Kdysi začínal v útoku, vyzkoušel si všechny role, i brankáře. Ale do bundesligy povýšil Pavel Krmaš jako obránce a v nejvyšší německé soutěži za Freiburg nasčítal rovných 100 startů. „Za největší osobní úspěch považuju to, že jsem se dostal do bundesligy. Na stejnou úroveň bych dal účast v Lize mistrů se Spartou,“ říká současný sportovní manažer Hradce Králové.
„S fotbalem jsem začínal kolem šesti let v mém rodném městě Broumově. Přivedli mě k němu rodiče, táta byl mým trenérem v nejmladších kategoriích. Postupoval se mnou do mých deseti let.
Začínal jsem v útoku, postupem času jsem přešel ze zálohy až do obrany na stopera. Prošel jsem všemi pozicemi, včetně té brankářské. Na nějakou chvíli jsem v jednom utkání nastoupil do brány, ale to se moc nepovedlo. Raději ani nebudu říkat, co mi po zápase trenér pověděl.
Z dětství mi žádný gól v paměti neutkvěl, vybavuju si jenom to, že jsem v přípravce neproměnil penaltu. Jako odchovanec broumovského fotbalu jsem přešel do žákovského týmu Náchoda a poté do Hradce, kde jsem vystudoval střední školu. V Hradci Králové jsem prošel všemi mládežnickými celky. Poté jsem šel studovat vysokou školu do Prahy, kde jsem hrál třetí ligu za Admiru. Na půlroční hostování si mě vzala Sparta „B“, z ní jsem se vrátil do Hradce, kde jsem začal hrát ligu. První šanci mi dal pan trenér Uličný a následný vývoj vypadal takto: Hradec, Sparta, Teplice, Freiburg a znovu Hradec.
Na ligovou premiéru se nezapomíná. Ta moje byla v sezoně 2002/03, jednalo se o první ostrý zápas, domácí utkání proti Slavii. Skončilo to 1:1, v obrovském horku jsem hrál 80 minut a byl střídaný. Po utkání panovala v kabině spokojenost, protože Slavia tenkrát hrávala o titul a byla v předkole Ligy mistrů, takže jsme obrali o body favorizovaný celek. Debut můžu považovat za úspěšný.
Můj první ligový gól padl na stadionu v Hradci o dvě kola později. Vstřelil jsem ho ve druhém poločase Viktorii Žižkov. Rozehrávali jsme rohový kop, který obrana Viktorky odvrátila. U té situace byli David Zoubek a David Kříž, odražený balon vykombinovali a David Kříž nacentroval do vápna. V prostoru mezi malým vápnem a penaltou jsem si našel míč a hlavou ho o tyč uklidil za záda gólmana. Vyrovnával jsem na 2:2, ale bohužel sedm minut před koncem zvýšil Aleš Pikl na 2:3 pro Žižkov.
V české lize jsem dal devět branek. Zpoza vápna určitě žádnou. Spíš to byly góly po standardních situacích nebo odražených balonech. Vybavuju si ale situaci, kdy jsem se na hradeckém stadionu trefil hlavou proti Liberci. Pět vteřin nato zhasla „Pod Lízátky“ všechna světla a nastala tma.
Z Německa si vzpomínám na jeden gól, který mi hodně utkvěl v paměti. Byl jsem dokonce nominovaný do Gólu kola. Lhal bych, jestli jsem tu anketu tenkrát vyhrál, nebo ne. Shodou okolností to byl také můj první gól v bundeslize. Bylo to utkání v Mainzu a padl po rohu. Ve výskoku jsem skóroval patičkou na přední tyč. Za nejdůležitější gól ale považuji branku v sezoně, kdy jsme hráli s Freiburgem o evropské poháry. Proti Düsseldorfu jsem dal gól v 88. minutě hlavou po rohu. Zajistil nám vítězství 1:0 a velmi důležité body. Tehdy nám uniklo předkolo Ligy mistrů těsně.
Za největší osobní úspěch považuju to, že jsem se dostal do bundesligy. Na stejnou úroveň bych dal účast v Lize mistrů se Spartou. Za největší týmový úspěch pokládám postup s Freiburgem z druhé ligy do první. Stejně tak i postup do první ligy s Hradcem.
Fotbal je pro mě vášní, které se věnuji od šesti let až doteď. Je hezké, že mi byl koníček prací. I po skončení kariéry jsem zůstal fotbalu věrný a doufám, že to tak bude i nadále.“
