Člen tvrdého jádra báječné fotbalové generace za éry Karla Brücknera a společně s Pavlem Nedvědem největší expert na italskou ligu. Tím se Marek Jankulovski rozhodně může chlubit. Vždyť oblékal dresy Neapole, Udine a AC Milán, s nímž v roce 2007 vyhrál Ligu mistrů a navíc vstřelil gól při triumfu v evropském Superpoháru. „Peppe Favalli, Rino Gattuso, Paolo Maldini, to jsou kluci, se kterými se pravidelně vídám, a rádi si popovídáme,“ říká Jankulovski.
„Protože fotbal hrával táta, míč byl doma prakticky od mých prvních krůčků. Větší krůčky jako kopačky a podobně přišly, když jsem nastoupil do první třídy a začal hrát v NH Ostrava. Tatínek byl útočník, ale mě, leváka, to vždy táhlo spíš na levou stranu. A taky dopředu. Bránění jsem moc nedával, odbránili to za mě spoluhráči a já zase v útoku odvedl svoji práci. Postupem času jsem se ale naučil i bránit a nakonec to snad nebylo tak špatné.
Z Nové Huti jsem ve starších žácích přešel do Baníku, kde už jsem zůstal a v roce 1995 debutoval v áčku. První ligový gól jsem dal po návratu z vojny, v zápase Baník-Zlín. Na Bazalech byly nějaké problémy s hřištěm, tak se hrálo na stadionu NH Ostrava, kde jsem vyrůstal. Vyhráli jsme 3:1.
Dostat se do Neapole nebylo jednoduché. Mně se v Ostravě povedla poslední sezona, ve které jsem dal osm gólů. Pak jsme měli i výborné EURO do 21 let na Slovensku, kde jsme smolně prohráli ve finále. Navíc jsem jel s áčkem na EURO do Belgie a Nizozemska, kde jsem debutoval, takže se toho v roce 2000 stalo strašně moc. Začátky v Neapoli byly těžké, ale nakonec jsem všechno zvládl a moje kariéra šla ještě nahoru.
Z Neapole si na první gól pamatuji dobře. Hráli jsme doma s Vicenzou. Sice jsme prohráli 1:2, ale já dal krásný gól, který jsem zrovna nedávno našel na internetu. V Udinese jsem dal branek víc, tou první si nejsem. Za AC Milán to bylo na hřišti Messiny, na gól mi nahrál Serginho.
V Itálii jsem strávil jedenáct let, spoluhráčů se vystřídalo hodně. Nejvíce jsem v kontaktu s hráči AC, protože poslední roky funguje tým legend, s nímž bývalí hráči jezdí hrát zápasy. Pokud mám čas a zdraví dovolí, jezdím. Peppe Favalli, Rino Gattuso, Paolo Maldini, to jsou kluci, se kterými se pravidelně vídám, a rádi si popovídáme. Asi měsíc zpátky to bylo deset let od našeho vítězství v Lize mistrů. Byl to můj největší fotbalový zážitek. Vážím si toho o to víc, že jsem finálový zápas odehrál skoro celý po boku takových hráčů, jací tehdy v AC byli.
AC teď udělalo společnou večeři a my se na den přesně po deseti letech sešli. Bylo nás asi dvacet, chyběli jen hráči z MLS jako Kaká, Pirlo nebo Nesta, který trénuje. Ty jsme měli připojené přes Skype. Bylo to strašně příjemné.
Nedávno jsem si prošel první a druhou italskou ligu a co se týká trenérů, manažerů nebo agentů, našel jsem asi 20 nebo 25 bývalých spoluhráčů. Byl jsem se podívat na dvě utkání i v Udinese, kde jsou někteří bývalí spoluhráči v různých pozicích. Rád si s těmi kluky popovídám.
Tatínek mi dělával statistiku, podle které bylo mých gólů docela dost, přibližně kolem padesáti. Z reprezentace mi utkvěl určitě gól z trestného kopu ve Wembley při remíze 2:2 v přáteláku proti Anglii. Za AC Milán gól ve finále evropského Superpoháru 2007 proti Seville, kde jsem dostal snad čtyřicetimetrový pas od Pirla, u kterého jsem věděl, že když těch 40 metrů poběžím, míč mi prostě dá. Trefil jsem to nádherně na zadní tyč.
Reprezentovat pro mě znamenalo obrovskou hrdost a zadostiučinění. Jsem strašně rád, že se mi povedlo hrát tři evropské šampionáty a jedno mistrovství světa. Je to radost, když víte, že se na vás dívá celá Česká republika, že vám všichni fandí, že v ten moment jdou problémy lidí stranou. Hlavně u těch velkých turnajů. Portugalsko 2004 bylo fantastické, bohužel chyběl poslední krok.“
