Dnes ho fanoušci vnímají díky šťavnatým komentářům, legračním historkám nebo účasti v taneční soutěži. Ladislav Vízek má ale za sebou i přepychovou kariéru. Dvakrát byl vyhlášen československým Fotbalistou roku, třikrát vyhrál ligu a nastřílel v ní 115 gólů. „Brankáře jsem obcházel. Driblink jsem trénoval mezi stromky v Hlušících, kde nebylo hřiště. Měl jsem stále míč u nohy a tuto dovednost jsem uplatnil ve velkém fotbale,“ vysvětluje legendární útočník Vízek. Podívejte se na VIDEO.
„S fotbalem jsem začínal v malé vesnici Hlušice, oficiálně jsem se zaregistroval do žáků v týmu Jiskra Nový Bydžov. Od začátku jsem byl útočník. Měl jsem dres s číslem 8 a hrál na pozici pravé spojky v systému 4-2-4. Přišlo mi podivné, že jsem hned lehce dával branky. Například pět a někdy i víc v jednom zápase. Je to neuvěřitelné, ale vybavuju si, že jsem na turnaji na škváře v Hradci Králové vstřelil tři branky pod břevno a taky kopal penaltu.
Trenér Vejvoda mi později řekl: „Do ligy jsi prolétl tunelem a nevážíš si v ní startovat.“ Nebylo to náhodou, protože jsem nikde nečekal a všude se prosadil do základní sestavy. Nejdřív jsem šel na vojnu v Novém Bydžově, s mezipřistáním do Hradce Králové. Na lidi, kteří pracovali v Jiskře, se zlobím, i když mi tím de facto pomohli. Šel jsem na výběr branců skoro až na konci poslední várky, s číslem 1030, ostříhaný dohola. Hráli jsme dvě jedenáctky proti sobě. Zápas jsme vyhráli 8:1 a já vstřelil sedm branek.
Poté si mě vzala Dukla Žatec, ve které sice byli samí mazáci, ale střílelo mi to tam dobře, a díky tomu si mě všimla Dukla Praha, kde jsem se rychle angažoval a hrál opět v základu. Ivo Viktor mi na tréninku věštil dobrou kariéru. Poté, co jsem ho obešel a vstřelil branku, mi pověděl: „Sakra mladej, ty budeš asi dobrej.“ Po dvou letech v nejvyšší lize jsem dostal pozvánku do reprezentace. Měl jsem úžasně rychlou cestu do velkého fotbalu.
První ligový gól jsem dal v Žilině. Podařilo se mi opět obejít gólmana. Driblink jsem trénoval mezi stromky v Hlušících, kde nebylo hřiště. Měl jsem stále míč u nohy a tuto dovednost jsem uplatnil ve velkém fotbale. Všech 115 ligových branek za Duklu si nevybavuju, ale stý gól proti Banské Bystrici jo. Ve Francii v dresu Le Havru proti Nice jsem vstřelil Gól týdne a ukázal se i v televizi. Obešel jsem asi čtyři hráče i s gólmanem. Bylo to velká sláva, na tréninku jsme to oslavili šampaňským.
Závidím dnešním klukům, že stačí zahrát jeden nebo dva dobré ligové zápasy, a už jsou v národním týmu. My to měli těžší. Čekal jsem jeden až dva roky, než se uvolnilo místo na pravém útoku, ve kterém hrál výborný Béla Masný. Byl to navíc trenérův favorit.
Pamatuju si na reprezentační premiéru proti Švédsku, která mi obrovsky vyšla. Dal jsem na Strahově dva góly, jeden z nich výjimečně hlavou, do šibenice, a zhatil Švédům postup na mistrovství světa 1986.
Nejdůležitější gól vím přesně, i když byl nerozhodující. Proti Stuttgartu. První zápas jsme prohráli 1:4, doma v odvetě jsme vedli 1:0, těsně po přestávce jsem skóroval hlavou a zvýšil na 2:0. Nakonec jsme vyhráli 4:0 a postoupili do čtvrtfinále Poháru UEFA.
Nejvíc si vážím zlaté olympijské medaile z Moskvy, pak bronzu z mistrovství Evropy, kde jsme obhajovali zlato z Bělehradu. Obrovskou poctou pro mě byly dvě ceny Fotbalisty roku. Pan Vejvoda mi říkal, že jsem nebyl příliš úspěšný, ale já jsem na sebe pyšný, a to, co jsem dokázal, mi stačí.
Hrával jsem za Dolní Chabry, ale už se přihlásilo stáří. Fotbal mě bolí a občas se ozve nemoc. Je mi jednašedesát a nechci hrát dalších deset let. Vláďa Šmicer nám zrušil béčko, tak jsem přestoupil do Jíloviště, kde hrajeme okresní přebor a já levého obránce. Přiznávám, že jsem na sklonku kariéry. Když obejdu hráče, mám ho hned zase před sebou. Jednoho někdy obcházím i třikrát. Branku dávám už jen z penalty. Když přijdu domů a zahlásím: „Dal jsem gól!“, paní se zeptá: „Zase z penalty?“ Nebo Šmíca má otázku: „Kolik bylo penalt?“
Fotbal mě zformoval. Naučil jsem se poznávat lidi. Dal mi finanční zázemí. Na rozdíl od Šmíci, který má dva hotely, mám pouze jednu začmouzenou hospodu, jsem na ni ale hrdý. Jsem taky rád, že jsem celou kariéru strávil na hřišti. Nevím, jak bych se uplatnil jako traktorista v JZD. Fotbal mi pomohl do světa. Poznal jsem všechny světadíly v podstatě zadarmo.“
