Po zápase plechovkovou Plzeň. Občas i prášek na spaní. Po tréninku ping-pong. Na přepravu bílé BMW. A po večerech maily, které řeší i jeho nadaci. Sport Magazín exkluzivně zjišťoval, jak vypadá ve Philadelphii běžný den Jakuba Voráčka, Strávili jsme s 26letým ryšavým útočníkem den a půl ve Philadelphii mezi dvěma zápasy. Vítěznými, k naší i Voráčkově úlevě. „Při těch méně povedených si lidé budou muset domyslet pár sprostších slov,“ usmívá se kapitán týmu z domácího šampionátu, jenž v týmu Flyers kroutí pátou sezonu. Let’s Go!
Pondělí 12. října, 9.05 - Odjezd do haly
V centru Philadelphie se otevírají dveře jednoho z domů, jenž na první pohled vypadá spíš jako bankovní budova. Hvězda místních Flyers si promne oči, sluníčko má pořád ještě sílu. A seběhne pár schodů. U chodníku má nachystané nablýskané BMW. Klíčky mu předává portýr z vedlejšího hotelu, jenž mu přes noc auto parkuje do garáže. Voráček nasedá a vyráží směr Wells Fargo Center. Do hlavní zápasové haly pro téměř dvacet tisíc lidí. Od 19 hodin se hraje s Floridou.
Očima Jakuba Voráčka
V den zápasu vstávám tak ve tři čtvrtě na devět, kousek po celé vyrážím. Mám to kousek, asi sedm minut autem. Do tréninkového centra je to horší, to zabere přes dvacet minut. Doma nesnídám, vstávám na poslední chvíli, takže to nestíhám. Navíc máme jídlo vždycky v kabině. V ní si sednu, dám si třeba jogurt.
A chci, aby se to odvíjelo v pohodě, aby nebyl v den zápasu žádný stres. Takže si vezmu pantofl e, začnu se připravovat. Mám rád prdelky s klukama, začneme rozebírat všechno možné, abychom se trochu odreagovali. Před rozbruslením není žádná společná porada. Takže si to užíváme, kecáme.
10.30 - Rozbruslení
Na ledě tráví s ostatními necelých třicet minut, projíždí se celý tým. Trénink je svižný, ale to by nebyl on, aby i během něj na tváři nevyloudil úsměv. Krátce před jedenáctou se v místech pro tým hostů vyloupne Jaromír Jágr, někdejší spoluhráč z Flyers. Na Voráčka houkne, pak ho přivítá vřelým poplácáním po helmě. Zhruba pět minut klábosí, za chvíli se k nim přidává Wayne Simmonds, další bývalý parťák české legendy, která ve Philadelphii v sezoně v sezoně 2011/12 prožila comeback do NHL po třech letech v Rusku.
Očima Jakuba Voráčka
S Džegrem je to vždycky příjemné setkání, ten chlap vůbec nestárne. To snad ani není možný… V jeho letech takhle hrát, to fakt klobouk dolů. Jinak rozbruslení bývá volnější, jde hlavně o to, aby se člověk před večerem pořádně nažhavil. Pokud jde o přípravu, ráno se to řeší speciálně po formacích, které jsou určené na přesilovky nebo na oslabení. Nic společného není, to až před zápasem. Potom se v kabině trochu protáhnu a hlavu už mám nasměrovanou k tomu, aby se večer uspělo. To je jediný, co mě zajímá.
11.00 - Rozhovory
Sedá si na svoje místo. Začíná si rozvazovat brusle, ale nestíhá to, přichází čas na otázky. Jak moc je důležité, aby se vaše lajna prosadila? V čem to zatím vázne? Věříte, že právě proti Jágrovi se to zlomí? Málokdy se stane, aby v oku zámořských reportérů neuvízl právě on. Chlapík, jenž nechrlí fráze. Proto je mezi žurnalisty oblíbený. Navíc se neskrývá v nedostupných koutech kabiny.
Očima Jakuba Voráčka
I když se otázky pořád opakují, nemám rád při odpovědích klišé. Takové ty tak určitě a tak… Někdy nemá člověk na výběr a použije to, ale snažím se to moc neříkat.
Naopak si myslím, že někdy není na škodu, když člověk na plnou hubu řekne, jak se věci mají. Na rovinu. Snažím se být upřímný a při tom mi občas i nějaké to sprostší slovíčko vypadne. Ale novináři ho nemusejí publikovat, když nechtějí. Upřímnost je důležitá, není to jenom o tom, aby člověk někomu mazal med kolem huby. No, a když mi někdo dá blbou otázku, tak mu řeknu, že je blbá. (usměje se) A jdeme dál.
11.50 - Návrat domů a spánek
Auto je zaparkované kousek od hráčského vchodu. Člen ochranky Voráčka zdraví, stejně jako ráno se ptá, jak se má, a přeje mu hodně štěstí. Útočník nasedá a rutinně se vymotává ze sportovního komplexu, v jehož rámci stojí nejen hokejová hala (společně i pro basketbal), ale taky arény pro baseball a americký fotbal. Zpátky domů je to kousek, na víceproudé dálnici tráví jenom chvilku, nadupaný sporťák tady musí držet zkrátka. Za necelých deset minut už znovu parkuje před domem.
Očima Jakuba Voráčka
V den zápasu chodíme na jídlo do oblíbené italské restaurace. Je nás asi deset kluků, kteří bydlíme kousek vedle sebe. Většinou si dávám těstoviny s kuřecím masem. V létě těstoviny nejím, celkově vynechávám karbohydráty. Ale v sezoně si myslím, že je to důležité. Člověka to stojí hrozně sil, má obrovský výdej, takže musí doplňovat energii. Jídlo mě naplní, mám potom větší sílu. Přijdu domů a jdu se natáhnout. Většinou nemám problém usnout, spím tak dvě hodiny. Od dvou do čtyř. Spánek mám rád, to je pro mě nejkrásnější část dne.
16.55 - Příjezd na stadion, příprava
Chvíli před pátou parkuje na dobře známém místě před Wells Fargo Center. Zpoza plotu seshora zbystří skupinka fanoušků a volá: „Hey, Jake!“ Voráček jim mává a v padnoucím tmavém obleku vplouvá do arény. Ten samý chlapík, jenž drží službu od rána, ho znovu vřele zdraví, poplácává a přeje hodně štěstí. Pak už Voráčka vidíme při fotbalu a basketbalu. Kousek od místa, kudy do haly proudí novináři a personál, se hraje bago a střílí na koš. Tradiční rituál v rámci rozcvičky.
Očima Jakuba Voráčka
Když přijdu do kabiny, připravím si hokejky. V 17.15 máme týmovou poradu, video, kde probíráme soupeře, který nás čeká. To trvá přibližně deset minut. Potom si lehnu na masérský stůl. Nejde přímo o masáž, ale fyzioterapeuti mi proklepnou nohy, lýtka, abych se dostal do provozní teploty. Uvolní mi i kyčle. Potom je na řadě fotbálek, hrajeme ho asi dvacet minut a hrozně se při něm vyblbneme. Je to klasické bago na dva doteky, míč nesmí spadnout na zem.
Musíme ho udržet ve vzduchu. Je to super rozcvička. Potom si jdu s Claudem (Girouxem) a Waynem (Simmondsem) zaházet na koš. Jeden něco předvede, a když dá koš, druhý to musí zopakovat. Ale mně basket až tolik nejde, v tomhle je lepší Wayne.
Potom přijdu do kabiny, dám si sprchu a jdu se oblíct do výstroje. Žádný rituál při tom nemám. Trenér pak něco řekne, ale není to tak, že by spustil takový ten legendární motivační proslov jako ve filmech, jako Herb Brooks ve filmu Hokejový zázrak.
Realita je jiná, řekne se pár věcí, co bychom měli hrát, co je dobře, co špatně. A jde se na to.
19.00 - Zápas s Floridou
Nemusíte být hokejoví vědci, abyste na první pohled vycítili, jak tým na Voráčka sází. Ve dvojici s kapitánem Girouxem jsou na ledě při všem podstatném, na levém křídle mají Michaela Raffl a, rakouského poctivce. A ta šance čísla 93 se sirénou na konci druhé třetiny! Voráček netrefuje odkrytou branku, v zaplněné hale to zahučí. Třetí zápas útočníka bez bodu, v součtu 3 střely, 16:26 minut, bilance plus/minus 0. Ale Flyers porážejí Jágrovu Floridu 1:0 a berou dva body do tabulky, což je hlavní.
Očima Jakuba Voráčka
Někdy člověk může udělat maximum, ale stejně mu tam nic nepadne. Chápu, že po minulé sezoně každý čekal, jak budu bodovat. Ale aspoň si to horší období vyberu takhle na začátku. Je důležité, že jsme vyhráli, aspoň jsme si dokázali, že umíme vyhrát i takhle těsný zápas. Zbytečně jsme se nikam nehrnuli, nenechali jsme se vybláznit. Loni v tuhle dobu bychom takový zápas prohráli.
A skvěle chytal Michal Neuvirth, který v domácí premiéře vychytal nulu. Fakt super.
22.00 - Charitativní akce
Kabina už je otevřená pro novináře, ale Voráček nikde. V tom přispěchá Zack Hill, mimořádně vstřícný tiskový mluvčí. „Jake je u dětí, pojďte.“ Přivádí nás do místnosti, v níž si útočník povídá se skupinkou nemocných dětí. Nechybí u toho jeho dlouholetá přítelkyně Nicole Warnecke, která se o podobné charitativní projekty stará. Její přítel nic nepředstírá. S malými pacienty si vřele povídá, rozdává jim suvenýry. Radost v očích prcků je nefalšovaná. Aspoň malé rozptýlení při jejich trápení…
Očima Jakuba Voráčka
Pořídil jsem místa v hale, která jsou určená právě pro charitativní účely. Lidem, kteří si nemohou vstupenky sami dovolit, nebo nemocným.
A právě měsíc říjen je věnovaný rakovině. Takže jsme teď měli děti s touto diagnózou.
Musím říct, že dřív mě to hrozně deprimovalo. Nemohl jsem to vůbec pobrat. Vypadal jsem před nimi hrozně sklesle, bylo mi jich totiž hrozně líto.
Jenže není dobré, když vás vidí hodně smutného, protože to je moc nepotěší. V tomto ohledu už jsem vyzrálejší, zkušenější. Proto si s dětmi popovídám, pro ně je hrozně důležité, aby si mohly normálně pokecat, přijít na jiné myšlenky. Přesto je ale hrozné, když tam ty děti vidíš. Na tom se jenom ukazuje, že život není o tom, jestli nějaký zápas prohraješ, nebo vyhraješ. Ale i o tom, že nějaké pětileté děcko má rakovinu, bojuje o život. To mi přijde hrozně nefér. Proto je třeba jim ze všech sil pomoct. Moje přítelkyně je v oblasti charity hodně aktivní, takže mi s tím dost pomáhá. Je to pro ni vlastně hlavní náplň, baví ji to. Odvádí super práci. Pokud jde celkovou atmosféru v kabině po zápase, to pochopitelně záleží na tom, jestli se vyhraje, nebo ne. Když ano, nálada je super, vyhrává muzika. Padají vtípky. Když ne, je ticho. Nikdo nemá chuť cokoliv rozebírat. Já se jdu věnovat regeneraci. Masáž, lehké vyšlapání na kole, protažení. Někdo rád chodí do ledových kádí, ale tohle zrovna v oblibě nemám. To spíš normální masáž. Hodně záleží na tom, kolik člověk odehraje minut, jak se celkově cítí. Ale pokud jde o něco většího v posilovně, to spíš dělám mezi zápasy. V den utkání už ne.
23.15 - Odjezd domů
Kabina Flyers už je prořídlá. Jen tu a tam se mihne masér nebo kustod. Přesto se rodiče Jakuba Voráčka stále syna nedočkali. Postávají na chodbě, kterou už ostatní rodinní příslušníci pomalu opustili. Pan Voráček pak zbystří. „No tak, Kubo, už pojď!“ zahaleká úlevně na vycházející postavu v dálce. Jenže ouvej. „Ale to není on, to je Giroux,“ decentně ho upozorní fotoreportérka Barbora, která na českou hvězdu rovněž čeká. „Aha. Ale že jsou si kluci podobní, co?“ opáčí Voráček starší. Za chvíli se dočká i on, 26letý kladenský patriot si to šine k východu.
Očima Jakuba Voráčka
Je pravda, že většinou vycházím z kabiny poslední. Předtím se tam stihnu najíst, máme vlastního kuchaře, který vaří výborně. Dávám si něco nízkokalorického, ale až tak hodinu a půl po zápase. Dřív ne. To jsem tak rozhicovanej, že to nejde.
Jinak nikam nechvátám, mám rád svůj klid. Domů se tedy dostanu až kolem půl dvanácté. Dám si pivo. Pěkně vychlazenou Plzeň, kterou mi přítelkyně pravidelně kupuje. Kolik toho vypiju? Jedno pivko určitě, čtyři možná… (směje se) Záleží na chuti.
Sednu si na gauč, podívám se na televizi. Nejdřív zjistím všechny sportovní výsledky, zajímám se o všechno možné. Kouknu se někdy i na záznam našeho zápasu, protože nikdy nevadí, když se člověk podívá na svoje vlastní chyby, aby věděl, co příště udělat líp. Sleduju i české zpravodajské weby, hlavně každé ráno nevynechám iSport. Usnu kolem druhé, půl třetí. Dřív ne. A to si ještě musím někdy vzít i prášky na spaní. Sny po zápasech nemám, to jenom když jsem odpočinutý. Někdy je to o Pamele Anderson, někdy o hokeji. Záleží, jak se co hodí… Do té doby, než mě opravdu přemůže únava, jsem na gauči. Abych se v posteli zbytečně nepřevaloval, to je o ničem. Mrknu na film, který zrovna běží na HBO. Nebo vyřizuju maily ohledně mé nadace, která pomáhá lidem v boji s roztroušenou sklerózou. Věnuju tomu dost času a chci, aby to mělo co největší význam. Skoro každý den řeším, co by se mohlo udělat jinak, co zlepšit. Je to pro dobrou věc, to je hlavní.
Úterý 13. října, 9.25 - Do tréninkového centra
Stejné místo, ale jiná cílová stanice. Tentokrát se bílé BMW vydává z centra Rockyho města do tréninkového centra ve Voorhees, na předměstí Philadelphie. A jsou to jiné kule. I když se řidič dušuje, že jezdí s rozvahou, rychlostní limit pláče. Voráček zapne rádio a rozezní se hity osmdesátých let. Stanice už je přednastavená, je jasné, že s nejmodernější mixovanou muzikou byste u něj nepochodili. Cesta do tréninkového centra trvá dvacet minut. Jemu. Vy radši při případné návštěvě Philadelphie počítejte minimálně s půlhodinkou.
Očima Jakuba Voráčka
Vstávání nemám rád, jsem noční pták. Vždycky se celý den těším, až si zase lehnu. Budí mě budík, nebo pes. Máme dva, jedno je i štěně, pořád někde lítá. Naštěstí se o něj stará přítelkyně, takže když vstane ten malej blázen, vezme si ho do obýváku, abych se mohl v klidu dospat. Na dojíždění už jsem si zvyknul.
Snažím se dodržovat rychlost, i když mi to asi občas uletí. Ale nejezdím jako blázen. Musím zaklepat, pokuty se mi vyhýbají. Spíš mi neustále chodí upozornění, že jsem někde měl zaplatit parkovné.
V autě si sednu, zapnu muziku, nejradši hity osmdesátých let. Když není zácpa, je to v pohodě. Někdy se auta nahromadí na mostě, ale není to tak hrozný. Jezdím BMW, tuhle značku mám nejradši. Nedávno už jsem si nechal dát zimní pneumatiky, protože jakmile malinko přituhne, na letních už je to nebezpečný. Ono se to nezdá, ochlazuje se rychle.
Když se vrátím k bydlení v centru města, vyhovuje mi to. Je tady spousta možností, kde se dobře najíst, kam si zajít. Bydlím kousek od místa, kde v září promluvil papež František. Byl to zážitek. Travnaté prostranství bylo totálně plné.
11.10 - Trénink
Příprava na ledě je dobrovolná. Je mezi dvěma zápasy, proto kouč Dave Hakstol rozhodl, že si každý má zvolit přípravu, jakou chce. Na ploše nechybějí další dva Češi, gólman Michal Neuvirth a obránce Radko Gudas. A hráči, kteří nejsou tolik vytěžovaní. Voráček se na ledě přesto na chvíli mihne, testuje v civilu brusle. Vzápětí vplouvá zpátky do útrob zmodernizovaného areálu. „Nahoře hraje ping-pong. Jdu ho zkontrolovat a řeknu vám, jak mu to jde,“ usmívá se tiskový mluvčí Zack Hill. Dlouho se nevrací, asi se s někým zapovídal. V kabině vládne až rodinná atmosféra, nic neobvyklého. Po následujícím utkání s Chicagem bylo hůř: dopolední tréninkovou fázi vyplnily náročné fyzické testy. Hokejisté zuřivě bruslili, na obličejích speciální masky, na zádech měřicí přístroje s čouhajícími hadičkami, v rukou hokejky. A úmorný diktát povelů z amplionů: minutový sprint se sedmi hokejovými rovinkami, třicet vteřin odpočinek. A tak pořád dokola. Jedenáctkrát. Mezitím u stolku procházeli procedurou krevních testů…
Očima Jakuba Voráčka
Každý nejlíp ví, co mu vyhovuje, proto jsem tentokrát na led nešel. Záleží, jaký je program. Když jdou zápasy v rychlém sledu za sebou, myslím si, že pětatřicet minut intenzivního bruslení stačí.
Potom záleží, kolik zrovna člověk odehraje při zápase minut. Někdy si jdu po ledě ještě nahoru udělat posilovnu a zašlapat na kole, jindy jenom regeneraci. Před sezonou pravidelně jezdím na tréninkové drily do Montrealu, takže i potom mezi zápasy si něco z toho udělám. Jsou to většinou dynamické cviky, nějaké odrazy a podobně. Nic dlouhého a náročného, ale pomáhá to. Někdy si zahraju i ping-pong. Je to hlavně o srandě. Bekhend nemám, ten mi nejde, ale forhend jo. Točení podání nedávám, prostě to tam prdnu co nejrychlejc. A nejhorší je, že nemám trpělivost, stejně jako v tenise. Dám tři dobré údery, ale potom už to nevydržím, chci to zakončit a někam to mrsknu. Klasika.
Po tréninku se stejně jako po zápase zdržím v kabině asi nejdéle. Mám rád svou pohodu, nikam nechvátám. Navíc se věnuju regeneraci. K těm fyzickým testům vám povím, že se sice začíná v pomalém tempu, ale není to legrace.
Hlavně jsem myslel, že roztrhám tu masku, kterou jsem měl na hubě. Nemůžu mít ani chránič zubů, hrozně blbě se mi s tím dýchá. Člověku navíc připadá, že má nohy jako v betonu. Když jsi v laktátu, je těžké se z toho dostat. Ale od toho ty testy jsou. Musíš se nadřít, aby se ukázaly výsledky a věci, které by nám do budoucna měly pomoct.
14.00 - Prohraná sázka
Sedíme v kabině, ryšavý útočník zrovna popisuje, jak vypadal jeho trénink. V tom dovnitř vtrhne rozchechtaný spoluhráč Sam Gagner. Útočník, původem z Toronta, drží v ruce modrý dres. Když zjistí, že Voráček poskytuje rozhovor, omluví se. A chce odejít. Ale český vtipálek na něj křikne: „Ale ne, pojď. Já si to v klidu obleču. Sázka je sázka.“ A navlékne se do modrého dresu týmu Toronto Blue Jays. Gagner se spokojeně culí. Český parťák špatně odhadnul baseballový výsledek, proto ho čeká trest. Celý týden bude muset po kabině chodit v tomhle modrém úboru. Ale za nic mu to nevadí. Ani si ho nesundá, rozloučí se a odchází. Den a půl s hvězdou Flyers končí. „Díky, že jste se mnou vydrželi!“ vzkazuje fanouškům a čtenářům. My děkujeme.
Očima Jakuba Voráčka
I tyhle srandičky k tomu patří. Všichni o mně vědí, že nejsem ten, kdo pro nějaký fór chodí daleko. Může se stát, že občas i někoho urazím, ale kluci vědí, že to tak nemyslím. Rád se sázím, tahle baseballová příhoda byla jednou z mnoha.
V kabině máme legraci. Občas zajdeme všichni ven na večeři se společně pobavit a odreagovat, ale musí to mít hlavu a patu. Co tím myslím? Že to nemůže jít do extrému, zůstat někde do čtyř do rána. Ale zrovna na přelomu týdne jsme měli šest dní volno, takže nevidím důvod, proč bychom se nemohli jít někam uvolnit.
Když si vybereme dobré načasování, lidem to nemůže vadit. Před přestávkou jsme dvakrát vyhráli, takže i kdyby nás někdo načapal a vyfotil, nemyslím si, že by někdo měl být naštvaný. Pokud se prohrává, je to pochopitelně jiné... Každopádně to nepřeháníme. Sezona je fakt náročná, nikdo si nemůže dovolit bláznit. A jak už jsem říkal, nejradši mám spánek. Přiznám se, že někdy i při tréninku myslím na to, abych už byl v posteli. Těším se, až to zabořím a odpočinu si.
Jak probíhal den s Jakubem Voráčkem
SPORT MAGAZÍN: Podívejte se, jak vypadá Voráčkův denVideo se připravuje ...Související články
