Zdědil parádní fotbalové geny po tátovi Miroslavovi, slavném kapitánovi vicemistrů Evropy 1996 a bundesligovém šampionovi. A těžil z nich na třech turnajích EURO i v dresech Leverkusenu, Fenerbahce Istanbul a nyní ve Spartě. „První ligový zápas jsem hrál na Baníku za Synot,“ vzpomíná obránce Michal Kadlec na ligovou premiéru. „Shodou okolností jsme den předtím hráli na Baníku s dorostem. A jelikož v áčku bylo málo hráčů, dva z nás si trenér stáhnul.“
„Do balonu jsem trošku začínal kopat asi ve dvou třech letech. K fotbalu mě přivedl táta, který byl můj vzor. Ale není to tak, že si se mnou chodíval kopat za barák – přece jen hrál. Byla to i máma a dědečkové, celá rodina byla zapojená. Ale poprvé jsem fotbal viděl u táty.
Šlo to se mnou odpředu dozadu. Začal jsem jako levý útočník či záložník. Jelikož jsem levonohý, vždycky jsem hrál na levé straně. Postupem času jsem se posouval dozadu, až jsem skončil na levém obránci nebo stoperovi.
Začínal jsem v Německu, kde jsme hráli ve vesnickém celku, kde to bylo vždycky divoké. Zápasy končívaly třeba výsledkem 7:3 a podobně. Tam jsem pár gólů určitě dal. Když jsme se v roce 1998 vrátili z Německa, začal jsem hrát ve Slovácké Slavii Uherské Hradiště za starší žáky.
Mladší a starší dorost hrál celorepublikovou ligu, utkávali jsme se se Slavií, Spartou, Baníkem či Sigmou Olomouc. To byly top zápasy. Cesta do áčka pak vedla přes 1. FC Synot až do Sparty, do zahraničí a zpátky do Sparty.
První ligový zápas jsem hrál na Baníku za Synot. Shodou okolností jsme den předtím hráli na Baníku s dorostem. A jelikož v áčku bylo málo hráčů, dva z nás si trenér stáhnul. Šel jsem tam na sedm minut. Co si pamatuju, hrál jsem levou zálohu, na pravém beku byl proti mně Radoslav Látal. Na něj jsem koukal v televizi, když hráli s tátou na EURO 1996, takže bylo super si proti němu zahrát. A první ligový gól? Otevíral jsem skóre v Liberci, zápas skončil 3:3.
První gól za Leverkusen si nevybavím, ale pamatuju si zápas Evropské ligy, kde jsem se trefil dvakrát. První dva góly za Fenerbahce jsem dal proti Antalyasporu. A v reprezentaci to bylo úsměvné, první branku jsem si dal vlastní. Pamatuju si i na období, kdy se mi dařilo v reprezentaci nejvíc. Se čtyřmi nebo kolika brankami jsem vyhrál nejlepšího střelce týmu v kvalifikaci EURO, byly tam nějaké hlavičky a penalty.
Reprezentovat je nejlepší pocit, jaký můžete mít. Za áčko jsem odehrál dost zápasů a podíval se třikrát na mistrovství Evropy. Vrcholem kariéry pro mě možná bylo EURO 2012, kdy jsme hráli v Polsku ve Vratislavi, což je skoro doma. Když jsme postoupili do čtvrtfinále posledním zápasem, výhrou nad Poláky, na to vzpomínám asi nejraději.
Z toho, co jsem zažil v cizině, můžu říct, že fotbal je tam mnohem větší než u nás, jsou tam jiné peníze, jiní lidé, kterých chodí víc, stadiony jsou větší. Je to svátek, k čemuž my se asi nikdy nedopracujeme, ani na to nemáme kapacitu. Je složité to srovnávat, ale nic s tím neuděláme.
Každého titulu si cením stejně. V Česku je nádherné vyhrát, v Turecku taky. V Německu nám to uteklo. Bayern byl bohužel vždycky před námi, ale i tak si druhého místa s Leverkusenem cením. Hráli jsme výborný fotbal. Úspěchů je hodně a vypíchnout jeden je strašně složitý. Nejde jen o tituly, hráli jsme i Ligu mistrů na Barceloně…
Fotbal je můj život. Viděl jsem tátu jako malý, když hrál ještě ve Vítkovicích. Potom jsme šli do Německa, kde na vás dýchne atmosféra a to, jak se dá dělat fotbal. Když přišlo na stadion 50 tisíc lidí, řekl jsem si, že bych chtěl jít v těchto šlépějích.
Zkoušel jsem hodně sportů, hokej, tenis, ale vždycky jsem se vrátil k fotbalu. Jak jsem starší, už taky bolí nohy. Uvidím, co bude potom. Dvaceti letům na vrcholové úrovni jsem podřídil všechno tak, abych byl úspěšný a aby se mi vyhýbala zranění.“
