Do Slavie přišel před sezonou z Kladna. Kouč Vladimír Růžička si jej vybral, aby měl po dlouhých letech stálou jedničku. A Miroslav Kopřiva se na horkém postu gólmana „sešívaných“ zatím cítí dobře.

Přitom zvažoval, že si ještě počká na zahraniční angažmá. Nakonec nejistotu vyměnil právě za Slavii. „Mohl jsem čekat na nějakou nabídku zvenku, ale zvolil jsem radši jistotu a podepsal tady. S odstupem času poznávám, že jsem udělal dobře,“ vypráví na lavičce před Edenem.

Jedna věc je mít jistou smlouvu, druhá však je ta, že na postu slávistického gólmana nevíte, jak se říká, dne ani hodiny. Brankáři se tu v posledních letech střídají jako figurky na orloji…

„Pokud bych měl strach, tak bych do toho nešel. Je to pro mě velká výzva. Zatím si věřím a mám dobrý pocit. Těžko říct, jak tu situaci kolem brankářů ohodnotit. V minulé sezoně se jich tu pár vystřídalo, ale Slavia skončila přesto třetí, tak asi ti brankáři nebyli zase tak špatní.“



Zjišťoval jste si, proč se na tomhle postu vystřídalo v posledních letech tolik lidí?
„V první řadě mě napadlo, abych tak nedopadl také. (směje se) Ale nic podrobného jsem si o tom, proč tomu tak je, nezjišťoval. Samozřejmě netuším, jak ti brankáři pracovali a jak působili v kabině a podobné věci. Z toho důvodu bych to nechtěl rozebírat. Jen bych byl rád, kdybychom takhle nikdy nemuseli řešit mě.“

Vztah gólmana a kouče Růžičky je ve Slavii velice často předmětem veřejného zájmu. Vy dva už jste se spolu dostali do křížku, když vás trenér nevzal na mistrovství světa před dvěma lety. Prý také kvůli tomu, že jste nedával tréninku sto procent...
„To ale nebylo iniciováno Růžou. O tomhle rozhodli asistenti, protože oni vedli tréninky v kempech a na turnajích před mistrovstvím. Růža byl totiž toho času ještě se Slavií v play off.“

Ale byl hlavní trenér a měl poslední slovo. Vyřadil vás i přesto, že vám půl sezony sliboval, jak vás určitě vezme na světový šampionát. Napadlo vás to, když jste podepsal smlouvu?
„Určitě jsem si na to vzpomněl, ale nijak to neřeším. To je historie, za tím se nedá ohlížet. Kdybych rozebíral donekonečna všechno podobné, co mě v kariéře potkalo, tak už bych dávno nehrál hokej.“



Nenapadlo vás přesto, že byste na svém stylu, který v tréninku působí flegmatickým dojmem, něco změnil?
„Každý gólman má svůj styl, někdo lítá od tyče k tyče a slajduje, jiný je zase rozvážnější a víc puků vystojí a nechodí tolik do kolen. Pro mě je důležitý můj vnitřní pocit, který mi jasně říká, že nic neflákám. Jak tréninkům, tak zápasům dávám sto procent. To, jak se na mě dívají jiní, jestli jsem líný, nebo ne, mě mrzí. Ale nic na tom nezměním.“

Takže nějaký ten rozklek navíc nezařadíte, aby vám zase nehrozila podobná nařčení?
„Jak říkám, každý máme svůj styl. Je blbost, aby se brankář předělával kvůli tomu, co o něm kdo tvrdí. Chytání se posouvá dál a člověk zařazuje do svého stylu nové metody, ale abych musel přemýšlet, jak u toho vypadám? To by nemělo smysl do branky lézt.“

Zhruba před rokem jste v jednom z rozhovorů říkal, že jsou hráči, kteří se bojí něco říct nahlas, ale vy takový nejste. Nemáte strach, že ve Slavii s tímhle narazíte?
„Jak to myslíte?“


Ve Slavii už dříve svoje názory řekli třeba Viktor Ujčík nebo Tomáš Vlasák. A pakovali se...
„Jo, takhle. To je záludná otázka. (usmívá se) Nevím, jaký měli tihle kluci problémy. Já to beru tak, že v médiích a mezi lidmi vůbec se tyhle věci vždycky hodně nafukují. Pokud jde o mě, tak se snažím jednat na rovinu a když se mi něco nelíbí, tak to zkrátka řeknu. Ale na druhou stranu rozhodně nejsem typ, který by pořád někomu oponoval anebo vyvolával konflikty. To fakt ne.“

Diplomatičtější než dřív tedy nebudete?
„Jsem takový, jaký jsem. A jak moje názory přijme druhá strana, s kterou diskutuji, to neovlivním. Ale rozhodně tady nebudu měnit žádné zavedené pořádky, abych někomu nutil svůj názor třeba na to, v kolik se má jezdit na zápasy nebo kdo se má jak protahovat. Ale pokud se budou řešit hokejové věci, které se mě budou týkat, tak proč bych neřekl svůj názor?“



To je jasné. Ovšem Vladimír Růžička je známý tím, že diskuse někdy moc nebere.
„Vláďa Růžička tady má obrovské slovo a já ho velice respektuji. To, co řekne, že mám udělat na ledě, tak to udělám. Vám když řekne šéf v práci, ať něco napíšete, tak to taky uděláte. Funguje to tak všude a nedělal bych tady z toho žádnou velkou vědu.“

Když jste do Slavie v květnu přicházel, tvrdil jste, že je to pro vás velká výzva. Stále to tak cítíte?
„No jasně! Je to jeden z nejlepších klubů republiky a já jsem za tuhle šanci moc rád. Chci týmu pomoci do play off a pak vybojovat medaili. Když se podívám na nedávnou historii, tak Slavia vždycky patřila mezi favority na stupně vítězů a rád bych na to dokázal navázat i já.“

Taky jste na klubovém webu tvrdil, že nejvíc se těšíte na O2 Arenu…
„No já jsem spíš nevěděl, co mám v tu chvíli říct, tak jsem řekl tohle. (směje se) Ale je to rozhodně jedna z věcí, na kterou se moc těším. Je to nejmodernější hala v republice.“



Hráči ale často žehrají na slabé návštěvy, které se v obrovském hledišti ztrácejí. Co vy na to?
„Já jsem to zatím zažil jen jako host, když jsme přijeli hrát s Kladnem. V hale bylo vždycky tak kolem tří nebo čtyř tisíc diváků. Řekl bych, že atmosféra nebyla úplně špatná.“

Vy jste se z téměř rodinného prostředí v Kladně přestěhoval do Prahy. Jak tuhle změnu zvládáte po osobní stránce?
„V pohodě. Bydlíme s manželkou na Smíchově a zvykáme si. Máme pronajatý byt, stejně tomu bylo na Kladně, kde jsme byli taky v nájmu.“

A jak zvládáte dopravu do Edenu z druhého břehu Vltavy?
„Když není zácpa, tak to jezdím v pohodě i za patnáct minut. A ráno to nebývá v tomhle směru tak hrozné. Horší to asi bude, až se bude jezdit do O2 Areny na zápasy.“

To bude jistější metro, ne?
„Asi jo.“

Počkejte, to vážně budete jezdit na utkání metrem?
„Nemám s tím problém.“

Tak to budete moct cestou poslouchat rady fanoušků, že?
„Já doufám, že v tu dobu ještě jezdit nebudou. Když se mi nepovede zápas, tak radši na ten další pojedu už v poledne, abych je cestou do haly nepotkal.“ (směje se)


Loni v létě jste byl na dovolené na Srí Lance, kde dlouhé roky panovala v části ostrova občanská válka, která shodou okolností skončila zrovna, když jste tam byl na dovolené. Potom si z vás spoluhráči dělali legraci, že jste tu válku ukončil vy. Letos jste na léto chystal zase nějakou bohulibou činnost?
(směje se) „Kdepak, tentokrát jsem nic takového nezvládl.“

Ale nabízelo se pár možností. Rusko sužovaly požáry, v Řecku by zase potřebovali poradit s financováním státu…
„Tak to nevím, co z toho bych zvládnul. Já jsem měl svou náplň, protože na začátku července jsme byli s rodiči a sourozenci v Chorvatsku, kam už jezdíme skoro dvacet let. Vždycky jsme jak Homolkovi. Připadáme si tam skoro jak na chalupě na víkend. No a pak jsem se ženil.“

Takže jste v létě prožil přestup nejen v hokejovém prostředí, ale i v tom rodinném…
„Přesně tak. Měli jsme svatbu koncem července a bylo to moc fajn. Oba jsme zvládli říct ano, když se nás ptali na to nejdůležitější, takže to dopadlo dobře.“ (směje se)

Přestup do Slavie, pak svatba. Co je na řadě teď? Titul, anebo potomek?
„To je ve hvězdách. Ve Slavii chci pomoct k medaili, ale samozřejmě rodina je na první místě. Ale radši ty potomky rozebírat nebudeme, aby mi to pak manželka nepředhazovala.“ (usmívá se)