Na Slovensku předvádí husarské kousky. Na jaře 2015 vytáhl do první ligy Michalovce, a teď bojuje v druholigovém Popradu. Ač s nimi hraje o záchranu, k čemuž byl klub odsouzený špatným úvodem do soutěže, po příchodu českého trenéra Františka Šturmy se nastartovalo mužstvo k dlouhé cestě slovenským pohárem. Ta skončila až v semifinále, jeden gól chyběl, a Šturma si s Popradem mohl střihnout finále se Slovanem Bratislava - boj o pohár, i o Evropskou ligu.
Vy jste ale ten gól dali, že?
„Já jsem z toho hrozně zklamaný. Dali jsme v odvetě regulérní gól, máme to i na videu, rozhodčí ale odpískal faul na brankáře, přitom z našich hráčů kolem něj nikdo nebyl, to je pěkně vidět. To nás připravilo o všechno. Hráči jsou zklamaní, brečeli. Na druhou stranu, kdyby nám někdo řekl, že se v poháru dostaneme až do semifinále, asi bychom ho všichni poslali do háje. Važme si toho, kam jsme došli, počítám, že tak za měsíc si to každý v Popradu uvědomí. Nebude to hned. Když jsme tenkrát postoupili v Michalovcích do ligy, lidem to tam docvaklo až po půl roce.“
Tenkrát jste shazoval knír, který jste si dlouho pěstoval, že jo?
„Dvacet let jsem ho nosil, a od té doby, co jsem ho shodil, ho nemám. Ale lidi mi říkají, že jsem omládnul, takže dobrý.“ (smích)
Jak tuhle sezonu vnímáte? Zatímco v poháru jste došli daleko, ve druhé lize hrajete skupinu o záchranu.
„Víte, to je hrozně těžké. Já přišel k týmu v devátém kole soutěže a byl tu hrozně přestárlý tým. Věkový průměr dělal něco kolem 27 let, starší kluci už byli pohybově horší...“
Tyhle věci se ale nezlepšují, to je příroda...
„Jasně, ale vedení chtělo hrát rychlý dynamický fotbal, jenže na něj nemělo hráče. My naskočili s Markem Kopačem, kterého jsme znal už z Bohemky. Po podzimu s ní vedl Juniorskou ligu, tak jsem si ho k sobě vzal, a začali jsme v Popradě hned nastavovat tréninky. Tady se málo trénovalo, kluci nezvládali zápasy, tak jsme něco změnili. Do konce podzimu zbývalo asi osm zápasů, něco vyhrálo, něco remizovalo, něco prohrálo, ale v zimě jsme dostali od vedení volnou ruku.“
A začali jste si stavět tým podle svého...
„Devět hráčů, kteří na to neměli, nás opustili, a za ně jsme přivedli sedm nových. A už v zimě to bylo vidět. V Tipsport lize jsme udělali semifinále, teď na jaře semifinále slovenského poháru, nějaká práce za námi je vidět.“
Jak jste se v té ošemetné situaci, kdy říkáte devíti hráčům, že končí, zachoval?
„Snažím se věci vždycky říkat narovinu. To vám řekne skoro každý, ale ten hlavní důvod je, že se k těm hráčům pravda stejně dostane, jenomže od někoho jiného a to je špatně. Jestli mám po nich něco chtít, třeba aby krajní hráči víc běhali, aby splňovali náročnější fotbal, tak se k tomu musím sám postavit. Sednout si s nimi a říct: Vy my neplníte tohle a tohle, a naše cesty se musí rozejít. Nevyhazuju vás, najdeme vám klub, ale do našeho modelu s vámi nepočítáme. Hráči to jako profíci musí pochopit, navíc je to i moje zodpovědnost. Když nebudou výsledky, odejdu já, takže jestli mám být za něco zodpovědný, tak si musím složit tým podle svých představ. Samozřejmě podle možností klubu.“
V Popradu ale už nemáte tak mladý tým jako předtím v Michalovcích, že?
„Je pravda, že se snažím hrát hodně s mladými hráči. V Michalovcích jsme měli věkový průměr zhruba 21 let, a když jsme postoupili, všichni kluci měli první start v první lize. I tak se to dá dělat. Založili jsme to na výborné kondici, na presinku, ale na druhou stranu neměli jsme zkušenosti a klukům často odskakoval míč od nohou. V Popradě to teď mám trochu namíchané, mladší i zkušení.“
Jak jste přiváděl nové hráče? Počítám, že možnosti v Popradu jsou dost omezené.
„Rozvinul jsem všechny kontakty, které jsme do té doby nasbíral, a kde jsem trénoval. Slovan Liberec, Táborsko, Viktorka Žižkov, Bohemka. Věřím klukům, které jsme z těch dob znal, a ty jsem chtěl přetáhnout, třeba Kubu Hrice, povedl se nám i Šašinka. Jsou to kluci, kteří chtějí úspěch. Jasně, někdy posila nevyšla kvůli financím, ale s tím jsme počítali. Za listopad, prosinec a leden jsme s kolegy pečlivě probrali celkem 140 jmen a zkoumali jsme, jestli budou lepší než ti, které jsme vyhodili, aby nám fotbalově pomohli. Pak aby to nebyli hajzlové, aby nám nerozvrátili kabinu. A aby nebyli přestárlí, aby k nám nepřišli jenom dohrát.“
Z toho se ale trochu vymyká Stanislav Šesták, ne?
„Stano pochází kousek odsud, má dům u Prešova, asi 45 minut jízdy autem odsud. Měl nabídky z ligy, ale přemýšlel, že po návratu z ciziny úplně sekne s kariérou, že bude s rodinou. My si s ním ale dali schůzku, dohromady s ním prezident seděl dvakrát a já asi třikrát, povídali jsme si o všem, a pak jsme si volali někdy kolem Štědrého dne. Tehdy mi řekl, že rozhoduje mezi dvěma věcmi - buď Poprad, nebo už pokračovat vůbec nebude. A že si to přes svátky rozmyslí. Pak v lednu volal, a říkal, že by šel. Tak jsme ho začali trénovat, protože půl roku nic pořádně nedělal, dali jsme ho do pořádku, zapadl do kabiny, a hodně nám pomáhá.“
V Popradu je snem postup do první ligy, výhledově tak do dvou let. Co vy na to?
„Už jsem byl na jednání s prezidentem a řekli jsme si, že nejpozději během tří týdnů si sedneme a pobavíme se o další spolupráci. Hrozně mě naplňuje, když děláte něco, co má smysl, baví mě to, ale ve svých 45 letech se na fotbal dívám i jinak. Jsem tu bez syna, dcery i manželky, vidím je sotva jednou za dva týdny na den a půl, když si jedu domů vyprat. Chybí mi, že se s nimi nemůžu podělit o úspěchy, a že se o ně nemůžu opřít, když se nedaří, přece jenom to mám do Nymburka šest hodin autem, a když je zima, jezdím to po sněhu i jedenáct. Šílený... Jsem tu nějaké čtyři roky a přemýšlím i tímhle směrem, tak uvidím, jak všechno dopadne.“
