8. září 2016 • 17:20

MŮJ PRVNÍ GÓL: Dát dva góly mistrům světa byl zážitek, těší Radu

Autor:

Dosáhl jsem toho, co jsem si jako mladý hráč vysnil, a nebylo to tím, že jsem měl hodně talentu, ale tím, že jsem si to vydřel. Tak vzpomíná na aktivní kariéru Petr Rada, bývalý skvělý obránce Dukly, bývalý trenér reprezentace a současný fotbalové Příbrami. Vrchol prožil na Strahově proti mistrům světa z Itálie v kvalifikaci EURO 1984. Dal oba góly vítězů. „Na každé reprezentační utkání vzpomínám s velkou pokorou a úctou.“



„Začínal jsem hrát za žáky na okraji Prahy na Libuši, kde jsem se narodil a vyrůstal. K fotbalu mě přivedl otec, který na Libuši v minulosti na amatérské úrovni trénoval. I když aktivně fotbal moc nehrál, velmi se o něj zajímal. Tam se tedy odstartovala moje kariéra. V dorosteneckém věku si mě vyhlédli skauti Dukly a já jsem se přesunul na Julisku.

Od začátku jsem hrál buď levého obránce, nebo záložníka. Na jiných pozicích jsem příliš nenastupoval. Až v pozdějším věku, když jsem hrál v zahraničí, jsem nastupoval i na místě stopera. Ale během své ligové kariéry jsem hrál v podstatě pouze levého obránce.

Pokud jde o mládežnické kategorie, pamatuju si na první góly na Libuši. Na to, že jsem byl poměrně subtilní, jsem měl výhodu tvrdé střely. Nějaké branky jsem proto dal z trestných kopů a dařily se mi i střely z dálky. Ale jako obránce jsem těch gólů mnoho nedával.

Můj první ligový zápas se odehrál v roce 1979, když jsme hráli s Duklou v Plzni. Vyhráli jsme tam 4:3. Poprvé jsem dostal důvěru od trenéra Vejvody, bylo to trochu zaviněné zraněním Honzy Fialy. Odehrál jsem svých prvních devadesát ligových minut a vyhráli jsme. Myslím, že jsem měl zrovna v tomto zápase zlomený nos, přesto na to rád vzpomínám.

Petr Rada na své nejdůležitější okamžiky kariéry nezapomíná

První ligová branka padla na Julisce v roce 1980 proti Spartě. Už si nepamatuju, ve kterém kole to bylo, ale vím, že padla z trestného kopu. Na každý ligový gól vzpomínám velice rád, protože jich jako obránce mnoho nevstřelíte. Hrál jsem docela dlouho i v Německu, kde jsem působil v prvních třech ligách. V roce 1989 jsem přestoupil do Düsseldorfu a následně jsme postoupili do první ligy. Největším zážitkem pro mě v Bundeslize bylo, když jsme vyhráli doma nad VfB Stuttgart 2:0 a já jsem vstřelil oba góly.

Myslím si, že by pro každého hráče v mládežnických kategoriích mělo být cílem reprezentovat svoji zemi. To by měla být ta nejvyšší meta. Jaké kdo má kopačky, krém nebo telefon, to by mělo být až druhořadé. Největší touhou by mělo být reprezentovat, což se dá vypracovat jenom pílí. Někdo má talentu víc, někdo méně, všichni ale mají stejnou šanci. Ten, kdo má talentu méně, by do toho měl dát víc srdíčka a snahy. Pro každého fotbalistu by měla být reprezentace určitou metou. Samozřejmě to tak bylo i pro mě.

Podařilo se mi za národní tým vstřelit i dva góly. Padly v kvalifikačním zápase na mistrovství Evropy proti Itálii, bývalým mistrům světa, na Strahově v roce 1983. Museli jsme doma vyhrát. Uspěli jsme 2:0, druhá branka nám zajišťovala šanci na postup. V tom zápase jsem vstřelil obě. První padla z penalty a druhá z trestného kopu. Byl to asi můj největší zážitek. Bylo to za doby těžkého komunismu a musím říct, že atmosféra na stadionu na Strahově, kde bylo třicet tisíc diváků, byla vynikající. Na každé reprezentační utkání vzpomínám s velkou pokorou a úctou. Dosáhl jsem toho, co jsem ji jako mladý hráč vysnil, a nebylo to tím, že jsem měl hodně talentu, ale tím, že jsem si to vydřel.

Reprezentační trefy samozřejmě byly velmi důležité, ale myslím, že jsem vstřelil branku i v zápase Poháru vítězů pohárů, když jsme doma vyhráli nad Celtikem Glasgow. Když jsme v Německu postupovali do první ligy, hráli jsme klíčové utkání, které bylo potřeba zvládnout. Vyhráli jsme 3:0 a já jsem dal gól. Byly to momenty, kdy se o něco jednalo a přineslo to úspěch. Takže i z tohoto pohledu jsem spokojený.

Úspěchem bylo hlavně to, že jsem se dostal do reprezentace. To by mělo být prvořadé. Za další úspěch považuji, že jsem mohl nastupovat za Duklu, protože jsem se sešel s hráči, kteří byli pojmy pro československý fotbal, ať to byl Nehoda, Macela, Rott, Štambacher, Gajdůšek nebo Fiala. Dále také Láďa Vízek nebo Standa Pelc. Nechci na nikoho zapomenout. Jsem rád, že jsem s nimi mohl nastupovat a hrát v Dukle. Vyhráli jsme titul, pohár, dostali jsme se do semifinále PVP. Jsem spokojený se svojí kariérou a nemusím se za ní stydět.

Gól pro mě znamená vyvrcholení snažení, ale nejen pro hráče. Pomůžete týmu k vítězství a podílíte se na tom. Když tleskají ochozy, dává vám to potřebnou motivaci pro další práci. Ať jsem vstřelil branku já, nebo nějaký spoluhráč, měl jsem stejnou radost.

A co pro mě znamená fotbal? Celý život… V podstatě celý život jsem prožil na hřišti. Dlouhou dobu na trávníku a potom na lavičce. Celkově jsem se svým fotbalovým životem spokojený. Dosáhl jsem toho, čeho jsem chtěl a přeji dalším trenérům a hlavně mladým hráčům, aby měli stejnou touhu, jako jsem měl já.“