Od loňského června marodil s kolenem, po osmi měsících se vrátil, jenže jen na dvacet minut. Tomáš Rosický si nešťastnou náhodou poranil stehenní sval. A ne lehce. Slýchává, že by to měl zabalit. Ale reprezentační kapitán o konci kariéry ani na chvíli neuvažoval. „Nevzdám se, udělám vše pro to, abych se vrátil,“ říká záložník Arsenalu.
Nejprve jste se musel vyrovnat s dlouhou pauzou kvůli zraněnému kolenu, teď přijde další pauza, což musí být náročné i na psychiku. Nenapadly vás myšlenky o konci kariéry?
„Když se pokoušíte o comeback po vážném zranění kolene v pětatřiceti letech v top klubu, jakým je Arsenal, tak to, jakým drilem si musíte projít, bych nepřál ani největšímu nepříteli. A je to o to horší, že obrovská radost, kterou jsem měl z toho, že jsem se v takovém věku dokázal vrátit, bohužel trvala strašně malou chvíli. V jediném momentu to bylo pryč. Ale vracím se k tomu, co už jsem řekl. Musím najít vnitřní sílu, budu bojovat. Nevzdám to. Chci se vrátit. Jestli se to povede, to se uvidí. Vlastně ne, to jsem řekl špatně. Já vím, že se vrátím. Sílu najdu, nevzdám se ani teď.“
Můžete popsat, jak jste si to zranění přivodil?
„Bohužel, v jeden moment se sešly tři špatné věci, které se stát neměly. Když to vezmu obecně, tak to, co jsem musel při posledním zranění zvládnout a jak jsem musel dřít, abych se dostal zpět na potřebnou úroveň, tak v porovnání s tím bylo těch dvacet minut v poháru v menším tempu, než to, ve kterém jsem se připravoval. Dokážete si představit, jak se tady trénuje. V podstatě to měla být procházka růžovým sadem. Ale bohužel.“
Které tři momenty se tam sešly?
„Když se to stalo, já chtěl centrovat, jenže mi podklouzla noha. A tím, jak jsem uklouzl, tak mi balon sjel pod nohu a nebyl v pozici, kde by měl na centr být. A do toho, ačkoliv jsem měl hlavu dole, jsem periferně viděl, že spoluhráč nabíhá za obranu. Tím, jak jsem ho zahlédl, musel jsem rychle zareagovat, abych jeho náběh nepropásl. V ten moment jsem vší silou kopnul do balonu a prakticky okamžitě jsem ucítil bolest. Tyto tři špatné momenty se bohužel sešly v jedné vteřině. Jestli je na tom něco pozitivního, jakože upřímně řečeno vlastně ani nic není, tak přece jen to, že vím, že se na tuto úroveň pořád můžu dostat.“
Z čeho vaše sebedůvěra vychází?
„Jednak jsem absolvoval šestitýdenní plnou přípravu, a zároveň z toho, že na to, abyste se mohli vrátit zpět, jsou podmínky pro návrat velice přísné. Musíte splnit spoustu věcí už vůbec jen pro to, abyste se mohl vrátit do tréninku. A následují další kroky, aby vás pustili do zápasu. Co se týká rychlosti, síly, kondice, to všechno u mě bylo tak jako před zraněním kolene. Protože kdybych měl problém v tomto duchu, ustřelil bych si něco už během doby, kdy jsem se v tréninku připravoval na návrat, který byl strašně náročný. Ono to celé nedává smysl. Tentokrát jsem měl velkou smůlu, že se ty tři věci spojily v jeden moment.“
Manažer Arséne Wenger uvedl, že se to stalo už po třech čtyřech minutách vašeho pobytu na hřišti. Souhlasí to?
„Možná lehce později, ale bylo to někde na začátku. Kdyby se to stalo později, můžeme hovořit o únavě svalů. Ale to vůbec nebyl tento případ. Byl to prostě strašně špatný moment, já jsem se dobře rozcvičil, v tom žádný problém nebyl. Cítil jsem se výborně. Bohužel to tak přišlo.“
Věděl jste hned, že je problém?
„Když se to stalo, věděl jsem, že je to špatné. A za další tři minuty jsem věděl, že je to úplně v prdeli… Nevím, jaké jiné slovo použít.“ (směje se)
Byla to velká bolest?
„Ano, jenže s tím nešlo nic dělat. Nejhorší na tom bylo, že jsem se nemohl nechat vyměnit, protože trenér už třikrát střídal. A navíc, chybělo nějakých deset minut do konce, takže jsem se nemohl sebrat, odejít ze hřiště a nechat tam kluky hrát o deseti, když jsme ke všemu vedli jen o gól. Kdybychom vedli o víc, asi bych to udělal. Soupeř nevěděl, že mi něco je, tak jsem aspoň někoho na sebe navázal.“
A spoluhráči to na trávníku věděli?
„Já jsem to nikomu neřekl, ale trenér mě zná výborně, tomu to muselo být jasné.“
To souhlasí, protože mluvil o tom, že na vás poznal, že něco není v pořádku.
„Je to jednoduché. Lidé, co mě znají, okamžitě věděli, že se mi něco stalo.“
Dají se popsat pocity, které v člověku v tu chvíli zavládnou?
„V první řadě strašný zmar. Projela mi hlavou všechna ta dřina a taky to, že je to pryč. Vyšetření pak nic zásadního nezměnilo, to už poznáte sám, že je to špatné. Jen potvrdilo to, co jsme tušili.“
Když jsme dělali rozhovor po návratu v roce 2009 a vaší nejdelší pauze, tam jste přiznal, že jste v jednu chvíli přemýšlel, jestli to má všechno cenu. Bylo to teď pro vás stejně těžké?
„Nějak je to všechno stejné a podobné. Těžko se mi i o tom mluví. Opravdu bych nepřál, aby se to někomu stalo.“
Rosický : Historie mých zranění není tak strašná
Člověk může v takové chvíli propadnout sebelítosti. Neptáte se sám sebe, proč se to děje právě vám?
„Vůbec ne. Žádná sebelítost nebo lítost zvenčí mě nezajímá. Já nevím, jak se k tomu správně vyjádřit. Věřím, že to, co se stalo, je blbá shoda náhod, jinak by to nebylo možné, protože kdyby něco nebylo v pořádku, stalo by se mi to při trénincích. Ale nepotřebuju lítost, vybojuju si to zpátky sám.“
Sobotní událost pro některé potvrdila vaši pověst coby často zraněného hráče. Vadí vám to?
„Já jsem si samozřejmě během kariéry se zraněními užil svoje, hlavně operace, které jsem musel podstoupit, mě poznamenaly, vzaly si svou daň a vzaly mi spoustu času. Pokud jsem ale nemusel pod nůž, tak historie mých zranění není tak strašná, jak se prezentuje. Když se například podíváte na předchozí dvě sezony, kdy mi bylo třicet tři a třicet čtyři let, tak jsem nebyl skoro zraněný. Minulou sezonu jsem měl jen jeden menší svalový problém a o rok dřív něco podobného, k tomu zlomený nos a pár dní jsem byl nemocný. Což v lize, která nemá žádnou přestávku, není vůbec špatná bilance. Jestli jsem v předchozích dvou sezonách toho neodehrál víc, tak ne kvůli zdravotním problémům, ale proto, že trenér dával víc přednost jiným hráčům.“
Ještě než jste se zranil, tak jste v sobotu zažil emotivní momenty, když vás fanoušci vřele přivítali během rozcvičení a následně při nástupu na trávník. Co to pro vás znamenalo?
„To je další věc, které je mi při zpětném pohledu hrozně líto. Když jsem se šel v první půli rozcvičovat, bylo neuvěřitelné, jak mě lidi přivítali zpátky. A pak znovu, když jsem šel na hřiště. Byl to krásný zážitek a musím říct, že jsem měl slzy v očích. Bohužel ten moment trval strašně krátkou dobu a je mi moc líto, že těm lidem momentálně nemůžu dát nic zpátky.“
Byl to pro vás jeden z nejsilnějších zážitků na Emirates Stadium?
„Nevím, jestli jeden z nejsilnějších, ale z nejkrásnějších ano. Těch silných mám z Premier League spoustu, nicméně tohle bylo nádherné.“
Každopádně fanoušci „gunners“ mají obavy z toho, že vás vzhledem ke končícímu kontraktu viděli v dresu Arsenalu naposledy. V létě vám končí smlouva, přemýšlíte nad tím, co bude dál?
„Bavit se s někým, komu je pětatřicet let, o budoucnosti, není na místě. (směje se) Ale v tuto chvíli to neřeším, teď se soustředím jen na návrat.“
