Když už dal první gól, tak připojil rovnou i druhý. Martin Lukeš, legendární záložník Baníku Ostrava, tímto způsobem naklonoval premiérovou trefu v lize i reprezentaci. „V Opavě ve slezském derby to bylo šílené. Úplně narvaný stadion, obrovská rivalita, nevěděl jsem, co dělat,“ vzpomíná Lukeš, který tehdy v roce 1997 pomohl Baníku dvěma zásahy k remíze 3:3.
„Pro každého fotbalistu jsou góly důležité, ale v mém případě bylo víc gólových přihrávek. Ty mi dělaly velkou radost. V mládeži jsem hrál v útoku, gólů jsem dával víc, ale v dospělosti se to zlomilo. Nebyl jsem takový, že bych po gólech prahnul za každou cenu, měl jsem spíš radost, když jsem nahrál spoluhráči.
K fotbalu mě v šesti letech přivedl otec, můj první a nejlepší trenér. Naučil mě asi nejvíc. Co si pamatuju, byl docela tvrdý. Začínal jsem v Bruntále, kde jsem se i učil. Už v deseti letech jsem odešel do Ostravy a pokračoval v Baníku. Tenhle přesun byl obrovská změna. Baník měl obrovskou prestiž. Byl jsem moc šťastný, že si mě vybrali. Přišel jsem ale do velkého města, a to nebylo jednoduché. Rychle jsem si ale zvykl. Sžil jsem se s klukama, se kterými jsem chodil do školy i na tréninky.
Fotbal mi tenkrát přinášel obrovskou radost. Šlo mi to. Sport jako takový mi šel asi po rodičích. Na Vánoce nebo k narozeninám jsem vždycky balon či kopačky.
První ligový gól, dokonce dva, jsem dal v Opavě. Ve slezském derby, kdy byl úplně narvaný stadion, obrovská rivalita. Šel jsem na hřiště a jen jsem koukal kolem sebe. Nevěděl jsem, co dělat. Poprvé to bylo z pravé strany, já dostal míč kolmou přihrávkou a střílel levou nohou na zadní tyč kolem brankáře. Nebyla to úplně rána, ale přesná byla. Brankář Twardzik neměl šanci. Utkání skončilo 3:3. Bylo to pro mě neskutečné a velké štěstí.
Dát gól před fanouškama Baníku, to je nejvíc. Slyšet jejich jásot a hukot... Na Bazaly vzpomínám nejvíc. To už člověku nikdo nevezme. Je super se díky fotbalu zabezpečit, ale nejsilnější jsou zážitky s plnými tribunami, když jim přinášíte radost.
Ostravský fanoušek je náročný. Dokáže hráčům dát sežrat, když něco vypustí. Ale stojí za hráči a většinou stáli i za klubem. Baník má nejlepší fanoušky v republice.
Když mě vyhlásili Talentem ligy v roce 1997, byl jsem hodně mladý. To byl velký skok. Přijel jsem na vyhlášení do Prahy a dělal rozhovor s Ondrou Vetchým. Z toho všeho jsem byl vyjukaný, té ceny si určitě cením. Taky si rád vybavím dva reprezentační góly ve Slovinsku. Ty se mi nikdy nevymažou z paměti. Na první mi hlavičkou nahrál Vráťa Lokvenc a pak už bylo jednoduché dát míč do branky. Pak střílel Radek Bejbl a já jsem to tečoval. Hrálo v tom roli i hodně štěstí.
Rád jsem vždycky reprezentoval i v mládežnících, podívali jsme se i na ME a strávili společně spoustu krásných chvil.
Pokud mám zmínit gól, který mi nejvíc utkvěl v paměti, uvedu tenhle: v roce 2010 jsme hráli na Bazalech se Spartou. Já kopal přímý kop a Tomáš Řepka si to ztečoval do branky. Byl narvaný stadion, šílená atmosféra. A co se dělo, když míč padl do brány, to je nepopsatelné. Mráz po zádech.
Se Spartou se vždycky hrálo nejlíp. Na to se těšil každý hráč. Je to nejlepší soupeř, jaký může být. Na svou ligovou kariéru vzpomínám rád. Zahrál jsem si za reprezentaci a dokonce dal gól. Nebýt zranění, bylo by toho i víc. Prožil jsem krásný fotbalový život. Teď asi budu hrát ještě nějakou nižší soutěž. Člověk potřebuje sportovat, vydat ze sebe emoce. Chybí mi ten každodenní rytmus.“
