Říká se, že od dob smartphonů se bestialita akustických budíků rozplynula ve vzpomínkách, já bych ani nesouhlasil. Plíživé vibrace, které se vám vkrádají do snu a nekompromisně podtrhují diskomfortní fakt ranního vstávání, jsou snad ještě horší, než vraždící řev železného ručičkového monstra či jekot jeho pozdějšího digitálního nástupce s obludnými velkými zelenými číslicemi.
Ale on už to diskomfortní vstávání tak nějak patří do harmonické součinnosti s ranními stereotypy, jako je například smíření se s nepravdou ukrytou ve večerním tvrzení," to je v pohodě, to si sbalím ráno." Nesbalíte. Naopak, váš hrnek kafe zůstane ze třetiny nevypitý a do kufru si naházíte přesně ty nepotřebné věci, se kterými jste se v podvečer tak těžce nemohl rozloučit a vaše přítelkyně či manželka vám říkala: "co blázníš, nejedeš na Severní pól a vy jste věděli, že právě přesně tam jedete.
Proč to říkám? Protože let do Kodaně na první semifinále CHL pražské Sparty na ledě Vaxjo, což zní samo o sobě nelogicky, ale ono to do toho ranního koloritu tak nějak zapadá, jsem si naplánoval na 06:20. To znamená být v 5:00 na check-inu. I přes marné snahy utěšit se vzpomínkou na svá aktivní hokejová léta a vstávání na tréninky ve 4:00, to prostě příjemné není. Jediný relevantní způsob, jak v tom nebýt sám, je si uvědomit, že v tom nejste sám a věřte, že uklidňovat se člověk musí, kor když na Ruzyni zjistí, že let má 45 minut zpoždění. Let, který trvá pocitově 15 minut, s mírným zaspáním, které jak anděl pomsty přeruší letuška s vozíkem, ale ne tím hodným, který vydává pochutiny zdarma, které i přes svou banalitu ve vzduchu chutnají tak nějak líp, kdepak, bohužel, jedná se o ten, který se vás ještě drze zeptá, jestli za koruny nebo za eura!
Dánsko je země, o které si člověk tak nějak nic nemyslí. Prostě víme, že tam nahoře je, a i když jste v ní třeba nikdy nebyli, tak nějak si jí umíte dopředu představit. Chladný Balt, prazvláštní vodní architektura i krajinný ráz nešetrně, ale zároveň až s bavorskou přesností snoubící se s obřími komponenty pobřežních elektráren, jejichž chladící věže kouří až deviantně stejně, působí prostě neuchopitelně. Pod letadlem úhledné patrové domky, na pozemcích koně s termodekami a na ulicích zaparkované opely s karavany. Vše ale funguje precizně. I ten racek, který chvilku drží krok s naší A319kou.
Ten správný hokejový trip začíná až na území výsostných chodeb, toalet, butiků a párkáren mezinárodního letiště v Kodani. Někde v jejich změti se nachází platforma 1 nástupního terminálu vlakových linek do švédského vnitrozemí. Nastupujeme do vlaku a zahajujeme jízdu po impozantním mostu, spojujícím Kodaň se švédským Malmö. Naneštěstí, co se týká pověstných "panoramat", je těchto úvodních třicet km tím nejzajímavějším. Pak už cesta připomíná spíš klišovité vyprávění našich rodičů, kteří absolvovali výměnný zájezd do Moskvy či Togliatti. Odpoledne břízka za oknem vlaku, ráno ta samá. Tady se tedy jednalo čistě o jehličnatou vegetaci bujné Santovy říše. Cesta ale ubíhá kupodivu rychle.
Když už jsme si za okny vlaku prohlédli všechna jezera všemožných tvarů a všechna volva, všech typů, všech barevných provedení a všech úrovní výbavy, přivítalo nás svou mrazivou náručí šedesátitisícové město Vaxjo. Jak se později ukázalo, město podjezdů, nadjezdů, železničních koridorů a neprostupných drátěných plotů.
Vida aréna patří k nejpříjemnějším stadionům, které jsem měl možnost v Evropě potkat. Moderní, kompaktní, o ideálních rozměrech. Přesně těch šest a půl tisíce diváků v příjemném prostředí, žádná špína, zatuchlé záchody, dokonalý servis na všech úrovních. Prostě přesně ten typ stadionu, který by se nám náramně hodil. Pro většinu extraligových týmů.
A přesně tak působí i samotný tým Vaxjö. Moderní, dynamický, ambiciózní. Skvěle připravený koktejl zkušenosti, dravého mládí a společného cíle. Lakers by mohli vyučovat na místní Linnaeus University, jak dosáhnout cíle v co nejkratším čase. Poté, co klub povstal z popela svého zkrachovalého předchůdce v roce 1997, stačilo pouhých šest let na postup o pět úrovní výš až do Allsvenskan, druhé nejvyšší soutěže. Do osmi let pak přišel postup mezi elitu v bodově rekordní prolínací baráži a za další čtyři roky konečně mistrovský titul v SHL.
Ve Vaxjö na vás progres kouká ze všech koutů. Možná je to mladým koučem či nejmodernějšími technologiemi použitými i na místech, kde by si mnoho z nás řeklo proč, ale všechno dohromady tvoří mozaiku velmi příjemného propojení sportu a lidské touhy posouvat hranice.
O to všechno cennější je výhra Sparty 2:1 v prvním semifinále. Pražský celek opět ukázal, že mu evropský styl hokeje vyhovuje víc než ten český ligový a je jen třeba nalézt cestu, jak oba přístupy co nejlépe propojit. Případný úspěch ve finále Ligy mistrů, by mohl v českém pohledu na hokej možná i něco změnit…nebo alespoň odstartovat.
