Sršel humorem a na první pohled vypadal v lepší formě, než když loni na jaře nedobrovolně opouštěl lavičku rakouské reprezentace. Do fotbalu se prý už ale nevrátí.

Oceněný kouč patří mezi nejznámější olomoucké rodáky a na své město byl vždy pyšný. I proto ho dojalo, když mu historický Rytířský sál zdejší radnice tleskal ve stoje.

"Trochu to dnes bylo o emocích, přestože jsem vždy říkal, že si moc na velké oslavy nepotrpím. Ale čím jsem starší, tím to dokážu více ocenit. A této ceny si vážím i proto, že je od mých kolegů. Dostávám ji navíc zrovna na tomto místě, kde jsem se před více než čtyřiceti lety ženil," rozhlédl se po historických prostorách muž, který přivedl český fotbal k velkým úspěchům.

Počínaje stříbrnými medailemi z Eura jednadvacítek před deseti lety přes bronz na šampionátu dospělých o čtyři roky později. Tam se zrodilo možná jeho nejslavnější vítězství, když jeho svěřenci otočili vývoj utkání s Nizozemskem z 0:2 na 3:2.

"Jenže já rád vzpomínám i na výhru 5:0 nad Jugoslávií, tam nám tehdy klapalo všechno, jak mělo," připomněl přípravný zápas z podzimu 2002 z Letné.

Více než konkrétní zápasy mu prý utkvěla v paměti celá práce u některých týmů. "Nemůžete mít výsledky, pokud nedokážete hráče zaujmout a přesvědčit o svých kvalitách. A jsem rád, že mě hráči během mé kariéry v tomto směru brali," zavzpomínal na svoji bohatou trenérskou kariéru, což prý ale nemívá příliš ve zvyku.



"Na vzpomínání moc nejsem, dokážu si užívat fotbalu i jinak. Třeba na vesnickém hřišti, kde jsou lavičky zbité z prken a nad vámi se naklání vrba. To jsou krásné věci, mnohdy lepší než ten zápas s Holandskem," vyprávěl s nadsázkou.

Života důchodce si prý užívá plnými doušky. "Jezdím zadarmo tramvají, hodně spím a čtu, mám čas na jiné sporty jako obyčejný divák. Sleduju šampionát v basketbale, koukám na házenou a také na hodně juniorských fotbalových turnajů," popsal, jak vyplňuje volný čas, kterého je podle něj až nezvykle mnoho.

Fotbal už tolik neprožívá, přesto si rychle vzpomněl, kdy před obrazovkou naposledy vypěnil. "Loni, když Liberec v evropských pohárech ztratil doma postup se Steauou v těch nekonečných penaltách. To jsem se fakt rozčílil," prozradil, že někdy u televize připomíná obyčejného fandu, který se nechá až příliš vtáhnout do děje.

Napětí a vnitřní chvění by mohl cítit i dnes večer, až bude v hledišti sledovat duel současného národního týmu proti Litvě. "Není to tak zcela nové mužstvo, je tam dost zkušených hráčů a tým má velkou sílu. Postupový cíl je naprosto reálný, to nejsou žádné sny. Jen je třeba udělat důrazný první krok," řekl.

Svému kolegovi Michalu Bílkovi ale nebude tiše závidět, že je přímo v centru dění a může hráče dirigovat. Na návrat na lavičku už totiž nepomýšlí.

"Samozřejmě mám vždy takové cukání, stále mě to táhne ke hřišti. Ale pak se podívám do občanky nebo do pasu, uvidím rok narození a hned mě to přejde. Tohle už mám všechno za sebou, všechno je skončeno a podepsáno," dodal s nostalgickým úsměvem na tváři sedmdesátiletý trenérský doyen.