V sedmapadesáti letech řídí její život fotbal. „Když vařím, dívám se na zápasy v kuchyni a další televize se stejným programem je puštěná v obýváku. Seriály u nás neběží,“ vypráví Zdeňka Joslová, matka jihlavského obránce Tomáše Josla a šéfová klubu KMK Zubr Přerov. Právě tady začínal s trénováním malých špuntů její kamarád Pavel Vrba, dnes kouč reprezentace.
Zastrčené hřiště uprostřed sídliště s jednou tribunkou, skromné zázemí amatérského klubu z okresního přeboru. Ve studené kanceláři sedí drobná energická žena.
Na nástěnce před počítačem má plakát Vysočiny Jihlava, kde hraje její syn Tomáš. Právě Zdeňka Joslová stála u trenérských začátků Pavla Vrby. Léta jsou přátelé. „Pavla si fakt nesmírně vážím,“ zdůrazňuje.
Pod vaším vedením Pavel Vrba po ukončení hráčské kariéry začínal s trenéřinou. Souhlasí to?
„Přišla jsem do klubu v roce 1990 a zrovna se hledali trenéři k přípravkám. S Pavlem jsme se znali, tak jsme se ho zeptali, jestli by neměl zájem. Byl tady rok nebo rok a půl. Potom přešel do Přerovských strojíren a odtud do Baníku. První stopu ale udělal u mládeže, u nejmenších kluků. Tam by podle mě měli být ti nejkvalitnější trenéři, je to základ všeho. Pavel postupoval podobně jako pan Vlastislav Mareček, což byl taky můj dlouholetý kamarád. Pavel je teď na správném místě. Zasloužil si ho a já si ho moc vážím. Národní tým je pro něho neskutečná čest. Na druhou stranu má strašně těžkou pozici.“
Proč myslíte?
„Hodně lidí dokáže kritizovat, ale hrozně málo jich umí vaši práci ocenit. S Pavlem se známe čtyřiadvacet let. Poznali jsme se na různých oslavách přes jeho bratrance Honzu. Můj manžel taky hrával v Přerově fotbal, byli jsme taková parta. A ti chlapi mě vtáhnuli do fotbalu. Pro Pavla je reprezentace taková krásná tečka.“
Máte pocit, že už by měl pomalu končit?
„Ne, to určitě ne. Je mu padesát, to je mladý chlap. (směje se) Myslela jsem to tak, že v rámci Česka nemůže dostat větší odměnu. Pokud bude mít elán, motivaci a dravost, jako má pořád pan Brückner, klidně ať je u reprezentace třeba dvacet let. A taky bych mu přála, ať si zkusí práci v zahraničí. Vím, že ho spousta klubů sleduje.“
Řekněte na něj, prosím, něco pikantního.
„Vždycky jsem koukala, jakou má na sobě košili. Když měl růžovou, říkala jsem si: Pozor na to.“
Jak to myslíte?
„Měli jsme obavy, aby neprohrál. Když si oblékl bílou, byl v pohodě a v klidu. Tak nám to na dálku přišlo a smáli jsme se tomu. Nikdy jsem ho neviděla v jiné barvě košile. To byl asi jeho rituál. Nevšimla jsem si, že by si vzal na zápas něco jiného než kvádro.“
„Nemůžu na něj říct nic špatného, protože o ničem nevím. Znám ho po profesionální i po lidské stránce. Jsme přátelé a pro mě je Pavel normální skromný kluk. Nikdy nebyl nažehlený límeček, který by po někom papouškoval ´ano´ nebo ´ne´. Všechno říká na rovinu a to svoje vám potom ukáže na hřišti. Je to člověk, který je dneska tam, kde má být. A neříkám to proto, že se známe.“
Jak se projevuje v soukromí, například na oslavách? Smysl pro humor má.
„Určitě dokáže bavit společnost. Je to Přerovák, takže dobře zpívá. (úsměv) Je společenský, spontánní. Legraci nepokazí a dokáže si ji udělat i ze sebe. Není nedůtklivý.“
Poznala jste ihned, že z Vrby vyroste dobrý kouč?
„Víte co, on to neskutečně uměl s dětmi. Už v Baníku, kde trénoval dorosty, měl úspěchy. A v Plzni ukázal naplno to, co umí. Pavel má neskutečný cit pro práci s hráči, myslím, že ho všichni obrovsky uznávají. Choval se k nim kamarádsky, ale měl u nich zároveň nesmírnou autoritu. Vážili si ho. Byli jsme na podzim na zápase Jihlavy s Plzní. Naši kluci si za nimi přišli pro podpisy a vůbec nebyli namachrovaní. Ochotně se podepsali. Takový Horváth, to je velmi inteligentní člověk, který zavelí, a ostatní málem stojí v pozoru.“
S Vlastislavem Marečkem jste se poznali jak?
„Tři měsíce před jeho smrtí jsem ho pozvala na oslavu svých padesátých narozenin. Já pocházím z Uherského Hradiště, on z Kunovic. Jsme přátelé i s jeho rodinou, manželkou Hankou. Když jedu na hrob svých rodičů, zastavím se samozřejmě i u něho. Pavel a Vlastík, to jsou pro mě dva stěžejní vzory lidí. Kdyby tady ještě Vlastík byl, tak půjde český fotbal kupředu.“
„Na to, jak je malinký, tak dokázal hodně. Prošel Polskem, byl v Prešově. Můžu být na něho pyšná. A také na další kluky z Přerova. Na Honzu Navrátila, Filipa Rýdela, Filipa Nováka, Radima Kopeckého. Na to, jak jsme maličký klub, tak jsme vychovali hodně talentovaných hráčů. Je to zásluha tatínků-sportovců, kteří se těm klukům odmalička věnovali.“
Dokážete Tomáše zkritizovat za výkon?
„Spíš manžel. Ten syna nikdy v životě nepochválil. Tomáš to dneska vidí a říká: Tati, asi je to dobře. Když jde manžel na zápas, pokaždé ho zkritizuje. Vždycky najde nějakou chybu a neřekne, že zahrál super. Já jako máma na něho nejsem tak přísná. Ale když je něco špatně, tak to umím říct.“
Co je vaší pracovní náplní?
„Nejdřív mi nabídli sekretářskou činnost, vyřizování různé agendy. V roce 1997 odešel předseda, tak mě poprosili, ať to vezmu. Zkusila jsem to, i když jsem nevěděla, co to obnáší. Ale nikdy jsem se nestyděla, a když jsem něco nevěděla, tak jsem se zeptala. Manžela, chlapů kolem. Čtyři roky jsem pracovala na okresním fotbalovém svazu jako sekretář a odtud jsem se dostala na kraj jako předseda komise mládeže. To bylo strašně zajímavé. Viděli jste, jak ti kluci rostou, posouvají se výš a výš.“
Takže vás fotbal naplňuje?
„Práce se pro mě opravdu stala koníčkem. U nás doma neběží seriály, ale fotbal. Jakákoliv soutěž, a to na obou televizích. Když vařím, dívám se v kuchyni a další se stejným programem je puštěná v obýváku. Ve fotbale se nemůžete dívat na hodinky. Neexistuje, že přijdete v osm a ve čtyři jdete domů. Pracuje se i o víkendu. Kluky už mám velké, takže mi to nevadí. Začátky byly fakt těžké, ale dneska máme například fantastickou spolupráci se Sigmou Olomouc. Přišel tam pan Minář, který byl ve Zlíně, a máme skvělý vztah s trenérem Psotkou. To je taky úžasný člověk s fotbalovým srdcem.“
Z čeho máte největší radost?
„Pro mě je čest, když za mnou přijde kluk, který tady začínal, a řekne mi: Dobrý den, paní Joslová, jak se máte? A dá mi třeba lístek na zápas, ať se na něho přijdu podívat. To je pro mě nejkrásnější poděkování za celou práci. Hodně lidí myslí jen na ty velké fotbalisty. Ale pak jsou tady ti malincí, které někdo učí hrát fotbal. Jdou po schůdkách nahoru, a pak jsou tam oka, kterými propadáte a nikdy nevíte, kde skončíte.“
