28. srpna 2015 • 11:37

MŮJ PRVNÍ GÓL: Trefil jsem záchranu, říká Karel Večeřa

Autor:
MŮJ PRVNÍ GÓL: Trefil jsem záchranu, říká Karel Večeřa
TOP VIDEA
Mladá Boleslav - Olomouc: Bum! Rozhodčí se po buly skácel na led Mladá Boleslav - Olomouc: Bum! Rozhodčí se po buly skácel na led
Kometa Brno - Hradec Králové: Šťastný gól domácích! Střelu Nečase si do brány poslal Štajnoch Kometa Brno - Hradec Králové: Šťastný gól domácích! Střelu Nečase si do brány poslal Štajnoch
VŠECHNA VIDEA ZDE

Karel Večeřa se snaží, aby fotbal bavil hráče, mě, ale hlavně diváky. „A myslím si, že byly pasáže v mé trenérské kariéře, kdy se to mužstvům dařilo,“ pochvaluje si bývalý obránce a trenér, pod jehož vedením nastřílely týmy 435 gólů. A taky vzpomíná na vlastní rozhodující trefu v boji o udržení ve druhé lize.



MŮJ PRVNÍ GÓL: Trefil jsem záchranu, říká Karel Večeřa

„Začínal jsem s fotbalem v šesti letech na staré Zbrojovce v Brně na škvárovém hřišti. A na Lužánkách jsme jako žáci na druhé a první lize podávali míče. Později jako dorostenci jsme tam i před zápasy mužů hrávali. Bylo to někdy v sedmnácti letech, když jsem končil v dorostu. Už na konci našeho utkání tam bylo deset nebo patnáct tisíc diváků, což bylo pro nás obrovské haló… To se jen tak někomu nepoštěstilo. Postupem času, když jsme přešli do kategorie mužů, už to bylo něco jiného. Každopádně Lužánky a Zbrojovka Brno, to jsou ty nejlepší fotbalové vzpomínky.

Jako pro každého kluka byl pro mě fotbal vším a byl na prvním místě. Bylo to období, kdy jsme chodili na tréninky, i když jsme nemuseli. Měli jsme skvělou partu. Pokud jde o můj post, tak jako obránce jsem spíše končil. V žácích jsem dlouho hrál ve středové řadě, a protože jsem neměl problémy kopat levou nohou, tak jsem občas hrál i na levém křídle. Je ale pravda, že většinu času jsem strávil v obraně. Především tehdy ještě jako libero nebo krajní obránce.

Vždycky jsem hrával o kategorii výš a trénoval s těma staršíma. Kam jsem přišel, tak jsem byl vždy nejmladší. Nebyl jsem zakřiknutý, ale sedával jsem v koutku a pozoroval, co se děje. S fotbalem jsem skončil poměrně brzo, někdy v sedmadvaceti. Už během dospělé kategorie jsem si vedl podrobné tréninkové deníky. Psal jsem si do nich vše, co jsme na trénincích dělali. Až později jsem si uvědomil, že to byla taková příprava na trenérství. A když jsem začal trénovat, tak jsem se často k těmto deníčkům vracel. To mi v trenérských začátcích pomohlo.

V mládežnických kategoriích jsem sem tam nějaký gól dal. V dospělých už jich bylo míň s tím, jak jsem se posouval dozadu. Těch příležitostí moc nebylo. I útočníci říkali, že se vepředu nemáme moc motat a spíše bránit. Měl jsem dobrou kopací techniku, takže jsem chodil kopat trestné kopy. A ten jsem občas nějaký proměnil. Celkově jsem ale tolik branek nedával, když jsem hrával hlavně v obraně. Přesto si nějaký vybavím. Když jsem byl na hostování v Královopolském strojním Brně a kopali jsme tehdy druhou ligu, tak jsme hráli rozhodující utkání o záchranu s Frýdkem Místkem. Vyhráli jsme 1:0 a já jsem dával rozhodující gól z trestného kopu. To byla velice pěkná trefa a asi i nejdůležitější, kterou jsem kdy dal. Míč letěl přesně, jak jsem chtěl. Bylo to někde z dvaceti metrů, trošku z pravé strany. Překvapil jsem brankáře, protože jsem to kopl na stranu, kde právě stál.

Radost byla, ale emoce nepřehlušily chladnou hlavu. Jako hráč nebo i jako trenér jsem říkal, že gól je pěkná věc, ale je k ničemu, když se nevyhraje. Proto jsem měl vždy na paměti, že utkání končí, až když rozhodčí pískne. Nebylo důležité, jestli dal Večeřa gól, ale to, jestli se vyhrálo.

Pokud jde o trenérskou dráhu, tak na všechny štace vzpomínám v dobrém. Ve fotbale jsem si prožil nádherné věci. V Brně to byly krásné zápasy na Lužánkách před plným stadionem, Pohár UEFA. V Drnovicích to stejné. Plný stadion, derby s Brnem, hráli jsme Pohár UEFA s Mnichovem 1860 na olympijském stadionu. V Ostravě také plný stadion, opět Pohár UEFA. A musím říci, že velmi krásné bylo angažmá v Jihlavě, když jsme postoupili z druhé ligy. Rok jsme hráli v první lize, ale bohužel jsme sestoupili.

Nyní jsem v kontaktu s fotbalem jenom divák. Zpovzdálí. Učím na vysoké škole na Fakultě sportovních studií v Brně, kde vyučuji především fotbal, tak ho mám denně na talíři. Mimo to už mi nezabere tolik času jako dřív. Takže o to více si ho užívám.

Když děláte fotbal jako hráč, tak to je nejkrásnější období. Zabere vám to dvě hodiny času na tréninku a při dvou trénincích denně hodiny čtyři. A pak máte volno. Když pracujete jako fotbalový trenér, tak vám to kromě spánku zabere všechen ostatní čas. A i ten spánek je přerušovaný fotbalem. (úsměv) Zejména když se nedaří, tak ty noci jsou plné obrovských nervů. A jako učitel na vysoké škole si to užívám se vším všudy. Snažím se svým studentům předat své zkušenosti.“