Stále aktivní kariéra fotbalového útočníka Petra Švancary je neobyčejně dlouhá a bohatá, a proto není divu, že se při svém návratu do minulosti hodně rozpovídal. Kromě vzpomínek na dětství i na atmosféru stadionu Za Lužánkami a první vstřelený gól.
„Moje fotbalové sny se plnily tady, v Brně na Lužánkách. Chodil jsem sem podávat míče takovým borcům, jako byl Roman Kukleta, jeden z těch, k nimž jsem vzhlížel. Miloval jsem pověstný, vždycky vyprodaný kotel. Rád jsem podával míče pod ním, protože jsem občas sbíral nerozmotané konfety, které jsem pak mohl ještě použít na hokeji nebo příště na fotbale.
Toužil jsem po tom, abych se jednou mohl pod kotlem radovat jako hráč. Dá se říci, že se mi to splnilo. Když jsem tady Zdeňkovi Jánošovi vstřelil gól, tuším na 2:0 nebo 3:0, a utíkal se pod kotel radovat, byl to pro mě neskutečný zážitek. Teď to tak nevyzní, ale když si představíte, že tam bylo třeba pět tisíc lidí, a hrálo se v zimě, šlo z celého kotle, jak fandil, neskutečné teplo! Velká nostalgie. Úplně mě mrazí, podle mě je tady na stadionu nějaký duch, který už tu zůstane.
Můj první gól? To jsme prohrávali s Duklou Příbram 0:1 a já nastoupil jako střídající hráč. Po autovém vhazování jsem si pustil míč na střed hřiště a vypálil z voleje. Gólman si na to sice sáhl, ale zapadlo to přesně do šibenice. Pět minut před koncem nebyl čas na vychutnávání, spěchali jsme za druhým gólem. Ale zůstalo u remízy, což se bralo jako ztráta, protože jsme tady nebyli zvyklí někomu darovat body.
Na Lužánkách jsem vstřelil i nejdůležitější gól. Porazili jsme Slavii 1:0 a v tom zápase se zrodila moje přezdívka Mercedes. Bylo tu asi 24 tisíc lidí a já jsem na půlce vzal balón, podařilo se mi přejít přes dva nebo tři hráče a Radkovi Černému dát gól k tyči. To jsem si oslavy už vychutnal.
S fotbalem jsem začínal jako většina kluků před barákem, hráli jsme i hokej. Když jsem začal chodit do školy, přišli ze Zetoru Brno, nynější ČAFC Židenice, jestli by někdo ze třídy neměl zájem hrát fotbal. Mně bylo šest let a kývl jsem.
Trénovali jsme třikrát týdně, na škváře, protože trávník byl příliš velký luxus. Moc vděčím rodičům, kteří mi v začátcích pomáhali. Nebýt jich, nikdy by moje kariéra nebyla takhle dlouhá. Byl jsem typické panelákové dítě, které jak mělo šanci, šlo ven hrát. Když už měl někdo počítač, byl to klasický starý Didaktik, na kterém se dal hrát tak maximálně had. Video a další věci, to vůbec nebylo. Vždycky jsme někde ukradli kus sítě, nacpali to do našich branek a bylo. Moc rád na krásné dětství vzpomínám, možná tam někde se zrodila láska k fotbalu, která se mě drží dodnes.
Celý pokojíček jsem měl vylepený Maradonou. Od mistrovství světa 1986 to pro mě byl neskutečný bůh a měl jsem ho pak úplně všude. Na sešitech, učebnicích. Mamka už z toho byla nešťastná.
I proto nezapomenu na sólo za Viktorku Žižkov proti Střížkovu, protože Maradona dal podobný gól od půlky hřiště. Neříkám, že to bylo stejné a určitě se s ním nechci srovnávat, ale povedlo se mi v tomhle směru trošku splnit si sen. Anebo když jsem v jednom utkání obešel gólmana a chvíli před koncem dával na 2:0. Za bránou byl kýbl a já si ho nasadil na hlavu. Lidi z toho měli srandu, ale pak jsem zjistil, že v tom kýblu byl ještě zbytek vápna. To jsem pak dvě minuty trpěl a spotřeboval asi tři litry šamponu, abych to z těch vlasů dostal.“ (směje se)
