Trefy kapitána fotbalové reprezentace Tomáše Rosického si zejména čeští fanoušci pamatují dodnes. Sám ale přiznává, že svých gólových okamžiků už od mládežnických kategorií příliš nezažil. „Od mládí jsem žádný velký střelec nebyl, ale měl jsem štěstí, že moje první góly byly většinou docela pěkné,“ říká s úsměvem zkušený záložník Arsenalu. Podívejte se, jak Rosický komentuje svoje památné trefy za Spartu, Arsenal i reprezentaci.
„Dát gól je krásný pocit, ať už jste žák nebo chlap, ale klasická dětská radost je nejkrásnější, taková čistá. Já jsem od mládí žádný velký střelec nebyl, ale měl jsem to štěstí, že moje první góly byly většinou docela pěkné.
My jsme celá rodina fotbalová. Táta hrál, stejně jako můj starší brácha, a já se jim chtěl odmala vyrovnat. Začínal jsem na Kompresorech, což je vlastně dnešní Střížkov. Tam byl zřejmě můj první trénink. Bydleli jsme na Proseku, kde mezi paneláky bylo pískové hřiště. Tam jsme hned po škole s bráchou chodili.
V Kompresorech jsem hrál s klukama, kteří byli třeba o tři roky starší, protože jsem chtěl hrát s bráchou. Bylo to spíš tak, že když hodně vedli, tak mě tam na pár minut dali, abych měl radost. Potom jsem šel brzy do Sparty, protože kupovali bráchu a já šel s ním.
Bylo mi nějakých šest, sedm let, váhu takového přestupu si moc neuvědomujete. Tenkrát se hrálo systémem 4-3-3 se stoperem a já byl na pravém kraji zálohy. Občas jsem nějaký gól dal, ale už od mládí jsem žádný velký kanonýr nebyl. I když třeba na turnaji ve Walesu jsem se paradoxně stal nejlepším střelcem.
Na první ligový gól si vzpomínám, ten už je z kategorie významnějších momentů. Bylo to proti Českým Budějovicím a dával jsem dokonce dva. Nevím, kdo mi přihrál, ale dostal se ke mně míč na velké vápno, vystřelil jsem a myslím, že to bylo trochu tečované a přelétlo to brankáře. Zajímavé je, že druhý gól si vůbec nepamatuju.
Lidé si možná vybavují mojí trefu za Spartu na Highbury proti Arsenalu v Lize mistrů. Snižoval jsem ke konci na 2:4, pro náš tým už to nic moc neznamenalo, pro mě ale hrozně moc. Šel jsem zleva dlouho sám, navedl si míč doprostřed a zakončil. Krásný moment.
První gól v cizině jsem vstřelil za Dortmund, ale nemůžu si vzpomenout… Proti Wolfsburgu? Tak to si pamatuju! (smích) Vyhráli jsme 4:0, já to završil, přede mnou se trefil i Honza Koller. Byl jsem tehdy v Dortmundu už půl roku a na gól dlouho čekal. Povedlo se to v jednom z prvních zápasů nové sezony, takže to pak ze mě trochu spadlo, protože jsem tam šel za spoustu peněz a očekávání bylo obrovské.
První trefy v Arsenalu si pamatuju moc dobře. Zajímavé je, že jsem měl to štěstí, že většinou byly mé první góly i docela pěkné. (smích) Proti Hamburku v Lize mistrů jsem to napálil z velké dálky a přímo do šibenice. Myslím, že to byl jeden z nejhezčích gólů, který jsem kdy dal.
V reprezentaci jsem se poprvé dočkal v roce 2001 v kvalifikaci MS proti Bulharsku. Vyhráli jsme 6:0, díky tomu jsme postoupili do baráže. Já se trefil dokonce dvakrát, to je něco, na co se nezapomíná. Ale jeden z nejdůležitějších gólů, které jsem kdy v národním týmu dal, ode mě dostali Norové v odvetě baráže o MS 2006. Znamenal postup na turnaj, což je velká událost.
Na samotném šampionátu jsem dvakrát překonal amerického brankáře. Při prvním gólu Pavel Nedvěd centroval zleva, oni odvraceli za vápno. Už ani nevím, jak sem si to zpracoval, ale chtěl jsem střílet a krásně mi to tam zapadlo. Tehdejší míče hodně plavaly ve vzduchu a už na tréninku jsme se do střelby dost nutili.
Syna mám ještě malého, nebudu ho k ničemu nutit. Nechám ho vybrat si svou vlastní cestu. Byl bych samozřejmě rád, kdyby kopat chtěl, ale uvidíme…“
