Býval obávaným rychlíkem na lajně, který naháněl soupeřům strach. Ne náhodou tak Zdeněk Pospěch vyhrál ligu s ostravským Baníkem a Spartou, odehrál 92 bundesligových zápasů za Mainz a nechyběl v nominaci na EURO 2008. „Fotbal je vášeň. A když ho člověk miluje, drží ho to celý život,“ konstatuje někdejší obránce.
„S fotbalem jsem začínal v sedmi letech, kdy mě tatínek přivedl do místního klubu TJ Sokol Kylešovice. Tenkrát to probíhalo tak, že nás trenéři zkoušeli na všech pozicích. Až později se člověk na nějakém postu usadil. V žáčcích se mi dařilo dávat góly, ale to platilo pro víc kluků. Záleželo, jaký soupeř přijel a v jaké jsme byli náladě.
Z Kylešovic jsem se dostal do Opavy, odkud jsem zamířil na vojnu do Dukly Hranice, pak na hostování do Třince a NH Ostrava. Když jsme s Opavou postoupili z druhé ligy do první, následoval můj přesun do Baníku Ostrava.
V lize jsem poprvé nastoupil v Opavě proti Brnu. Myslím, že jsme vyhráli 2:1 a já naskakoval na posledních dvacet minut. První ligový gól jsem dal za Baník Ostrava na hřišti Uherského Hradiště. Libor Žůrek potáhl míč po pravé straně a odcentroval před bránu, kde jsem hlavou skóroval.
Nejvíc asi člověk vzpomíná na první ligový gól, ale každá branka, kterou vstřelíte, znamená velké emoce. A je úplně jedno, jak moc je v danou chvíli důležitá. Třeba na první gól za FC Kodaň vzpomínám moc rád, protože šlo o můj vůbec první soutěžní zápas v jeho dresu. Vyhráli jsme nad Lyngby 4:1 a skóroval jsem povedenou střelou z nějakých 20 metrů. A můj střelecký účet v Mainzu? Tam to je jednoduché, protože jsem dal gól jen jeden. Bylo to v utkání se Schalke na 2:1, ale zápas skončil remízou.
Zahraniční angažmá mi dala neskutečný rozhled po životní i fotbalové stránce. Člověk si zkusí něco jiného, naučí se řeč a snaží se více komunikovat.
O reprezentaci sní každý malý kluk. Je to nejvíc, čeho můžete ve fotbale dosáhnout. I pro mě to byla velká čest. Můj první reprezentační start proběhl v přátelském utkání ve Švédsku. Nastoupil jsem do druhého poločasu a prohráli jsme tam 1:2. První reprezentační gól jsem dal v San Marinu, kde jsme vyhráli 3:0. Byla to střela zpoza šestnáctky. A druhý, poslední gól jsem vstřelil na libereckém stadionu proti Lotyšsku. Zvítězili jsme 4:1 a byl krásný. Po standardní situaci soupeře jsme šli do protiútoku, já přeběhl celé hřiště a po přihrávce od Tomáše Necida propálil brankáře.
Jakého úspěchu v kariéře si nejvíc cením? To je strašně těžké posoudit. Každý úspěch má nějaké své specifikum. Třeba titul s Baníkem nikdo nečekal, ve Spartě jsme pak udělali dokonce double. Nádherné období jsem samozřejmě zažil i v Kodani, kde se nám sešel kvalitní mančaft. Tři roky jsme tam hráli prim. Fotbal je vášeň. A když ho člověk miluje, drží ho to celý život.“
