ROZHOVOR | Sama sobě se diví, že tu zůstala a nevypravila se za svým Honzou. Do nebe. Protože Lucie Marková nepochybuje, že právě tam by svého milovaného manžela našla. „Honzík byl ten poslední, kdo si tohle zasloužil,“ vrací se v otevřené zpovědi ke katastrofě, která před rokem drastickým způsobem zabila hokejisty Jaroslavle a zároveň zdevastovala životy jejich nejbližším.
Těžko se divit pocitům a řešením, která vdovu po oblíbeném reprezentantovi napadala. Z mrazivého vyprávění Lucie Markové vychází najevo, že nebýt podpory její rodiny, možná i ona odešla ze světa.
Záchranným lasem však byl i synek Honzík, jenž v době leteckého neštěstí ukrojil teprve dva měsíce života. „Kvůli němu tady musím být, neodpustil by mi to,“ tvrdí pevným hlasem.
Našla byste za poslední rok jeden den, kdy jste na tu tragédii nepomyslela?
„Myslím, že bych nenašla ani vteřinu. Byť se snažím dělat věci, které mě baví, hlava je na tom pořád stejně. Nejde to z ní vymazat. Všichni mi říkají, že to chce čas, ale v mém případě to zřejmě neplatí. Pořád se sebe sama ptám proč, co by, kdyby a hlavou se mi ta slova honí dokolečka. Takže ne, nepamatuju den, kdy bych na to nepomyslela. Ve skutečnosti maximálně minuty.“
Uměla byste vůbec poslední rok popsat, anebo vám vše splývá do černočerné tmy?
„Hnusný, ošklivý, temný období. Připadám si jako robot, co dělá jen ty věci, které dělat musí. Mně absolutně nepřijde, že už je to celý rok. Ten čas mi připadá zhruba stejně dlouhý jako při každém play off, kdy jsem na Honzíka čekala doma.“
Co vám minulých dvanáct měsíců ukázalo o sobě? Zjistila jste, jak moc jste silná?
„Když se ohlédnu zpět, sama sobě se divím, že jsem to všechno ustála. V životě by mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. V těch nejčernějších myšlenkách jsem se bála, že se Honzíkovi něco stane cestou odněkud ze soustředění v cizině, že třeba nabourá a nebude nějaký čas moct hrát hokej. Vím, jak by ho to trápilo.“
„Je to hnací motor. Bez něj by můj život po té tragédii vypadal úplně jinak… Kolikrát si říkám, že dál už to nejde, že už dál nemůžu, ale vždycky to nakonec nějak jde. Ale nepřála bych to nikomu prožívat.“
Našly se chvíle, kdy jste si naprosto upřímně říkala, že už ten tlak neunesete?
„Milionkrát. Opravdu. Neměla jsem chuť dál žít. Ale když se pak kouknete na toho malýho tvorečka, dojde vám to. On by mi neodpustil, kdybych to nedala. Kvůli němu tady musím být. To vím. Stejně tak ale i to, že bych pro něj byla lepší máma, kdybychom byli po kupě celá rodina. Takhle je to všechno napůl.“
Kdo vás aspoň z části drží nad vodou?
„Určitě rodina. Bez ní bych to nezvládla. V těch nejtěžších chvílích mě v hlavě napadala spousta věcí a bez podpory rodiny by to všechno možná dopadlo jinak… Já měla hromadu starostí sama se sebou, do toho péče o malého Honzíka. Všem mým nejbližším jsem strašně moc vděčná, jak mě podrželi. Ještěže je mám. Mohla jsem se schovat doma na jihu Čech, všechny nás to semklo.“
Nakolik vám pomáhá, že v té bolesti nejste sama a že i manželka Karla Rachůnka a snoubenka Josefa Vašíčka přišly o své partnery?
„Je to hrozný takhle říct, ale je to tak. Oběma holkám bych strašně přála, aby měly hezký život se svýma klukama, na druhou stranu mi hrozně pomáhá, že na ty bolesti a starosti nejsem sama. A upřímně si nedovedu představit, že by třeba devadesát procent kluků z toho letadla přežilo a můj Honzík ne. Mám kolem sebe spoustu kamarádek a známých, kteří mě vytrvale podporují, ale kdo si tímhle peklem neprošel, neví stejně, jaké to je a o čem mluvím. To opravdu mohou pochopit jen ti, co si prošli stejným. Jak říkám, strašně bych jim přála, kdyby je nepotkalo to samé, co mě, ale stejně tak jsem ráda, že mám na blízku takové parťačky a můžu jim kdykoli zavolat. Svým způsobem mi to dodává sílu. Myslím, že obě holky to mají stejně. Skoro denně si telefonujeme, povzbudíme se.“
Honza v posledních dnech před nehodou mluvil o tom, že z Jaroslavle odejde a vrátí se za vámi domů. Stýskalo se mu a Ruska měl dost. Byla jste pro, anebo ten verdikt nechávala čistě na něm?
„Za všechno můžu já… (s pláčem) Honzu lákala vidina, že si v Jaroslavli zahraje dobrej hokej s dobrýma klukama a spoluhráčema. Já ho v tom podporovala. On mi ale každý den volal domů, že tam nechce být, že pojede domů. Dávám si za vinu, že jsem se v tu chvíli úplně nedokázala vcítit do jeho pocitů. V tu dobu jsme měli dvouměsíční miminko, byla jsem nemocná a Honzíka jsem do telefonu utěšovala, ať se nebojí, že to zvládne a že za ním brzy přijedeme. Teď si to strašně vyčítám. Strašně moc! On chtěl hrozně domů a jen se bál to tam ukončit, abych si o něm nemyslela, že je srábotka. Takže tam zůstal jen kvůli tomu, aby mi dokázal, že je statečnej. Kdybych mu řekla jednu jedinou větu, ať se teda sbalí, tak tu jsme teď spolu a máme krásný život… Protože on vždycky na mě dal.“
Zajímalo vás později, jak probíhá vyšetřování katastrofy? Asi se dalo čekat, že veškerá vina padne na piloty, co říkáte?
„My dodnes vůbec nic nevíme. Nepřišel nám žádný dopis, nic, žádné promiňte. Od Rusáků vůbec nic. Mám zprávy jen z médií. Nejdřív se mluvilo o nárazu do stožáru, pak že v tom nehrál roli. Pravdu se nikdy nedozvíme, Rusáci prohlásí, že selhal lidský faktor a hotovo. Oni si přeci žádnou chybu nepřipustí.“
Kompletní rozhovor s Lucií Markovou a další informace o výročí leteckého neštěstí v Jaroslavli čtěte v pátečním Sportu
