První reprezentační trefu si schoval na EURO do Anglie a byla rovnou vítězná proti Itálii a klíčová pro tažení až do finále ve Wembley. Fotbalista Radek Bejbl tím vyšperkoval životní rok 1996, v němž se Slavií dobyl ligový titul, postoupil do semifinále Poháru UEFA a navrch podepsal smlouvu s Atlétikem Madrid, kde se stal mimo jiné spoluhráčem Diega Simeoneho. „Bylo skvělé hrát s nejlepšími hráči a zároveň proti nejlepším hráčům,“ libuje si bývalý záložník.
„S fotbalem jsem začínal v rodném Nymburce, přivedli mě k němu táta s bratrem. Tamní klub se jmenoval Lokomotiva a já v žákovských kategoriích hrával krajního obránce. Asi po třech letech starší kluci odešli do dorostu, my tak přišli o útočníky, proto jsem nastupoval také v útoku.
Překonávat gólmany se mi docela dařilo, možná i proto si mě v šestnácti letech vyhlédla Mladá Boleslav. Na několik zápasů jsem tam v šestnácti letech nakoukl i mezi muže do A-týmu. V necelých osmnácti letech jsem obdržel nabídku z pražské Slavie, kde jsem se přes dorost a béčko dostal do A-týmu. Moje první ligové utkání se odehrálo v listopadu 1990. Doma proti Vítkovicím jsem nastoupil na posledních dvacet minut. První ligovou branku jsem dal ve vršovickém derby proti Bohemians. Hrálo se na Slavii, na starém stadionu. Před koncem poločasu se ke mně dostal odražený míč v pokutovém území a technickou placírkou jsem překonal Petra Koubu.
Velice rád vzpomínám na zahraniční angažmá. Atlético Madrid, Racing Lens, Rapid Vídeň: všechna tři působiště pro mě byla obohacující nejen po fotbalové stránce, ale také po stránce lidské a životní. Gólů jsem v cizině bohužel mnoho nedal, ale pokud bych měl nějaký zmínit, byl by to jeden ze začátků ve Španělsku. Ve venkovním utkání proti CD Logronés jsem vystřelil z pětadvaceti metrů. Obránce míč lehce tečoval, brankáře to zmátlo a obloučkem to zapadlo do brány.
Reprezentovat svoji zemi považuji za vysvědčení a největší čest, které může hráč dosáhnout. Bylo skvělé hrát s nejlepšími hráči a zároveň proti nejlepším hráčům, bojovat za Českou republiku na velkých turnajích, jako bylo například mistrovství Evropy.
Můj první reprezentační gól padl během EURO 1996 v Anglii. A byl současně nejdůležitější z celé mojí kariéry. Hráli jsme druhé utkání v základní skupině proti Itálii. Branka padla po centru Pavla Kuky, který se uvolnil na pravé straně u rohového praporku a nacentroval do pokutového území. Myslím si, že mě viděl a že to byl cílený centr. Ne vzduchem do hlavičkového souboje, ale trochu dál od brány. Naběhl jsem si na míč a placírkou ho umístil za záda gólmana. Byl to i jeden z mých dvou nejkrásnějších gólů, protože stlačit tu střelu z centru nebylo úplně jednoduché. Tu druhou pěknou branku jsem dal levou nohou zdálky. Myslím, že proti Plzni. Padlo to přímo do růžku.
Největší úspěchy bych rozdělil do dvou skupin. Za individuální úspěch bych označil to, že se mi podařilo na základě výkonnosti získat zajímavá zahraniční angažmá. A z kolektivních úspěchů považuji za největší stříbro na EURO 1996 a zisk mistrovského titulu se Slavií ve stejném roce.“
