Byl oceněn autorstvím nejkrásnějšího gólu české a běloruské ligy. První vstřelil skokem plavmo a švihnutím patou, takzvaným škorpionem. Druhý nůžkami z 25 metrů. Bývalý záložník David Zoubek, specialista na neobyčejné trefy.
„Vyrůstal jsem na hřišti v Hrusicích. Jako malinký jsem zde dal svůj první opravdový gól. Fotbal pro mě znamenal úplně všechno. Na fotbalovém hřišti jsme strávili většinu času. Když jsme šli ze školy, hodili jsme tašky do rohu a váleli fotbal. A až se setmělo, tak jsme mazali domů. Takhle to bylo každý den. Tehdy bylo vápno vyšlapané až někam do půlky, protože jsme na hřišti byli neustále.
Já byl malinký a hrával za žáky, kde hráli kluci od šesti do patnácti let. Takže jsem nastupoval i proti patnáctiletým klukům, kteří byli velcí jako já teď. To bylo v té době šílené, ale já se toho nebál.
Rád vzpomínám na první gól v mužích, když jsem jako devatenáctiletý přišel do Brandýsa nad Labem do druhé ligy. Můj gól z trestňáku nikoliv přes zeď, ale na stranu brankáře do šibenice, rozhodl, že jsme získali tři body. V Brandýse jsem strávil tři roky. Hned poté jsem šel ve dvaadvaceti do Hradce Králové. Tam si mě vytáhl trenér Pálka, který tenkrát dotáhl klub do pohárů. A já se trefil poprvé v lize. Bylo to doma s Brnem. Noviny tenkrát psaly, že Hradec je bezzubý, že nemůže dát gól. Já jsem pak z vápna, z odraženého balonu, prostřelil všechno, co stálo v cestě. To byl asi po sedmi stech minutách gól Hradce.
Dal jsem za něj i legendární gól, který byl později vyhlášen nejhezčím za 20 let samostatné ligy.
Kdysi v Hrusicích jsme zkoušeli nůžky a parádičky, které jsme viděli v televizi, napodobovali jsme různé fotbalové hvězdy. A s trenérem Uličným v Hradci jsme měli různé soutěže. Z vápna nůžky a další jiné střelby. Ten gól pak vyplynul ze hry. Honza Kraus centroval zprava, mě to šlo za hlavu a nenapadlo mě nic jiného, než to prostě zkusit patou. Tenkrát přijel Liberec do Hradce jako mistr ligy s trenérem Škorpilem a my ten zápas vyhráli. Během něj dvakrát vypnuli osvětlení a nevědělo se, zda se dohraje. Naštěstí ano.
V Hradci jsem byl nějakých osm let. Pak jsem putoval na tři roky do Dinama Minsk. Zahraniční angažmá bylo příjemné. Perfektní změna. Když jsem se pak vrátil, hodně jsem z těch zkušeností nebo tréninkových věcí čerpal. Kdybych nešel do zahraničí, tak jsem kariéru ukončil daleko dřív než v 36 letech. Na Minsk vzpomínám strašně rád.
Hezčí gól, než ten patou přes hlavu, jsem pak už nedal. Ale získal jsem cenu nejkrásnějšího gólu i v běloruské lize, kde jsem nůžkama přes hlavu dával gól asi z 25 metrů. Trenér Škorpil vždycky říkal, ať už skončím. Protože jsem jim vždycky dal krásný gól a ne žádnou šmudlu. Pravda, moc jsem jich nedal, tak si každého hodně vážím.
Teď už tady v Hrusicích dohrávám. Na hřiště vstupuju pořád s tím samým. Fotbal je radost, i když to děláte za peníze, nebo ne. Prostě vás to baví a chcete to hrát. Radost z vás nevyprchá. Vždycky se těším.“
