Poctivec. Dříč. Hokejista pro všechny situace, pro něhož je tým nadevše. Taky pecháček na zranění, který mohl mít právem pocit, že se s ním zametá. Vladimír Sobotka si svou pevnou pozici v NHL vystavěl tvrdou prací, bezvýhradně ctil přání nadřízených. Až odchodem do Omsku si dupnul.
Cesta plná odříkání i bolesti, s egem schovaným v koutě. Nesčetné důkazy, že Vladimír Sobotka by se přetrhnul, jen aby uspělo mužstvo. Ani to nestačilo, aby ho po sedmi letech v NHL patřičně ocenili.
Snu o zámořské soutěži přitom podřídil svůj vývoj. Nehodlal do ní jen nakouknout, chtěl si být jistý, že uspěje. Proto ještě dva roky po draftu zůstal ve Slavii a pod Vladimírem Růžičkou se učil dospělý hokej. I tak začal na podzim 2007 v Bostonu na farmě, kam ho Bruins střídavě posílali celé tři sezony.
V AHL víc než bod na zápas, v prvním týmu třetí čtvrtá formace bijců – tak to chodilo. „Počítal jsem s tím. Myslím, že takhle začíná spousta hráčů. Možná Jágr šel hned do první lajny, já se ale musím nahoru propracovat,“ vystihl Sobotka svou pokornou a pracovitou náturu po prvním ročníku v Americe.
Už v Bostonu ale postupně zjišťovali, že v drobečkovi, který je schopný posadit čistým hitem na zadek i o dvě hlavy větší soupeře, se skrývá potenciál. Ač založením tvořivý hráč, díky pečlivosti zvládal i defenzivní úkoly a vybrousil svou univerzálnost, která se naplno projevila po trejdu do St. Louis v roce 2010. Tam už hrál stabilně. Když se tedy zrovna nezranil, což při jeho stylu, kdy jde do všeho po hlavě, je častý jev.
„Vlady umí všechno. Nestará se, s kým je na ledě nebo na jakém postu, on zkrátka jde a hraje hokej. Proto ho používáme jako takového šestého hráče v basketbalu,“ liboval si kouč Ken Hitchcock, který Sobotku často i během zápasu posílal oživit různé lajny. A nebál se ho zařadit i do elitní pětky.
S tím se zvyšovala i útočníkova produktivita. Maximum 33 bodů, které si obstaral letos, sice není uchvacující, ale v součtu s tím, že měl v NHL nejvyšší úspěšnost na buly, a se schopností vybojovat haldu puků či bránit v oslabení, si vysloužil respekt válečníka. Vždyť se nebál ani poprat.
„Soby, to je trpaslík,“ komentoval jeho náturu bývalý spoluhráč Chris Stewart. A přirovnání k trpaslíkovi v angličtině značí spíš nadlidskou sílu, vytrvalost a zarputilost, než posměch vzhledem k výšce.
„Cítím, že jsem pro mužstvo potřebný,“ nezastíral zase Sobotka během uplynulé zimy, když pro Sport hovořil o tom, jak se mu vyplácí roky dřiny. Pro Blues byli ale prioritou jiní. I proto si univerzální voják s číslem 17 řekl dost. Teď udělám, co chci já.
