Tuší, že se bude muset ukázat. Úsměvy. Show. Ale hlavně góly, to vše se očekává. Útočník Tomáš Hertl před svou třetí sezonou v NHL tvrdě pracuje, aby byl ve formě. Fyzické i psychické. Moc dobře ví, že mu někdy mohla být limitem i vlastní hlava, a tak najme sportovního psychologa.
Skoky v písku s raketou v ruce, žádný míček není předem ztracený. Tomáš Hertl si ani při plážovém tenise neodpustí absolutní nasazení. Nesnáší prohry, nenávidí je. Není divu, že si v turnaji své zastupující agentury sáhl na zlatou medaili.
Dobré odreagování od dřiny v přípravě, co říkáte?
„Docela nám to s Tomášem (Šoustalem) šlo, takže dobré. (usměje se) Já jsem tak soutěživý, že jsem naštvaný, když jsem druhý. Chci neustále vyhrávat, s tím jdu do každého sportu. Celkově je to dobré zpestření, běhat v tom písku vám dá i dobrou fyzičku. Fajn navíc je, že se tu potkám i s dalšími kluky, užil jsem si to."
Když jsme u těch relaxačních aktivit, začal jste i s golfem. Jaké děláte pokroky?
„Začínám, začínám. (usměje se) Šel jsem do toho někdy před měsícem a teď se to snažím ve volném čase pilovat. V Americe je to strašně populární a dost mi vadilo, když jsme byli na nějakém turnaji a mně to lítalo pořád někam do keřů… Takže se chci trošku připravit na odvetu, a navíc je to příjemné sportovní odreagování.“
Kdo je u Sharks nejlepší?
„Řekl bych, že ti starší mazáci. Joe Thornton, Joe Pavelski, Brent Burns, na nich je vidět, že už to asi nějakou dobu hrají.“
Najal jste si i speciálního trenéra?
„Jednoho mám, potřeboval jsem někoho, kdo by mě do toho zasvětil. Není to zase tak jednoduché a nerad bych si kvůli tomu ještě zničil záda. (usměje se) Takže jsem pod dohledem a snad dělám pokroky, často nějakou tu volnou hodinku věnuji odpališti.“
Co se týče klasické přípravy, tak zůstáváte s kondičním koučem Lukášem Stránským?„Přesně tak. Máme tam dobrou partu, chodíme společně s Červusem (Roman Červenka) a se Sobem (Vladimír Sobotka). Je to fajn, že je nás víc, můžeme se pořádně hecovat, občas dáme nějakou hru. Je to v dobrém smyslu vyhrocenější, užijeme si u toho dost zábavy a hned jde ta dřina lépe.“
Oproti minulým rokům jste tedy nic neměnil?
„Obměňujeme některé prvky, ale základ je podobný. Hlavní novinka je pro mě tohle léto taková, že tu nebudu moc dlouho. Vlastně už na začátku srpna poletím zpátky do Ameriky. Domluvil jsem se tam s klubovým kondičním trenérem a budu pod jeho dohledem.“
Na přání vedení?
„Padesát na padesát. Oni mi tu myšlenku vnuknuli, já jsem se k tomu ve finále přiklonil. Nevýhoda je, že mi to zkrátí pobyt v Česku, na který jsem se samozřejmě těšil. Rodina, kamarádi… Na druhou stranu to jenom prospěje mojí angličtině, možná se tam už uvidím s novým trenérem a vlastně tam budou i spoluhráči. Snad mi to pomůže.“
Zjišťoval jste, jaký je váš nový kouč Peter DeBoer?
„Když o tom začaly být nějaké spekulace, tak jsem se ptal Džegra (Jaromíra Jágra). Říkal mi na něj jenom chválu, že ho měl opravdu rád. Pak jsem potkal Židlu (Marka Židlického) a ten měl ten samý názor, že je výborný. Teď se ještě sejdu s Martinem Havlátem, tak i on mi jistě dá nějaký postřeh. Uvidíme, jaké přinese novinky.“
Je pro vás ta změna nepříjemná? Znovu se budete muset představovat, ukázat.
„Nevidím v tom takový problém. Změní se systém hry, ale to tolik neřeším. I v té minulé sezoně jsem lítal z levého křídla na pravé, pak jsem chvíli hrál centra. Věřím, že se budu umět přizpůsobit.“
Berete to jako šanci na restart?
„Beru. Ten minulý ročník se snažím trošku vymazat, nebylo to úplně podle mých představ. Teď na to chci vletět od začátku a vydobýt si místo ideálně v prvních dvou formacích. Před rokem ten start nebyl dobrý a dostal jsem se do toho až tak v půlce základní části. Nebylo to dobré.“
V kariéře psychicky nejnáročnější?
„Asi ano. Nechtěl jsem tomu nějak podléhat, ale složité to bylo. V NHL je potřeba nekoukat doleva doprava. Když vám jednou nevyjde klička, tak ji musíte udělat příště znovu. Tak jako to dělají ti nejlepší. V tomhle jsem měl trošku problém, přestal jsem si věřit, a to je vždycky špatně. Sám na sebe jsem si udělal tlak, že musím.“
Co s tím pomůže?
„Už je ve sportu poměrně standardní mít psychologa, který by vám měl pomoci uvolnit se. Oprostit se od těch zbytečných nervů.“
Našel jste někoho?
„Řeším to, něco mám domluveného. Uvidíme, co mi doporučí. Jestli třeba nějakou knížku, nebo jinou metodu, jak se zklidnit. Nikdy jsem podobnou pomoc ještě nevyhledal, tak jsem na to sám zvědavý. Každopádně vím, že to je teď hodně populární a v individuálních sportech naprosto běžné. Nemyslím si, že by na tom mělo být něco špatného. Mně to určitě může pomoci.“
Optimistické myšlenky jste asi nemohl mít ani po mistrovství světa. Vracíte se k němu ještě?
„Už tolik ne. Vypnul jsem to a hodil to všechno za sebe. Na dovolené jsem si vyčistil hlavu a začal se koukat jenom dopředu. Tam leží mé cíle.“
Můžete přesto trochu zavzpomínat? Závěr turnaje jste trávil na tribuně…
„Nebylo to příjemné, mrzelo mě to. Na druhou stranu jsem opravdu rád, že jsem si to mohl zahrát alespoň ve skupině. Na tribuně jsem měl rodiče, bylo báječné nastoupit před českými fanoušky. Škoda, že to ke konci nevyšlo. Nechtěl jsem to takhle, ale nedá se nic dělat.“
Bylo to o to horší, že jste byl doma? Ve svém městě?
„Samozřejmě, že ano. Koukat se z tribuny není nic příjemného. Nikdo to nechce zažít, nikdo to nemá rád. A teď je jenom na mně, aby se to už nikdy neopakovalo. Abych byl už jenom na ledě a vždycky byl svému týmu prospěšný. Pořád ještě jsem mladý hráč, musím si z těchto věcí brát především ponaučení pro příště.“
Jak jste celkově vnímal atmosféru, kterou v Česku šampionát rozpoutal?
„Báječné. Vystoupil jsem z letadla a od té doby byl všude jenom hokej, hokej, hokej. Plakáty na stěnách terminálu, pak fanoušci. Tenhle národ ukázal, jak moc je hokejový. Neskutečné. Udělal se nový rekord v návštěvnosti, který už snad nikdy nikdo nepřekoná. Leda snad zase my. Bylo nádherné, jak se lidi na zápasech bavili, jak si to užívali. Moc hezké.“
Následoval otřes, který smetl z pozice trenéra Vladimíra Růžičku, a místo něj přišel Vladimír Vůjtek. Znáte ho?
„Osobně jsme se neviděli. Z nového realizačního týmu se pochopitelně známe s Jardou Špačkem a pana Jiřího Kalouse si pamatuji ještě z doby, co působil ve Slavii. Jinak to pro mě je něco nového, co snad bude fungovat. Čtvrté místo je pořád hezké, ale český hokej by měl vždycky chtít útočit na medaile.“
Třeba na Světovém poháru, který se koná na podzim příštího roku.
„Nemůžu na něj ještě úplně myslet, je to docela dlouhá doba. Nicméně bych se samozřejmě na takovou akci rád podíval. Budou tam nejlepší z nejlepších, skvělá konkurence.“
Mluví se o tomto turnaji v Americe hodně?
„Bude to pro ně obrovská událost. Je znát, že se na to perfektně přichystají, mají přesně spočítanou ekonomiku. Řeší se to přes hráčskou asociaci, budou to mít vychytané do detailů. Navíc se to bude konat v Torontu, to je záruka, že bude všechno vyprodané… Jsem na to opravdu zvědavý, i když ten termín je zvláštní. Vlastně před startem sezony přijde jeden z jejích vrcholů.“
Ještě prozraďte, jak jste se smiřoval se sestupem mateřské Slavie...
„Těžké, nepříjemné. Pořád jsem tam měl spoustu kamarádů, je škoda, jak to dopadlo. Budu držet palce, aby se kluci zase rychle vyhrabali zpátky. Ačkoliv to bude obrovsky těžké. Bolí to. V posledních letech jsme vždycky patřili k tomu nejlepšímu v Česku a najednou tohle. Každý slávista z toho musí být špatný.“
