+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
9. března 2017 • 14:30

MŮJ PRVNÍ GÓL: Z debutu za Spartu jsem měl trošičku hrůzu, vzpomíná Táborský

Autor:
MŮJ PRVNÍ GÓL: Z debutu za Spartu jsem měl trošičku hrůzu, vzpomíná Táborský
TOP VIDEA
CELÝ SESTŘIH: Sparta - Jihlava 1:0. Výhru vystřelil navrátilec Kadlec CELÝ SESTŘIH: Sparta - Jihlava 1:0. Výhru vystřelil navrátilec Kadlec
Marpova upřímná zpověď: O rodině, obavách, lákání MMA i tetování Marpova upřímná zpověď: O rodině, obavách, lákání MMA i tetování
VŠECHNA VIDEA ZDE

Za áčko Sparty nastoupil poprvé proti Bohemians na Slavii, zahrál si i za Duklu. Expert na pražská derby Vladimír Táborský, někdejší obránce a reprezentant, zažil také ligový triumf - jako hráč i trenér. „Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc vážím? Vždycky se říká, že nejvíc je národní mužstvo – lvíček. Já jsem za něj sice hrál, ale bohužel jsem se nedostal na mistrovství světa v roce 1970. Těsně před tím jsem byl na operaci s kolenem a nemohl jsem do Mexika jet,“ lituje Táborský.



„Gól, to jsou pro mě emoce. A také vyústění snahy a práce, která se dělá před zápasem delší dobu. Když nacvičujete kombinace nebo trestné kopy a pak vstřelíte gól, znamená to, že jste práci odvedli dobře. A kvůli gólům se chodí na fotbal.

Můj první ligový gól přišel, myslím, v sezoně 1963/64. Tenkrát postoupil Motorlet, což bylo veliké překvapení. Hráli jsme se Spartou proti němu v Edenu, protože neměl hřiště s trávníkem. Výsledek byl jednoznačný 5:0. Jednu z těch branek jsem vstřelil já. Nebylo to po kličce, nebo že bych se dostal až před brankáře a zakončoval.

Dostal se ke mně odražený míč asi deset metrů za hranici šestnáctky a bezvadně skočil, jak to hráči mají rádi. Nedalo se dělat nic jiného než střílet, tak jsem to napálil. Měl jsem kliku, že brankář byl trošičku před bránou a míč za něj akorát zapadl pod břevno.

MŮJ PRVNÍ GÓL: Z debutu za Spartu jsem měl trošičku hrůzu, vzpomíná Táborský

Jinak jsem moc gólů nedával. Přestože mě bavilo hrát na pozici útočného obránce. Přece jenom tenkrát v tom systému jsme měli na starosti v první řadě bránit. Bránili jsme křídla a já měl na sebe vždycky nějakého rychlíka.

Mě to ale stejně táhlo dopředu. Nemůžu říct, že bych byl střelec, spíš jsem se chtěl dostat k lajně a odcentrovat na spoluhráče. Míval jsem výborné spoluhráče a vynikající střelce – Ivana Mráze a Václava Maška.

K fotbalu jsem se dostal ve Spartě. Bydleli jsme kousek od ní. Hrál za ní jeden kamarád a ten mi, když jsem byl ještě žák, řekl, abych přišel na trénink. Tak jsem dorazil a postavili mě do brány, takže jsem začínal jako brankář. Ale mě to vůbec nebavilo, chtěl jsem jako každý kluk dávat góly. A tak mě posunuli přímo do útoku.

Postupem času jsem se vracel zase nazpátek, nejdřív do zálohy a potom na místo levého obránce.  Také kvůli tomu, že mi to moc nestřílelo. Když jsem se dostal do šance, buď jsem přestřelil, nebo jsem mířil vedle. V obraně mi to šlo trošku líp, tak jsem zůstal.

MŮJ PRVNÍ GÓL: Stahovačkou jsem rozhodl o titulu Slavie, těší Fořta

Můj první zápas za sparťanské áčko si vybavuju velice jasně. Vždycky, když byla nějaká reprezentační přestávka, první mužstvo Sparty hrávalo přátelská utkání, většinou někde na venkově. Trenéři si brali dva nebo tři dorostence s sebou a vždycky jsme aspoň poločas hráli. Ne, že by nás zkoušeli, ale hráčů bylo míň, protože Sparta měla reprezentanty. Kdo z dorostenců se trenérovi áčka zalíbil nebo v nich viděl perspektivu, postupem času se dostal do prvního mužstva.

Mně se to povedlo. V roce 1962 jsem si odbyl ligovou premiéru v rudém dresu. Tehdy mi bylo osmnáct let a měl jsem z toho trošičku hrůzu. Zrovna jsme hráli proti Bohemce, ale ne na Spartě, nýbrž na Slavii. Už si ani nevzpomínám proč ne v Ďolíčku. Bohemce jsme ale dali 4:0, takže pro mě debut vyzněl velice dobře.

Důležité klubové góly jsem dal v roce 1972 ve finále Československého poháru. Hráli jsme se Slovanem Bratislava na dva zápasy. První, venku, jsme o branku prohráli. V odvetě, na kterou bylo jako na většinu utkání plno, jsme vždy o gól vedli, ale oni pokaždé vyrovnali.

MŮJ PRVNÍ GÓL: Brankář vyboxoval a já mu to poslal zpátky, říká Čížek

Většinu času jsme byli tedy poražení. Ale asi deset minut před koncem se mi po centru z pravé strany podařilo hlavou dát na 4:3. Prodlužovalo se a kopali se penalty. Jednu jsem proměnil i já, pohár jsme vyhráli a postoupili do Poháru vítězů pohárů, což byl předchůdce Poháru UEFA, dnešní Evropské ligy.

Každý, kdo hraje fotbal, by rád nastoupil za národní mužstvo. Mně se to podařilo a dokonce jsem se jednou zapsal i mezi střelce. Bylo to v zápase s Walesem.  Ten hrál v domácím prostředí velice tvrdě, urputně a hodně nám to znesnadňoval. Ale já na to vzpomínám v dobrém.

Také si pamatuju na moje nešťastné vlastní góly. V tom jsem byl taky umělec. Dal jsem si asi tři. Na vojně jsem hrál za Duklu proti Spartě. Prohráli jsme 0:2 a jeden z gólů jsem poslal do vlastní sítě já.

Brankář mi vyběhl na malou domů trošku ven do strany vedle tyče, ale já čekal, že bude v bráně, tak jsem to dal přesně doprostřed. Jenže on tam nebyl. Měl jsem z toho tenkrát nepříjemnosti, protože si mysleli, že jsem to udělal schválně kvůli tomu, že z Letné pocházím. Potom se to ale uklidnilo.

Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc vážím? Vždycky se říká, že nejvíc je národní mužstvo – lvíček, zodpovědnost vůči divákům, fanouškům i Spartě. Já jsem za něj sice hrál, ale bohužel jsem se nedostal na mistrovství světa v roce 1970.

Těsně před tím jsem byl na operaci s kolenem a nemohl jsem do Mexika jet. Ale se Spartou jsme za trenéra Václava Ježka uhráli titul mistra Československa. Potom se mi totéž podařilo, když jsem Spartu sám trénoval. Tohle si považuji za největší úspěchy.

Když jsem jako trenér začínal, byl jsem asistentem. A vždycky, když jsme dali gól, strašně jsem se radoval. Říkal jsem si, že naše práce přece jen k něčemu byla. Ale venku jsem se musel krotit. Zvlášť když jsme hráli třeba v Prešově na Slovensku. Tam nebylo radno vystupovat z lavičky. Nechci říct, že by nás diváci nenáviděli, ale přece jen se hrálo o prestiž mezi Čechy a Slováky. Postupem času a věkem se člověk uklidní, a i když je fotbal krásná věc, ještě pořád není to nejdůležitější.

MŮJ PRVNÍ GÓL: Poprvé na Spartě se mi klepala kolena, usmívá se Horňák

MŮJ PRVNÍ GÓL: Na Evertonu jsem se trefil ze třiceti metrů, těší Kováče

1080p 720p 480p 360p 240p
MŮJ PRVNÍ GÓL: Slavii jsem nastřílel hattrick, pochvaluje si Holub

MŮJ PRVNÍ GÓL: Atlético mě obohatilo fotbalově i lidsky, říká Bejbl

MŮJ PRVNÍ GÓL: Na Islandu mi plachtila hlavička, pobavilo Jiránka

 







Klasická verze
Mobilní verze