Hráč, trenér, manažer. Všechny tyto funkce si ve fotbale vyzkoušel a všude slavil jak úspěchy, tak góly. „Když jste hráč, tak jste daleko více uvolněný, emoce více plyne. Když jste trenér, tak je to více zdrženlivé. Ale v jednom je to stejné, je to krásný pocit,“ říká o rozdílech při vnímání gólů v různých pozicích bývalý reprezentant, který vedle Sparty slavil titul i v nizozemské lize s Eindhovenem.
„Nejen pro mě, ale pro lidi obecně je gól obrovská radost. U nás se emoce projevují málo, ale vidíme to hlavně v zahraničí. V Brazílii nebo Itálii je to velký prožitek, transfer emocí do lidí je něco úžasného.
Fotbal považuji za nejhezčí sport. Fenomén, který baví nejen samotné aktéry, ale i miliony lidí na světě jako jediný sport, dá se říct. Jsem rád, jaký život ve spojení s fotbalem mám.
První góly jsem střílel na fotbálcích na plácku, když nám bylo kolem šesti sedmi let. Hráli jsme si na nejrůznější fotbalisty. Různá jména. Každý den jsme byli někým jiným. Sny a barvité představy o úspěšné budoucnosti jsme měli, ale že to dopadne tak, jak to dopadlo, nikdo nemůže předpokládat.
Vzpomínám na první gól, který mi pomohl na začátku profesionální dráhy ve Spartě. Ve velkém slavném derby se Slavií v roce 1978, vyhráli jsme 1:0. Byl to můj první zápas od začátku. Petr Slaný kopal rohový kop, já byl před brankářem Zlámalem, nechali mě tam chvilku volného, a hlavou jsem protlačil míč do sítě.
Jinak prožíváte gól na 3:0, jinak když jde o branku vítěznou nebo když otáčíte výsledek. V trenéřině moc radosti není, tedy v uvozovkách. (smích) Moje trefy spojovala slušná kopací technika, už od mládežnických trenérů jsem dostával spoustu prostoru při zahrávání standardních situací. Často jsem se jim věnoval v tréninku, většina padla z nich.
Od začátku jsem chtěl být útočným hráčem, jenže osud chtěl jinak a já skončil v defenzivnější roli. Díky tomu, že jsem si vyzkoušel hrát i v záložní řadě, kdy trenéři po mně chtěli hrát fotbal, jsem to přenesl i na post stopera nebo v dřívější době libera, kdy jsem neměl problém míč vyvézt či jít do rozehrávky nebo i do koncovky. Takže jsem se do zakončení dostával nejen ze standardních situací a ohrožoval branku ze středních vzdáleností.
V reprezentaci si pamatuji na trefu proti Anglii z rohového kopu, můj nejsilnější zážitek, protože jsem moc gólů nedával. První gól za PSV Eindhoven byl povedený: hrál jsem v záloze, takže jsem se dostal až na hrot útoku a dostal zpětnou přihrávku. Zasekl jsem míč a potom ho uklidil do branky.
Nejslavnější soupeř, komu jsem dal gól? Real Madrid, vyhráli jsme doma 3:2 a já uspěl z trestného kopu. Oblíbeného brankáře mám doteď. Jana Stejskala. Dlouhá léta chytal za naší obranou ve Spartě, potom nám utekl do Slavie a do Viktorky Žižkov. Když jsem nastoupil po delší době v derby, které jsme vyhráli 1:0, tím pádem otočili vývoj ligy a získali titul, Honza stál na druhé straně. Gól dal sice Pavel Nedvěd, ale radost v podstatě byla stejná. Každopádně jsem Honzu uznával a uznávám doteď jako brankáře, trenéra brankářů a výborného člověka.
Jako trenér vzpomínám nejvíc na branku, kterou jsem neviděl. (smích) Na Faerských ostrovech, kvůli disciplinárnímu trestu jsem nemohl na lavičku. Padla hluboká mlha, vyhráli jsme až v závěru gólem Vládi Šmicra. Nebylo vidět ani zpoza hřiště, a z tribuny už vůbec ne, prohlédl jsem si ho až na Eurosportu.“
