Vyměnil angažmá na severu Čech za exotické Baku, kde se historické centrum prolíná s moderní částí města. V Něftči, kde Zdeněk Folprecht působí na hostování, jej přivítali jako velkou posilu. Jméno si udělal už na podzim, kdy s Libercem porazil v Evropské lize největší ázerbájdžánský klub Karabach. Podle toho se k 26letému záložníkovi místní lidé také chovají. Za sebou má i živé vystoupení v rádiu s kytarou, na kterou rád hraje ve volném čase.
Na začátku to byla výzva, ale i obavy. Původní představy známých Zdeňka Folprechta, jak to na břehu Kaspického moře bude vypadat, se ale nakonec zcela pochopitelně nenaplnily. „Když se dozvěděli, kam jdu hrát, tak říkali, že tu jsou buď všude teroristi, anebo že se tu pasou ovce a krávy. Když jsem pak někomu posílal fotky, jak to tu vypadá, tak byl každý nadšený. Byla tu kamarádka přítelkyně z Ameriky, která žije v San Francisku a byla na větvi z toho, jak je to tu krásný,“ popisuje stále ještě liberecký záložník dojmy z exotického angažmá.
Chce se vám vůbec domů?
„To zase určitě. Chybí mi rodina. Když jsem hrál v Liberci, tak jsem byl zvyklý jednou za čtrnáct dní se sebrat a jet domů, kde má ségra malého syna, se kterým jsem neustále něco podnikal. Navíc jsem dlouho neviděl rodiče, ale na druhou stranu v dnešní době není problém si zavolat přes skype apod., takže denně jsem se všema v kontaktu.“
Život v Baku je jedna věc, jak ale vypadá po fotbalové stránce?
„Hráči jsou technicky na lepší úrovni než v Česku. Dám příklad třeba Liberce, se kterým jsme tu hráli s Kabarachem a porazili ho. Individuálně jsou sice lepší, ale to je taková ta typická česká natura, že když máme šanci na dobrý výsledek třeba na nějakém turnaji, tak to uhrajeme jako tým. To mi zde chybí.“
A jak hodnotíte angažmá po osobní stránce, polepšil jste si?
„Nastoupil jsem do všech sedmi zápasů, daří se nám. Když jsem přicházel, měli jsme devět bodů, teď uhráli jedenáct. I když předevčírem jsme prohráli důležitý zápas, tak uvidíme, jestli nebudou nějaké změny v sestavě. Navíc je tu pravidlo o cizincích, kdy v základu musí být minimálně pět domácích hráčů. Takže pro cizince zbývá šest míst, z toho tři místa v našem týmu zaberou obránci, čímž se to pro mě trochu komplikuje. Je nás tu asi jedenáct kluků na šest míst. Z tohoto pohledu je to tu větší konkurenční boj než jsem zažil u nás v Česku. Pokud je v kádru dobrý Ázerbájdžánec, tak je v klidu, protože ví, že místo bude mít jisté, zatímco na pozici středního záložníka jsme tu tři cizinci a do sestavy se vejde maximálně jeden, občas dva.“
Když jste do Něftči přišel, absolvoval jste dlouhé třítýdenní soustředění v Turecku. Jak se dá tak dlouhá doba na jednom místě vydržet?
„Přiletěl jsem 4. ledna a byli jsme tam do 23. ledna. Je to moje první zahraniční angažmá, tak jsem vůbec netušil, do čeho vlastně jdu, co bude, jestli se mnou budou mluvit anglicky. Přiletěl jsem na soustředění do Antalye a spojil se s dalšími dvěma kluky. Jeden byl Ukrajinec nový jako já a druhý srbský brankář, který v klubu už působil před půlrokem. Tak jsem se ho ptal na řeč a on neuměl moc dobře anglicky, tak mi jen odpověděl: ‚Brat, já anglicky katastrofa, ale já tam the best English‘. Takže mě to trochu vystrašilo a říkal jsem si, co já tam budu dělat… Během prvního týdne s týmem mi ale došlo, že jsem udělal dobře. V realizačním týmu pracuje asi 14 lidí, a když člověk něco potřebuje, ještě v ten den to zařídí. Udělalo to na mě dojem. Je tu i překladatel, který překládá do angličtiny, takže bez ní bych se tu neobešel. Po pár dnech do týmu dorazil z Karviné Pavel Dreksa, takže jsme tu spolu a je to lehčí.“
Jak se dívali na posilu, která přichází z české ligy?
„Toho jsem se obával i já. Když jsem dorazil a seznámil se spoluhráči a realizačním týmem, tak všichni na mě vybalili, jak je možný, že jsme s Libercem přejeli Karabach 3:0. Ten je tu brán jako klub, co hraje s Gabalou o titul a je nejbohatší. Takže si myslím, že všichni měli informace, že přijde ten Folprecht, který porazil Karabach, a vyzvídali. Nejzkušenějším hráčem v týmu je asi 30letý Gruzínec, který hrál pět let ruskou ligu a pravidelně reprezentuje. Jinak ti kluci tady do styku s Evropou moc nepřichází.“
Takže respekt jste měl díky Evropské lize už předem…
„I mně bylo prezentováno, že jsem pro ně důležitá posila. Fanoušci mi neustále psali, nechávali vzkazy na Instagramu, posílali různé články o mně, takže z toho jsem tak trochu i vyčetl, že se se mnou počítá.“
Na to hned navážu, jak jste se dostal do živého vysílání rádia, kde jste zpíval a hrál na kytaru?
„Došlo k tomu tak, že už na soustředění v Turecku mi masér říkal, že viděl na mém Instagramu příspěvek, jak zpívám s kytarou na plese Liberce. A chtěl, abych někdy něco zahrál. Na začátku sezony jsme měli setkání s fanoušky, kde jich bylo asi sto a neustále něco zpívali a snažili se navodit bouřlivou atmosféru. A v té klubovně, kde jsme byli, měli kytaru. Jeden z fanoušků začal s tím, že mě taky viděl na Instagramu a ať něco předvedu. Tak jsem kousek české písničky zahrál, to se hned chytlo a kolovalo to po internetu. Když jsem před pár dny byl v rádiu, kam si mě pozvali do hodinové večerní show, tak tam už na mě byli připraveni. Přinesli kytaru a ať živě něco zahraju do vysílání. Ze začátku se mi moc nechtělo, ale kdo mě zná, tak ví, že se nenechám dlouho přemlouvat. Vedle sedící přítelkyně byla daleko víc nervózní.“ (směje se)
Stíháte sledovat z Baku i váš kmenový klub Liberec?
„Sleduju, akorát teď o víkendu jsem neviděl živě zápas s Příbramí, jelikož jsme taky hráli. Jinak jsem s kluky stále v kontaktu.“
A nevyčetl vám někdo, že jste místo boje o záchranu vyrazil do exotického ráje?
„Ono tak nějak vyplynulo z té situace, která byla. Když se ta šance odejít naskytla, probral jsem to s rodinou, a když navíc Liberec nebyl proti, tak jsem se rozhodl ji přijmout. Říkal jsem si, a to jsem nevěděl, jak se mi tu bude líbit, že kdyby to tu bylo špatný, půjde jen o čtyři měsíce. V Baku jsem teprve měsíc a půl a za tu dobu už jsem se naučil slušně rusky. Je tu jiná kultura, město, lidé. I kdybych tu měl být jen čtyři měsíce, tak to každému do života určitě doporučím.“
Jak si má obyčejný člověk z Česka život v Baku představit?
„Za prvé jsou tu strašně milí a příjemní lidé, kteří když vidí, že jste cizinec, tak vám chtějí za každou cenu pomoct, což se v České republice úplně neděje. Dám příklad, když jsem špatně zaparkoval, přišel a auto bylo pryč. Chytnul jsem prvního taxikáře, který byl k dispozici a vylíčil mu, co se stalo a zda neví, kde by asi mohlo být. On hned věděl a odvezl nás tam. Do toho zrovna pršelo, tak nabídl, že to půjde se mnou vyřídit a přítelkyně ať počká v autě. Dvacet minut mi pomáhal vyřešit to s těmi lidmi, aby mi auto vrátili, a když se to povedlo, ptal jsem se ho, co jsem mu dlužný. A on krčil rameny, že neví. Kolik chci, ať mu dám. Když jsem mu zaplatil, tak mi uctivě děkoval, přitom bych měl naopak být vděčný já. Na ulici se lidé ptají, odkud jsme, a když zjistí, že z Česka, hned mluví o Praze, jak je to krásné historické město. Když naopak já řeknu někde Praha, tak slyším charašo pivo a charašo děvočky.“ (směje se)
