Na Apeninském poloostrově Stachanovec, Duracell, Furia Ceca, jehož sláva a respekt se nebes dotýkají. V rodné vlasti pro jedny Bůh, ale pro druhé nevyzpytatelná blonďatá primadona. Tuhle pověst si nesl Pavel Nedvěd do fotbalové penze. Co teď?

Mohl by na oslavu pomyslného bronzu v anketě Sportovec desetiletí zvolat: „Mí krajané mi začínají rozumět až s odstupem času“!? Objektivní odpověď by vyžadovala speciální průzkum, ale zdá se, že jistý posun k vylepšení image u české veřejnosti přece jen nastal.

„Lidi zjišťují, jaké to bylo s naším nároďákem, když v něm hrál Nedvěd, a jak je to s ním teď. A Nedvěd jim najednou chybí. I když předtím, kdy za reprezentaci válel, dost z nich říkalo: No, jo, zase ten Nedvěd,“ myslí si Vladimír Šmicer, někdejší dlouholetý Nedvědův spoluhráč z reprezentace.

Zažili spolu vzestupy i pády. Nejdříve anglickou stříbrnou jízdu, poté ostudný krach v baráži mistrovství světa a pak zase nezapomenutelné EURO v Portugalsku s fantastickým fotbalem, kterým český tým uchvátil Evropu. Poznal tedy Nedvěda v krizových situacích, kdy se odkrývá charakter. Jaký tedy ve skutečnosti je?

„Nebudu mluvit o jeho vůli, neuvěřitelné pracovitosti, ale o tom, na co se zapomíná. Žádný člověk není neomylný, každý udělá někdy v životě chyby. Jenže Pavel se z nich dokázal poučit. Proto se dostal až úplně na vrchol,“ řekl Šmicer. „Jeho obraz rozporuplné hvězdy vznikl z toho, že se v Čechách choval tak jako v Itálii, ale co je tam normální, u nás dost lidí bere za nenormální a neumí to skousnout,“ dodal.

Poděkování spoluhráčům. Autor: Jaroslav Legner (Sport)

Jak jsou ty dva světy odlišné, lze názorně demonstrovat právě na Nedvědovi. Je to kluk z maličké Skalné, obce v západočeském příhraničí, kde lišky dávají dobrou noc.

Když coby špunt dostal první kopačky adidas, nezul je, ani když šel do postele.

Na srazy mládežnických reprezentací jezdil s dědou vlakem, na zpátečních cestách mu spánek zpříjemňoval dědův kabát pod hlavou.

A když přestoupil do Sparty, což bylo tehdy pro fotbalistu v Čechách to největší terno? Měl vánoce z garsonky v Kyjích a z oklepaného favorita.

V létě 1996 najednou vkročil do Itálie, země zcela pod nadvládou fotbalového náboženství. „Fotbalisté tu jsou na společenském žebříčku nejvýš. Výš než herci i politici,“ zjistil rychle Nedvěd.

Brzy bydlel v milionářské čtvrti střežené karabiniéry. Jezdil v luxusních autech, vydělával nejprve desítky a později i stamiliony korun. Pokud se rozhodl vyjít na ulici, musel se začít maskovat jako lupič, protože fanoušci by ho jinak umačkali.

A po přestupu do Juventusu si dokonce začal najímat na soukromé cesty s rodinou malé letadlo. V klubu to tak dělala většina hráčů, takže kdyby se nepřipojil, mohla by to brát kabina jako společenské faux pas.

Ustát tenhle životní kotrmelec není pro nikoho jednoduché. Nedvěd to dokázal. Ale ani u něj se to neobešlo bez porodních bolestí. Nebyl v tom však zdaleka sám. Stejným vývojem si prošla celá jeho generace.

Vzpomínáte na volný pád českého národního mužstva od finále EURO 1996 ve Wembley až po zpackanou baráž s Belgií, v níž Nedvěd a spol. přišli o účast na mistrovství světa 2002 a český fotbal o prestiž?

„Mysleli jsme si, že nám patří svět, a tohle nás posadilo na zem,“ vybavuje si dodnes dobře Šmicer. „Méďa se z toho obrovsky poučil. Pak byl mnohem lepším kapitánem,“ přidal.

Však také Nedvěd schytal od naštvaných fanoušků nejvíc ran. Za nedisciplinovanou hru, kterou rámovala zbytečná vyloučení, i za bobřík mlčení před úvodním utkání v Bruselu. Jenže vitální záložník nebyl tím, kdo přišel s nápadem nemluvit s novináři.



Šlo o kolektivní rozhodnutí, které hráčům umožnilo slabé vedení tolerující Nedvědovi a spol. to, co by jim v jejich mateřských západoevropských klubech nikdy neprošlo.

Muž s jedenáctkou na zádech za to přijal odpovědnost. Nikdy si v médiích neulevil, že v tomhle nejel zdaleka sám. I když ho to vnitřně štvalo.

Vzal to však jako výzvu. Chtěl všem ukázat, že Nedvěd ze země zase vstane. A tak si pro sebe v soukromí zaklel, ale pustil se o to víc do práce. Měl to tak vždycky, když byl v úzkých. Ve Spartě, v Laziu i v Juventusu. Všude se našla období, kdy musel tvrdě bojovat o místo na slunci. Nakonec pokaždé odcházel jako vítěz. Zadarmo to však nebylo.

„I lidé v Německu, kteří se byli podívat na stáži v Juventusu, mi říkali, že takového profíka jako Pavla ještě v životě neviděli. Všichni hráči už byli vykoupaní a na cestě domů, jen Méďa ještě posiloval nohy, ruce i břicho,“ vybavil si Vratislav Lokvenc, Nedvědův kumpán ze Sparty i z reprezentace a dodnes jeden z jeho nejbližších kamarádů.

Ale zase, ani v tomto nelze Nedvěda démonizovat. I on uměl místy drobně hřešit v životosprávě. Jenže věděl, kdy a co si může dovolit. „Je všežravec, dal si knedlíček i opečený párek. Ale třeba v dlouhém týdnu den po zápase,“ líčil Lokvenc. „Ale nepřežírá se. Jinak se sám divil, že když se v Itálii hraje až po osmé večer, hráči si normálně dají k obědu víno,“ doplnil.

Říká pravdu. Byl jsem osobně přitom, když si Nedvěd den po vítězném semifinále Ligy mistrů s Realem Madrid pochutnával k obědu na pečené kachně se šesti. Aspoň tímhle si chtěl trochu vykompenzovat neúčast v následném finále kvůli druhé žluté kartě.

Později mi pro změnu vyprávěl historku, jak si kdysi na kondičním soustředění ve Špindlerově Mlýně mazali sparťané ke snídani rohlíky s máslem a jejich tehdejšímu německému trenérovi Jürgenovi Sundermannovi málem vypadli oči z důlků. „To sedí. Sundermann na nás křičel: Jak to můžete udělat! To je jako když do vozu formule jedna nalijete naftu,“ směje se při vzpomínkách Lokvenc.

Ze vzpomínek však Nedvěd žít nechce. Ze hřiště se nedávno přesunul mezi „kravaťáky“. Byl zvolen jedním ze členů představenstva Juventusu.
Možná se v téhle vysoké pozici doma zbaví pověsti rozporuplné hvězdy definitivně.

Anebo taky ne. V případě Nedvěda těžko předpovídat.