19. května 2016 • 19:00

MŮJ PRVNÍ GÓL: Za trest jsem nesl kufr na nádraží, říká kouč Škorpil

Autor:
MŮJ PRVNÍ GÓL: Za trest jsem nesl kufr na nádraží, říká kouč Škorpil
TOP VIDEA
Zlín - Slavia: Škoda jako Poborský! Krásným lobem překonal Dostála, Slavia vede 2:0 Zlín - Slavia: Škoda jako Poborský! Krásným lobem překonal Dostála, Slavia vede 2:0
Chomutov - Mountfield HK: Hokejová paráda! 16letý Lauko vymíchal obránce Newtona Chomutov - Mountfield HK: Hokejová paráda! 16letý Lauko vymíchal obránce Newtona
VŠECHNA VIDEA ZDE

Jako trenér zažil Ladislav Škorpil atmosféru čtvrtfinále Poháru UEFA a mistrovské oslavy s Libercem, ovšem hodně si cení i jiného výsledku. „Je třeba se ptát, jestli je větší úspěch vyhrát titul s Libercem než zachránit Hradec ve federální lize,“ vysvětluje bývalý kouč mládežnických reprezentací a také Dukly a Dunajské Stredy.



„Moje první fotbalová vzpomínka pochází ze starého hřiště u nemocnice, kde v roce 1960 vyhrál Hradec Králové první ligu, jako první „venkovský“ klub po Praze a Bratislavě. Hrávalo se tam na škvárovém hřišti. Narodil jsem se v roce 1945, takže ta vzpomínka se mohla stát někdy v letech padesátých. Vzpomínka je taková, že mě právě na zmíněné hřiště přivezl otec na kole. Na kole měl sedátko a na tom sedátku jsem byl přivezen na hřiště, kde později Hradec vyhrál titul.

Tehdy se dělaly nábory. Když byl poločas ligového zápasu, škvárové hřiště bylo plné dětí, správce tam hodil jeden balón a děti za tím míčem běhaly po hřišti v ohromném chumlu a chtěly ho získat. Když se dělaly nábory do klubu, děti tam chodily samy. Dneska je vodí rodiče nebo prarodiče, když to jde dobře. Takže jsem se nejdříve objevil na hřišti Spartaku v roce 1956, to mi bylo jedenáct. Bylo nás tam strašně moc.

Vydržel jsem tam jenom jeden rok a v roce 1957 jsem se přemístil na Rudou hvězdu, kde jsem se stal kapitánem žákovského mužstva, a v roce 1959 jsme vyhráli okresní přebor, což byla nejvyšší žákovská soutěž. Byli jsme tehdy nejlepší zdejší žákovské mužstvo. Tam jsem přetrval i přes dorostenecký věk až do dospělosti.

MŮJ PRVNÍ GÓL: Za trest jsem nesl kufr na nádraží, říká kouč Škorpil

Působil jsem jako krajní obránce, někdy s mojí figurou jako stoper a často jako defenzivní záložník. Leč nějaké góly jsem samozřejmě vstřelil. Vstřelené branky jsou pro hráče výjimečná záležitost, pokud se ovšem nejmenuje Messi, nebo v našich dobách Nehoda, ze kterých to padá každý zápas. Pro ty, kteří dají branku jednou za měsíc nebo i za větší časový úsek, je to větší svátek. Jsou také blbé góly, které si člověk pamatuje více než ty krásné. Mně se podařilo za dorost trefit v Chlumci nad Cidlinou slabší nohou z první vlastní šibenici. Byli jsme tam vlakem, dresy byly v kufru a za trest jsem ten kufr musel nést na nádraží.

Jestli se gól dá, nebo nedá, to je v první řadě dáno vrozenou dispozicí. Pokud je hráč schopen být ve správný čas na správném místě, dále je to dáno pohybovou úrovní, technickou vybaveností, přehledem ve hře a dalšími atributy. Střílení branek je nejhodnotnější činnost, která existuje. Devět let jsem působil jako trenér u československé dorostenecké reprezentace a kdykoliv jsem se dozvěděl, že nějaký hráč dává góly na úrovni dorostenecké ligy, říkal jsem, že si zaslouží vyzkoušet, zda to funguje i na úrovni reprezentace. Řada střelců totiž dává góly na úrovni okresu, ale na krajské úrovni již ne, nebo na úrovni kraje, ale už jim to nejde ve třetí lize nebo divizi. Mnohdy je rozhodující pohybová úroveň hráče. Může se stát, že mu pohybová úroveň brání v tom, aby se do šance dostal, protože ho rychlejší a důraznější bránící hráči nepustí. Ale pokud je hráč dobrý pohybově a narodí se s tím, je to ten největší dar.

Když jsem odešel do Dukly Žamberk na vojnu, podrobil jsem se operaci jednoho kolena a po půl roce mně hrklo i v druhém. Došel jsem k názoru, že má konstituce není pro takovou zátěž ideální. Proto jsem začal ve 24 letech trénovat. Trénoval jsem více jak čtyřicet let a přitom více jak dvacet let mládež.

Na které útočníky vzpomínám? Nemusím dlouho hledat. Dnes ráno jsem pustil televizi a tam se objevil Nezmar, který dal sto branek. V Dunajské Strede jsem měl Pavola Dyňu. Ten dal za mého působení stý gól, který byl provázen akcí, že když dá stou branku, bylo připraveno sto lahví šampaňského s etiketou 100 gólů Dyni, a ty se potom naházely do hlediště. Dyňa, na rozdíl od propagátorů zdravé výživy, musel sníst před zápasem klobásu, jinak gól nedal.

Nejsilnější zážitek byl, když jsme hráli s Hradcem zápas na Slovanu Bratislava. Ten byl pikantní v tom, že Slovan hrál o titul a my o záchranu. Já měl spočítané, že bez výhry venku to neuděláme. Kurz na nás byl asi jedenáct nebo dvanáct ku jedné. Před zápasem chodily informace o tom, že lidé sázejí na naše vítězství. Když jsem se ptal proč, lidé ve frontě říkali, že Škorpil prý řekl, že tam vyhraje. Tak jsem si pomyslel, že z toho může vzniknout pěkná mela, protože mi to pak přijdou zúčtovat.

Abych dostal hráče psychicky nahoru, říkal jsem jim, že jsem na Slovanu v roce 1981 vyhrál 1:0 ve finále Československého poháru a že by nebylo na škodu to zopakovat. Nakonec jsme skutečně 1:0 vyhráli. Branku dal Veselý asi 15 minut před koncem. Zajímavé je, že abych z hráčů setřásl tlak, jeli jsme do Bratislavy až v den zápasu. Tehdy v Hradci vznikla největší tělovýchovná jednota na světě, když se spojil Spartak s Rudou hvězdou. Jezdili jsme autobusem od policistů od rychlé zásahové jednotky, takže nebyl problém dojet na místo rychle. Vyrazili jsme z Hradce, v Brně jsme se naobědvali, v Malackách jsme si dali palačinky a přijeli do Bratislavy.

Asistentovi Krejčíkovi jsem šel ukázat Dunaj, hráčům jsem také nakázal, ať si jdou prohlédnout město, aby věděli, kde byli, a když jsme přijeli na stadion, tak jsem se trenéra Slovanu Galise zeptal, jestli mu stačí plichta. Přípravu na zápas jsem udělal v kabině a to bylo všechno. Větší problém nastal po zápase. Hráči se nemohli dostat ze hřiště, protože příznivci Slovanu zaplnili prostor při odchodu do tunelu. Takže odešel Slovan, odešli rozhodčí, my zůstali na hřišti a oni po nás házeli šutry. Když pořadatelé neuspěli ani s tím, že nás provedou postranním východem, protože házející se přemístili souběžně s námi, hráč Polák si vzal na ochranu tabulky na střídání, ostatní si je vzali také a s nimi pronikli do tunelu.

To ale nebyl konec. Následně nám vymlátili autobus, boční a čelní skla, takže se nedalo odjet. Čekali jsme na přistavení náhradního autobusu. To bylo nejsladší čekání na odjezd. Čekali jsme asi do 23 hodin, potom jsme se byli najíst na hranicích v motorestu. V boji o záchranu se jednalo o nás, Nitru a Brno. Nitra v tom kole hrála v Brně, kde vyhrála. Ti se v tom motorestu potom také stavěli na jídlo a dozvěděli se tam, že jsme vyhráli na Slovanu. Chuť na jídlo je přešla.

Protože jsem byl trenérem jen ve čtyřech klubech, jsem tím pádem minimálně promiskuitní, na rozdíl od trenérů, kteří nevydrží ve své pozici ani rok. Ale zmíním i reprezentaci, konkrétně devět let u československé dorostenecké reprezentace, kde jsem byl jak na ME šestnáctiletých, tak i na ME osmnáctiletých. K tomu si přidáme ještě tři a půl roku u jednadvacítek, kde jsme se taky dostali na mistrovství Evropy do Holandska.

Můj svěřenec v dorostenecké reprezentaci byl kupříkladu Pavel Nedvěd. Na rozdíl od chytráků, kteří tvrdí, že se Nedvěd vypracoval díky svému úsilí a pracovitosti, musím říct, že Pavel byl odjakživa talent jako prase. To, že byl ještě k tomu pracovitý, ho vyhodilo do maximálních výšin. Ale v první řadě to měl od pánaboha dáno. Pepík Žaloudek, jeho trenér v Plzni, který ho měl doma, když ho trénoval v plzeňském dorostu, dobře věděl, co je to za hráče.“