Z nekropené škváry v Náchodě se prosadil až na mistrovství světa, do bundesligy, ke koruně krále střelců v domácí lize i k pěti titulům se Spartou. Bezmála dvoumetrový útočník Vratislav Lokvenc vypráví nejen o tom, jak snil o členství v Klubu ligových kanonýrů. „Když dá člověk první gól, tak si řekne: ještě 99, to je hrozný! Ale podařilo se,“ usmívá se.
„Začínal jsem v žácích TJ Náchod. Tenkrát se hrálo většinou na škváře, často nekropené, a jenom po okresu. Takže nejdál jsme jeli do Hradce, který si mě ve třinácti vyhlédl a já v něm zůstal až do roku 1994. Tam jsem udělal další pokrok v kariéře a nakoukl do první ligy. A taky jsem se tam vyučil strojním zámečníkem.
Tenkrát jsem byl ještě s Ivošem Ulichem na intru. Spolu na pokoji a spolu jsme chodili buď do školy, do práce, nebo kamkoli - a hned potom zase na trénink. Proto jsme přišli třeba v šest, v sedm na intr, dali si jídlo a už jsme zase spali. Času moc nebylo, ale byla to docela dobrá zkušenost.
Člověk se vyučí, ale moc tomu učení nedá. Dneska bych se tím neuživil. (smích) Ještě před vojnou jsem chodil pět měsíců na šichtu, v 5:45 píchačky, ve 14:15 zpátky. V 15:00 jsem měl trénink.
Měl jsem výhodu, že jsem strávil vojnu v Hradci. Takže jsem mohl dělat to nejlepší, co jsem uměl: fotbal. Vždycky jsem se hrnul dopředu. První ligový gól jsem vstřelil za Hradec v Brně. Prohráli jsme 1:2 a já snižoval z malého vápna. Odražený balon a já v pádu hlavou prostřelil brankáře.
Mým velkým snem bylo dostat se do Klubu ligových kanonýrů. Když dá člověk první gól, tak si řekne: ještě 99, to je hrozný! Ale mým cílem bylo vždycky minimálně 10 gólů za sezonu a říkal jsem si, že za 10 let bych tam mohl být. Podařilo se.
Přestup do Sparty? Už jsem byl jednou nohou ve Viktorce Žižkov, měl jsem před podpisem smlouvy. Ale takovou náhodou jsem se dostal na Spartu, kde byl prezidentem Petr Mach, který se to nějak dozvěděl. Byl jsem ubytovaný na Žižkově v hotelu, odtud mě vyzvedl a ubytoval jinde - a druhý den jsem podepsal Spartě. Myslím si, že jsem udělal dobře.
Nejlepším střelcem sezony 1999-2000 jsem se stal díky 22 gólům a byl to hezký pocit. Bili jsme se se Slavií o titul, měli jsme dobrý mančaft a mně tam padalo všechno, do čeho jsem kopnul. Neskutečný. Dal jsem třeba čtyři góly v Budějovicích. Bohužel, tohle člověk nezažívá každý rok. To možná jen Ronaldo s Messim.
Můj recept? Být ve správnou chvíli na správném místě. Dobře se orientovat ve vápně i před vápnem, hlavně je důležité vědět o spoluhráčích, kdy a v kterých místech stát. Vědět, kdy se máte rozeběhnout, kdy ne, protože když to neznáte, jste tam buď dřív, nebo pozdě. Musí to být správně načasované. Ve Spartě uměli dobře připravit šance Tomáš Rosický, Zdeněk Svoboda, dřív Martin Frýdek, Roman Vonášek, v reprezentaci Karel Poborský, Pavel Nedvěd.
V reprezentaci jsem strávil úžasný čas. Zažil jsem ještě Tomáše Skuhravého, pak se generace obměnila a přišla jiná parta. Ale držel jsem se tam od roku 1995 a vydržel do MS 2006. První gól jsem dal v Koreji na velkém olympijském stadionu, ale nejraději vzpomínám na kvalifikaci MS proti Finsku v Teplicích. Finové zničehonic vyrovnali z 1:3 na 3:3, a já asi dvě minuty před koncem rozhodl. Petr Čech chytnul gól, kvůli kterému jsme málem prohráli, a z brejku jsme dali na 4:3.
Rád vzpomínám i na Kaiserslautern, protože to bylo mé první zahraniční angažmá. Začátek nebyl podle představ: jiné prostředí, jiní lidi, jiná mentalita. Trenér, který si mě tam vytáhl, odešel po třech měsících. Ale člověk to nezabalil, zvyknul si a pak góly začaly padat automaticky. Jeden důležitý jsem dal proti Slavii v Poháru UEFA. Venku jsme hráli 0:0, doma vyhráli 1:0 a bylo to takový emoční, protože Slavii jsem dal několik gólů i ve Spartě. V jiném dresu to bylo taky hezký.“
