Před dvaceti lety chytal Petr Kouba ve Wembley ve finále EURO, pomohl k titulům Spartě a La Coruni. Ale taky dal ligový gól. Na Letné. „Sparťanští fanoušci mě vyvolali, abych si šel kopnout penaltu. Běžel jsem přes celé hřiště a za rozhodnutého stavu 3:0 ji proměnil,“ usmívá se bývalý skvělý brankář. „Když jsem na ni běžel, do půlky hřiště to bylo fajn, euforie. Od půlky už jsem ale začal přemýšlet, jak a kam to kopnu. Dopadlo to dobře, gólman šel na druhou stranu.“
„S fotbalem jsem začínal na Bohemce ve dvanácti letech. Pořádali nábor, na který mě přivedl brácha. Byl jsem z brankářské rodiny, takže se mě neptali, na jakém postu bych chtěl hrát. Vždycky jsem chtěl dávat góly, ale řekli: „Hele, jsi Kouba, jsi docela dobrý v bráně, tak to tam s tebou zkusíme.“
V tréninku mě to do pole hodně táhlo. Jakmile jsem měl možnost spoluhráče doplnit, například když jich byl lichý počet, okamžitě jsem šel do hřiště. Řekl bych, že mi šlo i dávat góly. Myslím, že každý gólman má na ně čich. Ví totiž, jak se postavit a z kterého místa by mohl branku dát.
Už v devatenácti letech jsem dostal v Bohemians příležitost odchytat několik zápasů v první lize, vzpomínám si na úplně první: vyhráli jsme na Interu Bratislava a pro mě to byl obrovský zážitek.
V lize jsem dal později i gól. Sparťanští fanoušci mě vyvolali, abych si šel kopnout penaltu. Běžel jsem přes celé hřiště a za rozhodnutého stavu 3:0 ji proměnil. Když jsem na ni běžel, do půlky hřiště to bylo fajn, euforie. Od půlky už jsem ale začal přemýšlet, jak a kam to kopnu. Řekl jsem si, ať hlavně trefím bránu. Dopadlo to dobře, gólman šel na druhou stranu. Penalt jsem měl nakopaných hodně, po každém tréninku jsme zůstávali chvíli na hřišti a zkoušeli je. Ale nervy jsem měl velké. V roce 1996 se mi povedlo dát penaltu i v pohárovém finále. Opět za rozhodnutého stavu 3:0, byla to moje rozlučka se sparťanským dresem. Takže mám stoprocentní bilanci. Dvě střely, dva góly.
Vždycky jsem si hleděl toho, aby mančaft vyhrál. Nuly jsem nepočítal. Šlo mi o vítězství a bylo jedno, jestli to bylo 3:0, nebo 2:1. Každá trofej, kterou jsem se svým týmem vyhrál, je pro mě velkým úspěchem. Jsou to samozřejmě tituly a poháry se Spartou a stříbro na EURO 1996 v Anglii. Individuálním úspěchem je Fotbalista roku, i když tenkrát jsem to tak neprožíval. Čím jsem však starší, vidím, že je to ocenění toho, jaký jsem podával výkon a jaký jsem byl hráč. Pomalu mi dochází, že to bylo dobré.
Hrát za národní tým je unikátní zážitek. Když jste vybraný jako jeden z nejlepších z celé republiky, svědčí to o vašich kvalitách. U gólmanů to platí obzvlášť, protože tam existuje pouze jeden post. Vždycky jsem si toho vážil. Hymnu před začátkem utkání jsem zpíval s upřímnou hrdostí.
V reprezentaci mě těšila čistá konta ze zápasů s Portugalskem a Francií na EURO. Tam šlo už opravdu o hodně, věděli jsme, že mnoho gólů sami nedáme. Ale nejvíc hrdý jsem na nulu v Poháru mistrů proti Barceloně na Letné. Porazili jsme ji 1:0. Byl to úžasný zápas, který se povedl celému mančaftu i mně. Když jsem přišel domů, byl to asi první moment, kdy mě táta pochválil, že to byl perfektní výkon a že takhle by měl gólman ideálně chytat.
Po EURO 1996 jsem podepsal smlouvu v Deportivu La Coruňa, který byl tenkrát na vzestupu a vytvářel kádr, který měl konkurovat Barceloně, Realu Madrid, Atlétiku nebo Valencii. Pro mě to byla výzva. Bohužel jsem se z různých důvodů neprosadil. Jedním z nich bylo i to, že jsem neměl pas hráče Evropské unie a takoví mohli hrát jen tři nebo čtyři za zápas. A jelikož tam bylo hodně Brazilců nebo Argentinců, dostávali přednost.
Když jsme hráli o titul, první gólman Jacques Songo‘o odletěl reprezentovat Kamerun a já dostal příležitost v jednom z rozhodujících utkání. Podařilo se mi udržet čisté konto, vyhráli jsme 1:0. Tím jsme se přiblížili k historicky prvnímu titulu, který nakonec Deportivo získalo.
Byla to pro mě obrovská zkušenost, poznal jsem, co je to opravdový profesionalismus. Na druhou stranu se mi zastavila kariéra. Zápasů jsem tam mnoho neodchytal. Ale srovnal jsem se s tím. První polovina kariéry běžela jak po másle, ta druhá se zadrhla. Tak ale život chodí.“
