Svými výkony rozpoutal rvačku velkoklubů. Vyhlášené kapacity v Evropě - v čele s finalistou Ligy mistrů Juventusem - by ho chtěly mít od léta smluvně uvázaného. Jméno českého kanona Patrika Schicka je v současnosti jedním z nejskloňovanějších. Minimálně v Itálii. „Ani nevím, co se tam píše. Italské noviny nečtu,“ culí se útočník Sampdorie. V Janově prožil báječný rok. Vstřelil třináct branek. Proto lasa sviští.
Minulé léto opustil předsezonní kemp Sparty a zamířil na premiérovou zahraniční štaci v životě. První překvapení přišlo záhy? Intenzita tréninku. V Česku dosud nepoznaná. „Byl to dost fofr,“ vybavuje si Patrik Schick momentky z úvodní jednotky. „Tempo je mnohem rychlejší, a to i na tréninku. Trenér to po nás bezpodmínečně vyžaduje,“ popisuje jednadvacetileté útočné eso na svůj první italský rok. A ve shodě se svým manažarem Pavlem Paskou nechce šířeji komentovat nekončící přestupové spekulace.
Začněme od konce. Po skvělé sezoně máte na stole hromadu nabídek. Bráníte se hysterii, která se strhla okolo vašeho možného přestupu?
„Víte, co, v Itálii noviny vůbec nečtu. Takže ani nevím, co se tam píše. Přečtu si to až v těch českých. (usmívá se) Je hezké, že o mě takové kluby projevují zájem. Kdybych se v tom ale začal šťourat, motat a přemýšlet, kam a za kolik půjdu, asi by to nebyla úplně nejlepší cesta. Jen by mi to svazovalo nohy a výkony by nebyly optimální.“
Spoluhráči se vás neptali, zda vás budou vídat i příští rok?
„Občas přiletí nějaký vtípek, jinak se moc neptají. Stejně jim nemám co říct.“
Dobře, tak povídejte, jaký byl první rok v Itálii?
„Z pohledu čísel to nebylo špatný. Vstřelil jsem jedenáct gólů v Serii A, dva v poháru, navrch pět přihrávek. To je pěkná bilance. Začátky byly nepříjemné, ale to jsem čekal. V průběhu sezony jsem trenérovi dokázal, že na to mám, že na mě může vsadit. Vstřelil jsem nějaké góly, povedlo se mi pár pěkných akcí a všechno se na sebe začalo nabalovat. Rostly mi minuty na hřišti, přibývaly zápasy. Se Sampdorií se nám dařilo, drželi jsme se ve středu tabulky a neměli problémy se záchranou.“
Vzpomenete si na první zážitek po příchodu do Itálie?
„Přišel jsem na první trénink, trenér mi řekl ahoj a šli jsme se rozcvičit. Byl to fofr. Hlavně rychlost přihrávek. Na to nezapomenu.“ (usmívá se)
Po polovině sezony jste říkal, že se s vámi Marco Giampaolo vůbec nebaví. Změnilo se něco?
„Ano. Nějaké slovo jsme prohodili. Už jsem cítil jeho důvěru.“
Čeho si v uplynulém roce nejvíce vážíte?
„Gólu proti Crotone. Považuji ho za nejhezčí v sezoně.“
Špičkou kopačky jste si zády k brance kouzelně obhodil obránce a sólo zkušeně proměnil. V italském tisku vás hned srovnávali s legendárním nizozemským střelcem Dennisem Bergkampem. Chtěl jste takto zakončit?
„Jo, vyšlo to dokonale. Dal jsem podobný gól jako Bergkamp, proto to srovnání. Ale moc to nesedí, k němu mám ještě hodně daleko. Vstřelil jsem jen jeden takový gól, vědu bych z toho nedělal.“
Do Itálie jste přišel po sezoně v Bohemians. Českou ligu vyměnil za uznávanou Serii A. V čem to byl největší náraz?
„Zvyknout si na jiný fotbal. Není to jako v Česku.“
V čem je to jiné?
„Tempo je mnohem rychlejší, a to i na tréninku. Hraje se na dva doteky. Dost jsem se v tomto směru zlepšil, hraju rychleji. Trenér to po nás bezpodmínečně vyžaduje, jinou možnost jsem ani neměl.“
Italská liga je ze všech nejlepších soutěží Evropy nejvíce propracovaná takticky. Potvrdíte to?
„Je to naprostá pravda. V Sampdorii hodně času strávíme u videa. Rozebírají se nejen zápasy, ale i tréninky. Konkrétně náš trenér má pověst, že si na taktice zakládá dost. Umí ji do mužstva dostat. Každý přesně ví, co má dělat, hra má přesný obraz.“
V Česku by hráči byli otrávení, v Itálii se nebrblá?
„Jasně, občas to hráče nebaví. Během tréninku se neustále posouvat sem a tam, ale je to nutnost. Nezažil jsem, že bychom měli v organizaci hry zmatek. Vážně ne.“
Můžete vypíchnout jednu taktickou věc, kterou jste musel za každou cenu dodržovat?
„Začíná to presinkem, kam se mám vracet, kde stát při vhazování, pochopit signály. Ze všech těchto detailů se skládá konečný výsledek. Nejtěžší na všem byly taktické posuny. Kde se mám pohybovat, kam mám nabíhat. To je mnohem těžší než normálně hrát.“
Za jak dlouho jste to pochopil?
„Celou přípravu plus dva měsíce v lize. Základní rozestavení máme 4 - 3 - 1 - 2, bez křídel. Pokud jsme ale prohrávali, nebo hráli o deseti, tak jsme herní schéma měnili. Hrál jsem v útoku, na podhrotu, pár minut i na křídle. Na všech místech musím přesně vědět, jak se chovat. A věřte, že není úplně snadné přecházet z jedné pozice na druhou nebo dokonce na třetí. Časem si to sedlo.“
K pochopení taktiky je potřeba umět řeč. Tady problémy nevznikly?
„Bylo to obtížné. Fotbalové fráze v knížkách nenajdete. Časem jsem se ale všechno naučil. Navíc jsem od začátku chodil na italštinu, což mi také pomohlo. Měl jsem k dispozici jednu slovenskou učitelku, která bydlí přímo v Janově. Párkrát v týdnu jsem k ní zašel. Když v Janově působil Juraj Kucka, chodil k ní také.“
Vnímal jste s přibývajícími góly vzrůstající respekt u spoluhráčů?
„Do party mě vzali až poté, co jsem něco dokázal. Ale tak je to všude. I u nás doma. Můžete být šoumen v kabině, ale pokud na hřišti nic nepředvedete, kvalitní vztah s ostatními si nevybudujete.“
Kdy jste ucítil, že vás kabina vzala jako plnohodnotného hráče?
„Ono to bylo zamotanější. Dal jsem gól proti Juventusu a pak nějaký čas nehrál. Zpětně mi kluci říkali, že úplně zírali, jak jsem všechno vydržel. Trenér mi moc šancí nedával, nehrál jsem. Ale nechtěl jsem být uražený a dát na sobě znát, že mi to vadí. Místo toho jsem pořád makal. Když jsem šanci zase dostal, využil jsem ji. A někdy v té době přišel největší zlom. Začal jsem cítit od ostatních respekt.“
Bylo složité mít neustále pozitivně nastavenou mysl a nepodléhat negativním náladám?
„Dal jsem gól a další zápas nehrál. Říkal jsem si dobrý, jeden gól nic neznamená, musíš dát druhý, třetí, čtvrtý. Pak teprve můžu mít právo být ukřivděný. A kdybych byl, pomohlo by to?“
Rozhodně ne.
„Jsem rád, že jsem nepříjemné věci ustál a vzal to za správný konec. Pomohlo mi to u trenéra i v kabině.“
Máte pokoru v sobě zakořeněnou odmalička?
„Asi jo, je to moje přirozenost. Rok venku mě nezměnil. Jsem pořád stejný. Jen hraju v Itálii.“
Je v kabině Sampdorie pracovitější atmosféra než třeba v Bohemians?
„Někdo tomu dává víc, někdo míň. To je všude stejné. Na druhou stranu jsem se v Sampdorii nesetkal s tím, že by někdo svoje povinnosti vysloveně flákal.“
Musel jste se začít připravovat víc než v Česku?
„Přidával jsem si, to ano. Ale žádné běhání nebo činky v posilovně. Spíš šlo o techniku. V ní je oproti české v italské lize markantní rozdíl. Hodně jsem piloval první dotek, střely... Tedy věci, které v zápase rozhodují a zároveň se ode mě čekají.“
V koncovce se chováte neskutečně klidně, míče uklízíte do branky naprosto suše. Je chladnokrevnost vaší největší devízou?
„Přišlo to časem. Byť v žácích i v dorostu jsem gólů dával hodně, tak se mi třeba stalo, že jsem běžel čtyřikrát sám na branku a netrefil se. Jednu šanci jsem neproměnil, pak druhou a začal jsem se tím hrozně trápit. Přestal jsem si věřit. Přišla třetí šance a zase nic. Proto jsem si snažil zafixovat, že se nic neděje, že přijde další možnost. To mi hodně pomohlo. Teď už nemám strach, že jakmile selžu, stane se mi to i podruhé.“
Odboural jste to sám, nebo vám někdo pomohl?
„Trenér Ludovít Szekeres ve Spartě. Byl jsem tenkrát v žácích, v kategorii U13. Psychickou nerovnováhu na mně poznal a snažil se mě uklidnit. Přes celé hřiště řval:,V klidu, Páťo, nic se nestalo, hraj dál.‘“
Vzpomenete si na sparťanského trenéra i nyní v Sampdorii?
„Už ne. Ale dřív se mi to stávalo. V Itálii si na sebe vytvářím tlak sám. Když nedám gól, jsem na sebe naštvaný. Jde přece o moji kariéru, góly chci dávat.“
