Málokterý fotbalista si tak dopodrobna pamatuje momenty z aktivní kariéry jako Radek Drulák, vicemistr Evropy, Fotbalista roku, Osobnost ligy, dvojnásobný nejlepší střelec ligy i král kanonýrů ve druhé bundeslize. „Každý chtěl dát gól Spartě, ale nejvíc se mi dařilo na Jablonec. Ti mě přímo nesnášeli,“ směje se.
„S fotbalem jsem začínal v Hulíně, kde jsem se narodil. V šesti letech mě na hřiště přivedl pan Hora a bylo to v šesti letech. Sám jsem se totiž „ostaršil“, abych mohl hrát. Tehdy se totiž k žákům mohlo až od sedmi. Tvrdil jsem, že jsem se narodil v roce 1961, ačkoli to bylo až o rok později. Přišlo se na to se zpožděním, ale naštěstí z toho nic nebylo.
Odmalička mě postavili do útoku. Hrával jsem ještě v systému 3-2-5, což bylo s pěti útočníky, levou spojku. Už tehdy jsem dával góly. Možná mi to dal do vínku pan Hora, možná jsem se s tím narodil. Taky jsem měl štěstí na dobré spoluhráče.
Můj vůbec první gól jsem vstřelil na škvárovém hřišti v zápase s Pravčicemi, což je vesnice vzdálená asi tři, čtyři kilometry od Hulína. Vyhráli jsme 5:3 a dával jsem rovnou dva góly. V té době se hrál v létě fotbal, v zimě hokej a nebyli jsme vedeni v žádných sportovních třídách. Z Hulína pochází Zdeněk Nehoda, Franta Zlámal, je nás tam odtud dost. Zdeněk Nehoda chodil s mým nejstarším bratrem do školy. Ne, že by snad byl můj nějaký vzor, ale člověk k němu tak trochu vzhlížel. Později jsem měl rád hráče Ajaxu. Cruyff, Stoičkov a spol. Na ně jsem se koukal a snažil se od nich brát to pozitivní.
V lize jsem se prvně trefil na vojně v Chebu. Bylo to 21. dubna 1982 proti Banské Bystrici. Dával jsem gól netypicky hlavou. Byl to přetažený centr na zadní tyč. Já jsem se tam nějak přichomýtl a pověsil to do sítě. Tehdy mi hned gratuloval Jarda Šilhavý. Mám to doma na fotce. Na kolenou, v záklonu, a Jarda se se mnou raduje…
Po šesti letech jsem se ze západu Čechu přesunul do Olomouce. Ten přestup vyšel až na druhý nebo třetí pokus. Samozřejmě to tu bylo úplně jiné. Severní a jižní tribuny tu vůbec nebyly a vzadu snad byla i atletická dráha.
Tehdy se mužstvo Sigmy nově budovalo, protože tým procházel krizí. Přišlo asi pět nebo šest nových fotbalistů včetně trenéra Dunaje. Měli jsme navíc strašnou přípravu, všechno jsme prohráli a první zápas jsme jeli na Spartu. Mysleli jsme si, že dostaneme nášup, ale nakonec jsme hráli 2:2 a přispěl jsem k tomu gólem.
Kdy a jak jsem vstoupil do Klubu ligových kanonýrů? Vím to přesně. Bylo 16. dubna 1995 a hrál jsem za Drnovice v Chebu. Před výkopem jsem měl na kontě devadesát osm branek. Přijel za mnou pan Čapek z České televize, že pokud se mi podaří vstřelit stý gól, že by chtěli být u toho. Hned do poločasu jsem dal 99. Gól. Pak jsem asi v 60. minutě dostal dlouhý balon za obránce, brankář vyběhl, já jsem si ho obhodil a byl jsem mezi stovkaři.
Hattricků jsem měl ve sbírce taky dost, ale jednou jsem slavil dokonce čtyři góly. Tři jsem dal z penalty a těsně před koncem jsem přidal ze hry čtvrtý. Nejvíc střelecky se mi ale dařilo tradičně v utkáních s Jabloncem. Tam mě přímo nesnášeli.
První reprezentační branku jsem dal, pokud mě paměť neklame, v Praze, v kvalifikačním zápase proti Norsku. Byli jsme ve strašně těžké situaci. Museli jsme vyhrát, abychom skončili alespoň druzí a hráli baráž. Vůbec jsme nepředpokládali, že bychom mohli tu skupinu vyhrát. Vedli jsme 1:0, když v 1. minutě proměnil penaltu Tomáš Skuhravý. V 19. Minutě se zranil Pavel Kuka a já jsem naskočil na trávník místo něj. No a v 88. minutě jsem zvýšil na 2:0. Jirka Němec mi přihrál podél vápna a já jsem pálil do protipohybu brankáře.
Dnes můžu říct, že to byl jednoznačně můj nejlepší fotbalový zápas, který jsem kdy hrál. Bylo to přihrávce Jirky Němce, dal mi to podél vápna, a já jsem střílel do protipohybu brankáře. Nakonec jsme se radovali z postupu na EURO 1996!
Ve čtyřiatřiceti se mi splnil životní sen. Každý fotbalista se chce dostat na mistrovství světa, Evropy nebo olympiádu. Olympiáda se mi nepovedla, protože náš stát ji tehdy nesmyslně bojkotoval. Světový šampionát mi nevyšel kvůli operaci, na kterou jsem musel jít. Ale napotřetí už se to povedlo.
Na turnaji v Anglii se projevilo, že jsem byl rok předtím fotbalistou roku a chodil jsem na různé akce a na besedy do škol. Moje výkonnost tím trochu utrpěla. Takže jsem na EURO nastoupil v prvním poločase v zápase s Německem a po kritice na svoji osobu, kterou jsem si pak přečetl, jsem si řekl, že někdo to odnést musel. Pak jsem si zahrál ještě 70 minut semifinále s Francií a úplně mi to stačilo.
Zažil jsem to a stříbro už mi nikdo nevezme.
