11. července 2016 • 18:31

Kouč Slovanu Říha: Doma se mě bojí. Jen slyším, jak jsem drahý

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

V zahraničí si Miloše Říhy vždycky vážili víc než doma. Rusko a Slovensko, tam je jeho ráj. „Když přijdu trénovat do Česka, je to divný,“ říká na rovinu v rozhovoru pro deník Sport. Teď cepuje svůj Slovan Bratislava na soustředění v Litoměřicích. Mluvil o ruských hvězdách Radulovovi s Kovalčukem a taky o tom, jak se loni stal soustem bulváru.



Tohle je přesně on. Živel! Při tréninku je Miloše Říhy plný led. Stačí, aby obránce založil špatně akci, hned pískne, všechno přeruší a hodně hlasitě vysvětluje, co se mu nelíbilo. „Chci, aby mužstvo pracovalo, bylo disciplinované, hrálo dobrý hokej. Z toho pak vždycky musí něco vypadnout,“ říká o své cestě. Slovan je v KHL spíš chudý příbuzný. Ale už před rokem ho dovedl vybláznit a dostal ho do play off . Teď chce zase.

Působíte na nás, že když dýcháte vzduch v KHL, jste šťastnější než při angažmá v Česku. Čím to je?
„Protože si mě v Rusku lidi strašně váží. Na Slovensku taky, proto mě to baví. Nějaké výsledky za sebou už mám, jenže když přijdu trénovat do Česka, je to divný.“

V čem?
„Sám o sobě vím, že jsem jiný. Moc si do práce nenechám mluvit. Nepouštím si vedení do těch jednoduchých věcí, které dělám na tréninku, do mé práce. Možná se to u nás někomu nelíbí. Doma je totiž docela moderní, že se běhá z vrchu dolů do kabiny a povídá se trenérovi, kdo má hrát.“

Neříkejte, že v Rusku má trenér naprostou volnost.
„Teď už je to jiný, to je pravda. Ale dřív? Naprostá pohádka. Trenér byl nejváženější osobou v klubu. Jurzinov, Krikunov... Co řekli, platilo. Neexistovalo, že někdo řekne něco proti.“

Je pravda, že na úspěšné cizince Rusové nezapomínají. Vladimíru Vůjtkovi se při mistrovství světa v Moskvě hodně klaněli. Překvapilo vás to?
„Vůbec ne, on je tam hodně populární! S Jaroslavlí dvakrát vyhrál Superligu, všude, kam nastoupil, měl výsledky. Měl to ale lehčí, že přišel do klubů, kde byly hvězdy. Já je měl sice třeba v Petrohradu taky, ale už se tam promítla současná situace, kdy do vedení ruských klubů chodí bývalí hráči, jsou z nich manažeři a chtějí do hodně věcí povídat.“

Proč vlastně myslíte, že v Česku nemáte podobně pozitivní image jako v Rusku?
„Někomu na mně vždycky něco vadí. Jednomu otevřenost, druhému, že věc nazvete tak, jak ji nazvat máte. Jste prostě někomu nepříjemný. Víte, každý člověk má mít v týmu svoji vlastní práci. Já si to tak v klubu vždycky nastavím a všichni jsou spokojení. I v Pardubicích, když jsem byl. Vždycky ale z vedení dorazilo dolů do kabiny, že se někomu něco nelíbí.“

To poznáte jak?
„Jednoduše, všichni s vámi přestanou mluvit a dávají ruce pryč. Místo toho, aby se vás někdo zastal. Přitom trenér vždycky potřebuje podporu.“

V Bratislavě ji máte?
„Cítím ji. Měl jsem ji tady, už když jsem byl ve Slovanu poprvé a hráli jsme slovenskou extraligu. Vzpomínám, jak jsme se přetahovali ve čtvrtfinále s Liptovským Mikulášem, který rozprodal celé mužstvo, a my s ním hráli 3:3 na zápasy. Sám jsem šel za vedením, jestli mám odejít. Neexistuje, řekli. Podrželi mě a my pak vyhráli titul. Samozřejmě že ne všechno se vám povede. Trenér taky vycítí, když je soudný, že mužstvu nemá co dát, že už jste narazili na dno, kdy se musí něco udělat. Pak přijde sám a dohodne se, že to nemá cenu. Jenže někde vás klidně odstřelí po pěti kolech, a to je věc, které naprosto nerozumím.“

Je to pak i alibismus vedení?
„Je. Vždycky říkám, že chybu jste udělali vy, vybrali jste si trenéra a po pár kolech ho vyhazujete. Tohle není chyba člověka na střídačce.“

V Česku jste se poslední dobou objevoval jen jako záchranář, co tahá z maléru Pardubice. Není trochu i vaše chyba, že nejste doma víc, že se neukážete jako trenér, který si tým dovede nachystat od nuly?
„Jenže druhá věc je, že vám tým od začátku nikdo nenabídne. Všichni se bojí. Třeba loni v létě jsem měl plno volna, nabízel jsem, že někde budu pomáhat, potřeboval jsem něco dělat. A všichni mi říkali, že jsem drahý. Vzal mě nakonec Slovan a rozhodně ne jako drahého trenéra. Jsem, co se týká platu, poslední trenér v KHL.“

Pozici manažera nepřijal

Ale vzpomínám, že kdysi Roman Šmidberský, majitel Pardubic, vám chtěl nabídnout pozici trenéra a manažera, který si sám tým skládá. A nepřijal jste.
„Nepřijal, protože mi připadalo, že je na tohle ještě brzy. Hodně jsem o tom přemýšlel a nezvítězila u mě jistota, že jsem na to v tu chvíli připravený. Tuhle práci musíte bez výhrady zvládnout. Přijdete jako velký manažer a najednou zjistíte, že to neumíte? Tohle by byl průšvih. Vedle trénování by přibyla další velká starost navíc, možná i mnohem obtížnější, máte najednou na starosti víc sekcí. Nějak jsem se na to necítil.“

A kdyby taková nabídka přišla od někoho teď?
„To by musel být nade mnou člověk, který mi naprosto důvěřuje a dal by mi možnost, abych si kompletně vybral tým. Jinak o tom nemá vůbec smysl přemýšlet.“

Ještě k tomu Slovensku, vždycky jste v Bratislavě neměl jenom ráj. Jak vám bylo před rokem, když tamní bulvár vytáhl aféru, že žijete s manželkou obránce Jaroslava Obšuta, a fotili vás, jak kolem domu sekáte trávník?
„Celé to bylo vyhrocené jedním člověkem. Lidi okolo nás to věděli, my se pohybujeme pořád spolu, nevidím v tom problém. Bylo hodně nepříjemné, když věc někdo vytáhne a fotí vás na zahradě. Pak jsou z toho nakonec srandičky. Dodnes se mě ptají, kdy půjdu zase stříhat trávu. (směje se) Tenkrát to období ale nebylo úplně dobré. Nejde o mě, já se odreaguji, ale pro rodinu, známé a další lidi, kteří jsou do všeho zainteresovaní.“

Byl jste naštvaný, že se vytahuje na veřejnost věc, která nemá s angažmá ve Slovanu nic společného?
„Stane se cokoliv. V životě se přihodí takových věci, příkladů by byla spousta. Jen obyčejných lidí se to netýká, o nich se samozřejmě nepíše. Jenže herec nebo sportovec jsou víc na očích. A noviny pak aspoň mají o čem psát.“ (směje se)

Jaromír Jágr nedávno na svém Facebooku zveřejnil video, jak si vyrazil popovídat s bulvárním fotografem, který ho sledoval. Také sledovali každý váš krok?
„Já je neviděl. Mě fotili jen z dálky.“

Ani jste neměl chuť někomu od plic říct, ať si hledí svého?
„Té novinářce, co s tím začala. A taky jsem to udělal. Byla to moje kamarádka, řekl jsem jí všechno naplno. Ona psala jeho (Obšutova) slova. Teď ještě vyhrožuje, že něco vytáhne, až začne KHL. (usměje se) Ale to je jedno, už je to pasé.“

Tak k hokeji. Proč jste se Slovanem zvolili přípravu zrovna v Litoměřicích?
„Měli jsme víc variant. První byl Přerov, ale tam to nevyšlo s ledem. Vím, že je to teď strašně brzy, kluby ho ještě nemají a my nebudeme mít tři týdny zápas. Jenže i KHL začíná strašně brzy a my led potřebujeme. Hledali jsme varianty na Slovensku i na Moravě. Nakonec jsme se dohodli s Litoměřicemi, kde už mrazili. Navíc tady trénuje Miloš (syn), takže jsme věděli, jaké na nás čeká zázemí.“

A taky hezká krajina. Jen z ní asi hráči moc mít nebudou, jak jsme tak pozorovali váš tréninkový plán.
„Na výlety tady nejezdíme. (usměje se) Na začátku soustředění jsme se dostávali trochu do tempa, byla potřeba zjistit, jak na tom hráči jsou. Jestli vůbec jsou kondičně připraveni na nějakou zátěž.“

A jsou?
„Vypadá to, že jo. Rychle jsme začali takovou tu hokejovou dřinu. Dopoledne se rozdělíme na skupiny a hráči mají posilovnu a led. Odpoledne máme led hodinu a tři čtvrtě. Potom se ještě hrají hry, basket, fl orbal nebo volejbal na pláži. Chceme během toho i poznat, jak se kluci chovají.“

Ve stavu totálního vyčerpání?
„Moc vám o nich neřekne, když jsou vysmátí a spokojení. Ale chceme vidět, jestli jsou schopni ještě něco dělat ve stavu totálního zahlcení. Potřebujete poznat hráče na dně. Tohle vám ukáže, koho můžete použít v krizových situacích.“

Tým drží pohromadě

Co děláte proti tomu, aby se vám tým nerozdrobil na národnostní partičky?
„Myslím, že to nehrozí. Máte partu starších a mladších, to je všude. Ale my se snažíme skupiny dělat tak, ať se všichni pořád míchají, zkušenější tady nemají žádné úlevy. A mně se líbí, jak to berou, starší jsou naprosto pozitivní, to je hodně důležité, mladým ukazují, co je dřina. Kondičně jsou na tom dokonce i lépe, což má logiku. Musím zaklepat, zatím jsem hodně spokojený.“

Když si hráči můžou společně zanadávat, jak z nich trenér zase sedřel kůži, parta se tvoří lépe. Je to tak?
„To je přesně ono! Vidíte, že jdou spokojeni večer do hotelu. Tam se všichni chtěli dívat na fotbal, to se mi hodně líbí. Nezavřou se do pokojů, jeden s druhým si povídají. Vidím na nich, jak jsou na sebe hrdí, když ten den zvládnou a navzájem se chválí, jak všechno zvládli.“

V tu chvíli asi trenér vrní blahem.
„Mě to pak víc baví. Lépe se vymýšlí další věci, můžete jít dál, nezůstáváte na místě.“

Slovan nikdy nebude kupovat drahé hvězdy. Je soudržná parta recept, jak čelit možná lepším hokejistům a porážet je?
„My musíme být pokorní, skromní a mít výbornou kondici, to je náš základ. Tenhle tým potřebuje na ledě položit srdce. Přesně tohle se nám povedlo ve druhé polovině minulé sezony. Ta první byla zvláštní, protože kluci ještě nevěřili, že to může fungovat.“

Slovan ale hráčům stále dluží peníze za minulý rok. Nemůže tohle vaši práci zničit?
„Je tam stále ještě nějaké zpoždění, ale už se to čistí a dodělává. Věřím, že dál půjdeme s nulou.“

Minulou sezonu vám ukončili milionáři z CSKA Moskva v prvním kole play off . Tady se nachází strop Slovanu, nebo může čelit i obrům?
„První tři zápasy jsme měli rozehrané výborně. Ale pak zaúřadovala hlava. Dosáhli jsme svého, byli v play off a na CSKA už si kluci nevěřili. Hlava vypustila. Kdybychom byli koncentrovanější a pokornější, tak doteď jsem přesvědčen, že se nás CSKA strašně bál.“

Tým zamčený v šatně

To jste cítil z toho, jak vás soupeř nechal zamknout v šatně, abyste nemohli pozorovat jeho trénink?
„Je fakt, že nás zamykali, ale tak to v Rusku chodí. (směje se) My jsme je chtěli těmi přestřelkami i trochu rozhodit. To, že jsme neviděli trénink, zase takový problém nebyl. Já se tam jdu vždycky podívat, v jaké je soupeř náladě. Vycítíte, jestli hráči pracují poctivě, nebo je to spíš volnější. To vám stačí, pak jdete hned pryč.“

Počkat, takže policista před dveřmi vás vlastně nerozhodil?
„Ne. (směje se) Už to totiž znám. Já se pohádal třeba s Jurzinovem v Jaroslavli. Zamkli nás tam všude, udělali nám úzké uličky. Když pak přijeli k nám do Mytišči, tak tam měli uličky ještě užší.“

To musel Jurzinov zuřit.
„Začal na mě křičet. Od té doby jsme se seznámili a skamarádili. Teď už se nezamykáme.“ (směje se)

Z play off vás vyštípal hlavně Alexandr Radulov a teď bude hrát NHL za Montreal. Věříte, že ukočírují jeho divokou povahu a prosadí se?
„S tím jeho chováním nevím. Je to zvláštní hráč. Už to tam zkoušel, když si vezmete, co někdy předvádí, fakt nevím. Netuším, jestli ho zvládnou. Penězi ho neutáhnou, bude muset přijít do mužstva, které mu trošku dá.“

Vy byste ho ve svém týmu zkrotit uměl?
„My jsme spolu víceméně kamarádi. Ale když hrajeme proti sobě, vždycky je to na nože. Dá se domluvit s každým, proč by ne? Když jsem trénoval Kovalčuka, bylo to parádní. Dokud do toho v Petrohradu nevstoupil druhý člověk. Do té doby Kovalčuk poslouchal a dělal věci, jak měl. A hrál senzačně. Zařídil tehdy Rusům i mistra světa.“

Jak si vysvětlujete, že teď takhle odpadl a z obletované hvězdy je v Petrohradu spíš vyvrhelem?
„Těžko se mi povídá o tom, co se tam asi dělo. Člověk musí být blízko, aby mohl říct konkrétní věci. Něco si myslím, ale říkat to nebudu.“

Třeba půjde do Číny a stane se z něj největší hvězda Kunlun
„Třeba. Třeba mu nic jiného nezbyde. Nebo do Slovanu!“ (směje se)

Jak se vůbec těšíte na výlety do Pekingu?
„Je to zas něco jiného, co člověk nezažil. Bude to zvláštní, odlišní lidé, odlišné místo. Budeme se tam zdržovat jenom chvíli, odehrajeme v rámci dlouhého tripu jeden zápas a hned odletíme.“

Může být tým z Číny v KHL konkurenceschopný?
„Bude to těžké, hráči moc nejsou. V Rusku jich už není tolik, Švédové jich také už tak moc nepouštějí. Jedině vzít Kanaďany a Američany, co se nedostali do týmů v NHL. Oni jim budou mít co nabídnout. Bude to něco jako Astana, brusliví, nepříjemní.“

A pak je i otázka, co čekat od Číňanů. Rudá Hvězda jich vzala třináct na try-out. Třeba překvapí.
„Kolik to je, tak čtrnáct let? Dostal jsem nabídku jít do Číny dělat nějakou olympijskou přípravu, aby mohli hrát hokej. Oni se nebojí pracovat v dlouhodobém horizontu třeba deseti let.“

Měl jste brouka v hlavě, jestli Čínu vzít?
„Vůbec ne, měl jsem tady smlouvu.“

Vstoupit do diskuse
0
Aktuální zápasy
Články odjinud


Články odjinud