V československé lize nastřílel 55 gólů, s Brnem slavil ligový titul, se Spartou vítězství v poháru. Bývalý záložník Josef Pešice se stal i úspěšným trenérem, jeho vrcholem bylo dočasné převzetí české reprezentace. „Nejdůležitější góly jsou všechny ty, které padnou ve vítězných zápasech,“ říká. „Nejvíc si vážím mistrovského titulu se Zbrojovkou Brno.“
„Moje fotbalové začátky jsou spojeny s rodnou vesnicí Štěchovice, kde jsem začínal jako žáček. K fotbalu mě přivedli kamarádi, kteří fotbal hrávali, ale hlavně táta, který byl aktivním hráčem místního klubu.
Moje nejoblíbenější pozice byla v útoku, protože mým snem bylo vždycky dávat góly. Proto jsem se už od pěti let stavěl do předních řad. Úplně první branka mohla padnout někde na ulici, když jsme s kamarády hráli fotbal tři na tři. V žácích, ve čtrnácti letech, se mi povedlo vstřelit v jednom utkání asi osm branek. V té době se hrálo v žákovské kategorii od deseti let do čtrnácti v jednom ročníku.
První ligový gól je spojen se Spartou. Padl v tehdejší celostátní lize proti Lokomotivě Košice. Povedlo se mi ho vstřelit levou nohou z halfvoleje do šibenice. Vím, že to byl opravdu hezký gól.
Na první ligový zápas si také vzpomínám. Bylo to za Spartu proti Spartaku Trnava. Za ně hrál tehdy Karol Dobiaš, kterému tehdy bylo asi čtyřiadvacet let. Tehdy byl ve velké fazóně, v optimálním věku a formě. Trenér Kolský udělal zázračný tah, když postavil na levé křídlo Semenďáka, což byl obránce. Ten hrál osobku na Dobiaše a bránil proti útočným výpadům. Tato taktika byla úspěšná a vyhráli jsme 4:3.
Později jsem hrál za Brno a na první tamější gól vzpomínám velmi těžko. Ale vím, že to bylo v domácím zápase. Na Zbrojovku tehdy chodilo dvacet až třicet tisíc lidí, takže pro mě to byla velká radost, že se to povedlo právě v domácím prostředí.
Všechny branky byly pro mě zajímavé a krásné. Když vstřelíte gól, je to hezký pocit. Máte radost, kterou sdílíte společně se spoluhráči a diváky. Nejdůležitější góly jsou všechny ty, které padnou ve vítězných zápasech. Když dáte gól a prohrajete, říká se, že už není tak důležitý. Pro mě byly důležité branky, díky kterým jsme po zápase brali všechny body.
Nejvíc si vážím mistrovského titulu se Zbrojovkou Brno. Cením si i zahraničního angažmá. Na Kypru jsem zažil krásná léta. Byly to dva roky po pádu totalitního režimu, kdy si člověk toužil zahrát jako profesionální hráč.
Můj přerod z hráče na trenéra byl poměrně těžký a postupný. Když jsem končil aktivní kariéru v Rakousku, bylo tam zvykem, že starší hráči dělali hrající trenéry. Já už tehdy studoval na trenérskou licenci, a tak se mi to hodilo jako praxe. Zpočátku jsem tedy trénoval sám sebe a ve čtyřiceti letech jsem se stal asistentem a později i trenérem ligové Slavie.
Jako trenér jsem prožíval góly intenzivněji, jelikož v sobě máte stres. Když dá vaše mužstvo gól a zápas vyhrajete, dojde ke krásnému uvolnění. Když však běháte na hřišti a lapáte po dechu, nemáte tolik síly na slavení.
Gól je fenomén fotbalu a důvod, proč fotbal vlastně děláte. Kvůli tomu trénujete a hrajete. Kvůli tomu děláte trenéra a prožíváte stresy. Proto se na fotbal chodí dívat diváci.
Fotbal pro mě znamená to, že jsem svou aktivní i trenérskou kariéru prožil s lidmi se stejným koníčkem. Stal se pochopitelně i mým zaměstnáním. Zažil jsem v něm krásné, ale i smutné chvíle.“
