„Vlastní gól není nic příjemného, ale zase je na co vzpomínat,“ usmívá se David Hubáček při vzpomínce na nešťastný zásah v derby proti Spartě. Se Slavií vyhrál dva tituly, zahrál si Ligu mistrů. V současnosti hraje za druholigový Zlín, kde také s velkým fotbalem začínal.
„Fotbal je můj život. Hraju ho od sedmi, což je nějakých třicet let. Začal jsem ve druhé třídě při náboru na základní škole, který vedl pan Matěj Bekeský. Následovala klasika: přes sportovní třídu, dorost a chlapy jsem se dostal až sem do Zlína.
Naši mě ve fotbale samozřejmě podporovali, ale že bychom se někam jezdili dívat, to ne. Chodili jsme maximálně sem, na Zlín.
Cíle jsem si stavěl postupně: nejprve hrát tady za áčko Zlína, pak třeba působit i v jiném klubu, což byla Slavia. Tím se mi sny vlastně splnily.
Kromě pár zápasů někde v záloze jsem vždycky hrál spíš zezadu. Na dávné góly si už nevzpomenu, ale vím, že jsem se trefil ve druhé lize proti Boleslavi. A v první lize jsem dal čtyři góly, to je lehce zapamatovatelné. Za Zlín jsem dal dva, oba Brnu a oba z přímého kopu. Brno, to byl soupeř pro mě! (úsměv)
Když jsme postoupili do ligy, byl pro nás svátek každé utkání. Samozřejmě velice rád vzpomínám na Spartu, kde jsme neskutečně vyhráli 1:0. Pak jsem přestoupil do Slavie a vybavím si obě branky. Proti Hradci Králové jsem za stavu 3:0 kopal penaltu, proměnit byla povinnost, druhou jsem přidal v posledním ligovém zápase za Slavii v Jihlavě.
Pokud jde o zásah z penalty, nebo ze hry: gól je gól, takže v tom žádný rozdíl není. Pocity jsou vždycky příjemné. I když já se moc radovat neumím. Navíc jsem gólů moc nedal, takže ani nevím, jak se mám radovat. (smích)
Na Spartě v derby jsem si dal vlastní gól. Zranil se Martin Dobrotka a já jsem nastupoval místo něj. Nebylo to nic příjemného, na druhou stranu, zase je na co vzpomínat… Stejně jako na nejhezčí momenty. Třeba na poslední utkání sezony doma s Jabloncem, kdy se otevíral Eden. Byl to boj o titul, kdy nám stačil bod, a byli jsme mistři. Zápas byl fantastický, nakonec jsme ho zvládli, remizovali 2:2 a euforie byla neskutečná.
Na ligu se samozřejmě dívám dál, ale jinak myslím, že už jsem si svoje odehrál a je na čase, aby nastoupili mladší. Ve druhé lize máme ještě svoje cíle, které bychom rádi naplnili. Doufám, že u toho ještě budu.“
