Smutná zpráva o úmrtí Františka Rajtorala (†31) ho hluboce zasáhla. Karel Krejčí blonďatého obránce, který v neděli spáchal v Turecku sebevraždu, vedl už od útlého věku v Příbrami, pak společně slavili největší úspěchy v Plzni. Dobře zná celou rodinu skromného hráče, jenž pro fotbal dýchal. „Udělal krásnou kariéru, já s ním mám jen pozitivní zkušenost. Je to pro mě i celou rodinu šokující informace,“ říká se smutkem současný trenér reprezentační dvacítky Karel Krejčí v rozhovoru pro iSport.cz.
Kde vás zastihla smutná zpráva?
„Dozvěděl jsem se to včera, když jsem jel z fotbalu z Prahy. Volala mi to manželka, pro celou mou rodinu to byla šokující zpráva. V Příbrami bydlím, Frantu Rajtorala jsem znal od žákovského věku, stejně jako celou jeho rodinu.“
Jak vzpomínáte na vaše společné fotbalové začátky?
„Fandu jsem zaregistroval v Příbrami jako šéftrenér mládeže, on tehdy hrál za starší žáky. V necelých sedmnácti letech jsem ho přendal do devatenáctky, přes dva roky jsem ho měl v dorostu. Byl to tehdy drobný hráč, nastupoval proti vyspělejším klukům, ale vše nahrazoval fotbalovostí a chytrostí. Když jsem se posunul do áčka jako asistent k Pavlovi Tobiášovi, tak jsem si ho z dorostu vzal sebou. Půlroku hrál jako starší dorostenec za áčko, pak se prodal do Ostravy. Znal jsem ho velice dobře. Byl to skromný kluk, pocházel ze skromných podmínek.“
Bylo od začátku znát, jak velkým talentem je?
„Jezdili jsme s Příbramí po turnajích, dostali jsme se i do zahraničí. Trenéři i další odborníci chodili a ptali se mě na toho mladého šikovného kluka. Většinou je upoutal, to byly první signály, že může udělat kariéru. Vybavuju si mezinárodní turnaj v Dubaji, kde jsme byli deset dní, letělo s námi i celé klubové vedení. Jako první Evropané jsme to tenkrát vyhráli, Frantu vyhlásili nejlepším záložníkem. Tenkrát bylo po fúzi s Drnovicemi, příbramské áčko bylo našlapané. Mládežníci neměli šanci se mezi dospělé dostat. Mně se v Dubaji podařilo Jardu Starku přesvědčit, že má v mládeži zajímavé hráče, aby jim dal šanci. Pár měsíců poté jsem šel k áčku, Frantu jsem si vzal sebou a on jako první odchovanec začal hrát na jaře pravidelně ligu, v létě se pak prodával do Ostravy. Byl taková první vlaštovka, který to v Příbrami nastartoval, Jarda pochopil, že má v mládeži zajímavé hráče.“
Co vás na něm jako trenéra zaujalo?
„Byl to takový typ, že ho trenér musel vyhánět ze hřiště. To je první, co se mi vybaví. Kamkoliv jsme s Příbramí jeli, každého upoutal. Byl to výborný hráč, měl fotbal velice rád. Postupem času se prosadil a udělal krásnou kariéru… Je to pro mě i celou rodinu šokující informace. Chtěl bych vyjádřit upřímnou soustrast celé jeho rodině a všem jeho blízkým. Je to nepříjemná věc, překvapilo to celou fotbalovou veřejnost. Nevím, co ho k tomu vedlo, je to hrozně špatné, když si takhle mladý kluk sáhne na život.“
Měnil se výrazně během let? Navenek byl samý úsměv, ale uvnitř šlo o mimořádně citlivého člověka, bojoval s psychickými problémy…
„Každý se svým způsobem nějak mění. Udělal krásnou fotbalovou kariéru. Přes Ostravu se dostal do Plzně, kde jsem tenkrát působil s Pavlem Vrbou. Když byla možnost Rajtyho získat, byl jsem pro. Měl jsem s ním jen pozitivní zkušenosti. Přestoupil do Plzně, v začátcích to neměl jednoduché, ale postupem času se prosadil, dostal se až do nároďáku, k tomu zažil zahraniční angažmá. Byl to veselý kluk, který nezkazil žádnou srandu, v kabině byl oblíbený. V Plzni ho měli rádi i fanoušci, zažil tam nejlepší éru. Prodělal únavové syndromy, ale myslím, že to nejsou takové věci, aby člověk musel udělat to, co nakonec udělal. Je to strašně nepříjemná zpráva pro všechny, kdo ho dobře znali. Pro jeho rodinu je to hodně citlivé, těžko hledám slova.“
Byla chyba, že minulé léto odešel do Turecka?
„Těžko říct. Vím, že v Plzni dosáhl všech úspěchů, o zahraniční angažmá určitě stál. Zkoušel půl roku bundesligu, když měl možnost jít do Turecka, proti asi nebyl. Jednoduché to pro něj nebylo, ale věci se dají řešit úplně jinak. Předtím tam měl alespoň kamaráda (Daniel Kolář opustil Gaziantepspor v zimě - pozn. red.)… Snad to Turecko vliv nemělo. O zahraničí prostě stál, byla to další motivace do jeho kariéry.“
On na sobě od mládí hodně pracoval, je to tak?
„V Příbrami bydlel kousek od hřiště, trávil tam spousty času, dělal to rád. Ve fotbale chtěl prorazit, byl na hřišti od rána do večera. Měli jsme předzápasový trénink a druhý den mistrák, tak ho člověk musel vyhánět domů.“
Vybaví se vám nějaké konkrétní historky?
„Historky z kabiny by vyprávěli spíš hráči, co s ním seděli v šatně. Z pohledu trenéra to byl nesmírně pracovitý kluk, trénoval poctivě a někdy i navíc. Zažil jsem ho po únavových syndromech, kdy začínal úplně od nuly. Přidával si, vzal si i kondičního trenéra a dostával se zpátky do formy.“
Stali se z vás kamarádi?
„Určitě. Stačilo se na něj podívat a bylo mi jasné, jak na tom je. Ještě když jsme spolu byli v Příbrami, povedlo se nám s dorostem po nějakých 40 letech postoupit do dorostenecké ligy, Franta byl mezi těmi, kdo tu ligu pak hrál. Vybaví se mi asi dva, tři zápasy, kdy mi v devadesáté minutě ztratil balon na šestnáctce a dostali jsme z toho gól. Kvůli jeho chybě jsme prohráli, ale člověk viděl, že to nechtěl odkopávat a snažil se to řešit fotbalově, ani mu za to nešlo vynadat. Spíš jsme ho podpořili, aby si z toho vzal ponaučení. Pro mě je to strašně citlivé, jsem z toho já i celá rodina hodně smutní.“
