Stál u největších úspěchů fotbalové reprezentace v novém tisíciletí. Je mistrem Evropy do 21 let a s dospělými získal bronz na EURO 2004 v Portugalsku. Nejen o svých začátcích a prvních vstřelených gólech hovoří teplický záložník Štěpán Vachoušek.
„Každý hráč vám asi řekne, že se nejvíc motivuje na Spartu, na Slavii, teď i na Plzeň. Ale můj oblíbený soupeř je Baník Ostrava. Tomu jsem dal v lize snad nejvíc gólů, takže může jezdit klidně každý týden. (smích)
Rád bych střílel nůžkami, ale to už bych teď asi nestál. Ze začátku mi to vycházelo hodně hlavou, teď už spíš střelami zpoza vápna nebo z voleje. To jsou vždycky pěkné góly. Myslím, že dobrou nahrávku slavím stejně, jako bych gól sám dal. Pro mě není důležité, kdo branku dá, hlavně, že ji někdo dá. Navíc pokud znamená tři body.
První trénink vůbec jsem si užil nedaleko, na stadionu v Bílině. K fotbalu mě přivedli babička s dědou, kteří tam dělali správce, takže to bylo de facto dané.
V Bílině jsem hrál 11 let, 10. července 1990 jsme se přestěhovali do Teplic a od té doby tady působím. S nějakou přestávkou, kdy jsem hrál ve Slavii nebo v zahraničí, vlastně až doteď.
Nikdy jsem nebyl čistě střeleckým typem, branky jsem častěji připravoval, ale je pravda, že v dorostu či žácích gólů bylo přece jen víc než v dospělém fotbale. Ty první si pamatuju naprosto přesně. Hráli jsme doma s Hostomicemi, vyhráli asi 19:0 a já vstřelil čtyři branky.
V lize jsem se dočkal poprvé v domácím utkání s Hradcem, dával jsem hlavou na 4:0 a přihrával mi Dušan Tesařík zrovna odsud ze strany, kde stojíme. Myslím, že se psal rok 1999, a oslavil jsem to tak, že jsem byl za dvě hodiny úplně mrtvý. (smích)
Myslím, že i v cizině se spíš čekalo, že na góly budu nahrávat. Na druhou stranu, měl jsem za sebou úspěšné působení v jednadvacítce, kde se mi dávat branky celkem dařilo, takže nějaká očekávání asi byla. Měl jsem smůlu, že když jsem ve Francii za Marseille vstřelil dva góly, oba mi neuznali. Jeden z nich byl Petru Čechovi, když chytal za Rennes.
Dát gól za reprezentaci, to je jednoznačně nejvíc. Úplný strop. První gól za áčko? Shodou okolností zase tady na stadionu v Teplicích. Hráli jsme se Švédskem 3:3 a já se trefil z trestného kopu. Podruhé jsem se dočkal ve Vídni. Tehdy jsem působil v tamní Austrii a s národním týmem jsme hráli kvalifikaci EURO 2004. Vyrovnával jsem na 2:2, nakonec jsme to otočili na 3:2. Pro mě to byl výborný pocit, že jsem mohl dát gól právě na stadionu, kde jsem hrál i ligu.“
