První dva přímé přenosy z fotbalového Poháru UEFA odtrpěl bez gólového efektu, při úvodním komentování Ligy mistrů už se ale Petr Svěcený dočkal. Úvodní trefou Juventusu proti Realu Madrid mu hlasivky rozechvěl Alessandro Del Piero. „Byla to odveta čtvrtfinále a Juventus vyhrál 2:0,“ vzpomíná Svěcený. „Tehdy na mě dýchla atmosféra, poprvé v životě jsem byl na takovém stadionu, na Delle Alpi v Turíně, sám, v 21 letech. Rád na to vzpomínám, ale byly to i nervy.“
„Fotbal je pro mě největší druh zábavy a zároveň sport, který jsem nedělal na organizované úrovni, respektive jsem jej hrál velmi krátce. V té době, když jsem jako rodilý Žižkovák chtěl hrát za Viktorku Žižkov, jsem byl i na atletické základní škole, a tam nám dali jasně na výběr… Jinak je to pro mě každodenní droga a už jako kluk jsem věděl, že bych jednou chtěl fotbal komentovat.
Závodně jsem dělal atletiku, potom tenis a docela dlouhou dobu baseball. Fotbal jsem měl spíš jako fanoušek. S klukama jsme chodili hrávat jen tak na různé plácky.
Býval jsem takový hbitý malý štírek. A svůj první gól jsem určitě dal jako Argentinec Ramón Díaz, nebo jako Francouz Alain Giresse. Protože když mi bylo osm let, byla doba mundialu 1982 ve Španělsku. S klukama jsme si každý den hráli buď na argentinskou reprezentaci, kdy jsem jako Ramón Díaz spolupracoval v záloze s Passarellou, Maradonou a vepředu lítal Valdano a Kempes. Ale druhý den, protože se nám líbila i Francie, a ta se dva roky nato stala mistrem Evropy, tak tam jsem byl jako malý hbitý Alain Giresse a přihrával si s Platinim, Tiganou, Tresorem a dalšími borci.
Od školky až po vysokou školu jsem chodil na Žižkov. Jako velmi mladý redaktor, tehdy ještě Československé televize, jsem začal točívat fotbaly právě tam. Viktorka se v té době zvedla, postoupila do ligy a začala hrát důležitou roli. Já byl ale na Viktorku přísný a stalo se mi, že mi volal i Ivan Horník nebo trenér Zdeněk Ščasný, že jsou naštvaní, jak jsem zpracoval tu reportáž. Prostě jsem byl Žižkovák a nechtěl jsem, aby to z toho bylo poznat.
První přímý přenos jsem komentoval zápas Poháru UEFA mezi Slavií a Racing Lens – 0:0. Druhý byl Sparta s AC Milán v Poháru UEFA – 0:0. Takže první křik gól jsem si nechal až na jaro 1996, na odvetu čtvrtfinále Champions League mezi Juventusem a Realem. Juventus vyhrál 2:0 a Alex Del Piero dal ten první gól, u nějž jsem si mohl s mikrofonem a se sluchátky zakřičet. Tehdy na mě dýchla atmosféra, poprvé v životě jsem byl na takovém stadionu, na Delle Alpi v Turíně, sám, v 21 letech. Rád na to vzpomínám, ale byly to i nervy.
Jihoameričané nebo komentátoři z arabských zemí jsou hodně emotivní a já ani nevím, kde je ta hranice, kde to nepřihrávají. Myslím, že někde je to i hrané. Já jsem zastánce toho, co člověku přijde na jazyk. Zařvu gól a přidám jméno střelce nebo i minutu, či si zařvu i více. Někdy se řve jen jméno. Řekl bych, že téměř sto procent hlášek si nepřipravuji. Různé informace ano, ale pokud z toho vyleze určitý vtip, je to uvěřitelné pouze v momentě, kdy to z člověka napadne. Podobně to má i Míra Bosák, který má neskutečně bohatou slovní zásobu. Sečtělost toho člověka jde cítit a jeho komentář je plný netradičních spojení. Mírovi to prostě přijde na jazyk a já se snažil o to samé.
Nejdůležitější gól mám spojený se svým největším komentátorským zážitkem ve fotbale, a to finále Ligy mistrů na Camp Nou. Zápas, v němž ještě na konci 90. minuty Bayern vedl nad Manchesterem United 1:0. Nastavovaly se 3 minuty a během nich se trefili Sheringham a Solskjaer. Když dal Solskjaer po rohu na 2:1, tak to bylo neskutečné, byť jsem nefandil ani jednomu týmu. Pierluigi Collina musel hráče Bayernu přemlouvat, ať jdou ještě hrát. Oni ale věděli, že už je konec.“
