Miroslav Horák
14. července 2016 • 15:15

Hemský o své absenci na MS: Stačilo se mnou jednat na rovinu

V Texasu čekal na potvrzení nominace, jak zněla dohoda s vedením reprezentace. Aleš Hemský si po odchodu Dallasu ze čtvrtfinále Stanley Cupu vybavil soukromé záležitosti tak, aby mohl být k dispozici národnímu týmu na šampionátu v Moskvě. Nakonec nikam nejel. „Nevím, proč se mnou nejednali na rovinu,“ vrací se k podivnému květnovému kotrmelci útočník Stars.



V euforii vyvolané výhrami nad Rusy a Švédy tohle téma poněkud zaniklo. A když pak Češi vypadli ve čtvrtfinále s Američany, přednost dostaly jiné záležitosti. Nikoli to, že Aleš Hemský zůstal trčet v Dallasu, třebaže byl původně na šampionát chtěný. Původně ano, následně už ne. Nebo že by býval byl v klíčové fázi turnaje co platný. V rozhovoru pro Sport se bronzový olympionik z Turína k názorové proměně realizačního týmu poprvé vrací.

Zarazilo vás, proč šéfové nároďáku otočili a nakonec vás do Moskvy nechtěli?
„Kdyby mi řekli na rovinu, jak to je, v pohodě bych to akceptoval. Vzal bych to. Po sezoně v NHL jsem měl v plánu nějaké zákroky s kyčlí, které jsem kvůli mistrovství světa posunul na později. Měl jsem chuť za nároďák hrát. I po tom druhém kole Stanley Cupu. Byl jsem poměrně dobitej, asi jako každý po sezoně v zámoří, ale řekl jsem si, že do toho jdu. A když jsme dohráli, volali mi, že mají jenom jedno místo a na něj berou Radka Faksu.“

Překvapilo vás, že při možnosti výběru vás dvou berou vašeho parťáka?
„O to vůbec nejde. Radek je skvělý hokejista, přál jsem mu to. Ale když jsem pak slyšel, že do Moskvy cestoval asi šedesát hodin a neměl nic zařízené, tak po téhle akci bych se v Rusku ani neprobral… (usmívá se) Nechci to moc rozebírat, nicméně ten způsob jednání mě zamrzel. Ale to je mezi námi, mezi mnou a reprezentací. Škoda že to nevyšlo, stalo se.“

Nejste první ani poslední případ, kdy hráč s dlouholetou kariérou v NHL naráží na domácí zvyklosti, diví se rozdílu v komunikaci. Přitom stačí jednat otevřeně. Nebo to vidíte jinak?
„Podobně. Nejdřív slyšíte, jak vás chtějí, několikrát po sobě a když si všechno potřebné zařídíte, včetně povolení od klubu nebo posunu zdravotních zákroků, dozvíte se, že zájem už není. Nejde tu opravdu o nic jiného, než o způsob komunikace. Být v pořádku, ušetřili bychom si navzájem spoustu zbytečností. Vážně stačí pouze jednat s námi na rovinu. Pak se nikdo z nás nebude ozývat do novin a podobně. My rozhodně nechceme klukům z Evropy šlapat po štěstí, brát jim místo v sestavě na mistrovství světa. Nakonec ti kluci ukázali, že to mohou hrát. Ale asi není nejšťastnější slíbit nominaci šedesáti klukům z NHL, když to přeženu, a pak dělat, že nic.“

720p 480p 360p 240p
Takhle Aleš Hemský dře v posilovně

V nominaci na Světový pohár nechybíte, dostal jste se do ní v rámci druhé vlny. Bude snadné zcela vyčistit stůl?
„Nemám obavy. Budou u toho i jiní lidé, půjde o úplně odlišnou akci, než je šampionát. Před ním se rok co rok nominace řeší, v tomhle je Světový pohár specifi cký.“

A je to jiný level, NHL má zorganizovanou každou minutu od prvního srazu reprezentace…
„Je to tak. Za NHL jdou veškeré náklady, všechno zařizuje a je to znát. Velikost té akce vám dojde při každém telefonátu jejich lidí, kteří vám vyřizují letenky a další záležitosti.“

Nikdy jsme nebyli za favority

Češi jsou považování za outsidery podniku, je to pro tým zajímavá výchozí pozice?
„Nemyslím si, že bychom někdy v minulosti na největších akcích byli považováni za favority. To je pořád stejné. Zahrají si to nejlepší hráči na světě na úzkém hřišti, podmínky budou úplně jiné než na mistrovství. Bude to cvrkot…“

Někteří zámořští experti si až utahují z obsazení české defenzivy. Váš pohled?
„Je to tak, jak to je, tohle vůbec nesmíme řešit. Všechno je to jen na papíře, diskuze okolo. Ukáže se na ledě, kde se musíme semknout a hrát maximálně týmově. Mít v hlavě srovnané, že jsme schopni hrát s ostatními vyrovnaně a jít do toho sebevědomě. Pokud budeme dodržovat systém, který nám trenéři předloží, stát se může cokoli.“

Hlavní kouč přichází z extraligy, vlastní nemnoho zkušeností z KHL, pracoval u reprezentace jako druhý trenér. Záměrně nezmiňuji jméno, protože o to nejde. Bude to pro Josefa Jandače obrovský skok?
„Bude mít k ruce Vencu Prospala, Jirku Fischera. Borce, kteří toho v NHL hodně prožili a díky jejich trvalému usídlení v Americe mají nadále velký přehled. A i Jarda Špaček NHL nedávno hrál. V tomhle nevidím problém, všichni dobře vědí, kam hokej směřuje, co dnes funguje a je účinné.“

Tak i Češi vědí, že dnes rozhoduje především kvalita bruslení, rychlost myšlení ve spojení s prací s pukem. Co udělá výslednou odlišnost? Taktika?
„NHL je dnes víc než kdy jindy právě o taktice, o defenzivních systémech. Vidím to u nás v Dallasu. V týmu máme plno vynikajících individualit, ale každý hráč od první do čtvrté pětky musí hrát stejně. Pokud se to neděje, systém nemá šanci fungovat. A na dvě lajny jako dřív to dnes neutáhnete, není nárok. Dnes dostane víc času jen první lajna, od druhé dolů je to o deseti až patnácti minutách prostoru. Je to úplně jiný hokej než dřív a kdo neplní svoji roli, nehraje.“

Protože to ve finále poškodí všechny.
„Přesně tak. Dřív jste jednoho hráče s horším výkonem nahradili, dnes je to mnohem obtížnější. Kdo dnes nehraje maximálně poctivě od prvního do posledního hráče, od první do poslední minuty, nemá naději. Proto jsme s Dallasem došli daleko.“

Co rozdíloví hráči?
„Samozřejmě jsou důležití, ale už ne tolik jako kdysi. Klíč je v tom mít výborné a vyrovnané tři pětky. Protože soupeřovu obranu tvoří čtyři elitní beci, z nichž dva hrajou naprostý prim. A ti dva nejlepší těžko ubrání všechny útočníky ze třech formací… Takže i když během sezony někoho dobře přečtete a víte přesně, co na něj platí, v reálu tu ofenzivní kvalitu neubráníte. A Dallas je jedním z týmů, který z toho čerpá.“

Všichni kopírují model Chicaga

Vnímáte sám na vlastní kůži nové trendy?
„Určitě. Vždycky se nakonec najíždí na modely úspěšných týmů. V poslední době se jede podle Chicaga nebo Los Angeles.“

Jednoduše řečeno, trenérské štáby je kopírují?
„Dá se to tak říct. Okoukává se u jiných, co funguje. Chicago začalo vyhrávat s rychlým mančaftem, a tak se ostatní generální manažeři snaží svoje týmy poskládat podobně. Nikdy to nejde za rok, ale spíš za dva, za tři.“

Jak dlouho trvá kreativnímu hráči s třináctiletou historií v NHL absorbovat novou herní strukturu, která je cool? Asi nestačí přepnout, nebo ano?
„Mně osobně to trvalo docela dlouho. Přišel jsem z Edmontonu, kde byl systém takovej všelijakej, do toho spousta mladých hráčů a mezi nimi nás pár starších, co si o sobě mysleli, že jsou nedotknutelní. Ale tak to samozřejmě nebylo… Po příchodu do Dallasu jsem dostal roli, odlišnou od toho, na co jsem byl roky zvyklý. Časem jsem si ji ovšem oblíbil, začala mě hrozně bavit. Naučíte se úplně jiné věci, až zjistíte, že kdybyste takhle hrál už dřív, byl byste dnes ještě mnohem dál. Jenže dřív se skutečně hrálo úplně jinak.“

V čem je nejsložitější přivyknout novým způsobům?
„Tak každý má nějaké svoje ego, že jo… Nejdřív si nepřipouštíte, že zrovna vy se budete muset měnit, až vám dojde, že když to neuděláte, NHL nemusíte hrát a budete bez práce. Musíte si uvědomit, že když už nemáte pozici jako dřív nebo chcete hrát v našlapaném týmu s ambicemi na Stanley Cup, nezbude vám nic jiného, než se přizpůsobit a vydřít si roli novou, v níž vás trenér bude akceptovat. Není zase tak těžké se do NHL dostat nebo v ní setrvat jeden rok, ale už je kumšt pobýt v ní deset a více let.“

Vždy jste patřil k nejkreativnějším hráčům NHL, hokej dokážete povznést na umění. Jenže parádičky už se tolik nenosí, v tom kvaltu na ně nezbývá prostor. Nakolik jste to v dnešním pojetí ještě vy v ryzí podobě?
„Je to o hodně jiné než dřív. Jde o to, že v Dallasu mám ve třetí lajně na starosti především defenzivní úkoly. Chodíme na všechny buly v obranném pásmu, takže vám trvá asi dvacet vteřin, než se dostanete do soupeřovy zóny, ale i tahle práce je strašně důležitá a jak říkám, dokonce jsem si ji oblíbil. A dělám z toho i víc bodů, než v době, kdy jsem pořádně netušil, jestli se mám věnovat pouze útoku nebo i defenzivě a nebyl pořádně ukotvený. Teď znám svoji úlohu naprosto přesně, spadla ze mě jistá tíha tlaku, přišly i body, najednou do sebe všechno zapadá.“

NHL čím dál víc naslouchá novým statistickým ukazatelům, číselné výstupy nikdy v takové míře neměly vliv na stavbu kádru. Zasahuje vám to do pracovního života?
„Je fakt, že dnes nám v NHL počítají úplně všechno, každé vaše střídání rozeberou do řady cifer. Je toho tolik, že ani nevím, co všechny údaje znamenají. Trenéři se s námi podělí o ty nejdůležitější, proberou s hráčem jeho ukazatele, na co je třeba se zaměřit. Tím to víceméně končí.“

Žádný strach, že o budoucnosti hráčů budou rozhodovat desetiny nebo promile?
U mě vůbec ne. Hokej se mění a všichni se musí přizpůsobit. To máte stejné jako v každé jiné práci. Jakmile se neadaptujete, tak svůj byznys mít nebudete.“

Dojde to do podoby, kdy počítač po nakrmení faktů vynese jména, která klub musí pořídit, aby byl top?
„Tomu moc nevěřím. Ale je evidentní, že manažeři a trenéři čím dál víc berou statistiky v potaz, především u obránců. Tam je nárůst vnímání čísel jednoznačný a kluby si podle nich beky vybírají.“

Dallas je vnímán jako tým, který si v dohledné době sáhne na Pohár. Jak je to u vás s chemií v týmu plném osobností jako Benn, Spezza, Seguin… Netlučou se jejich ega?
„Právě, že vůbec. Nepřeháním, máme naprosto super partu. Jamie Benn je neskutečný kapitán, fakt super kluk, to samé Jason Spezza. V Ottawě to na něm roky stálo, pak přišel sem, a ačkoli se mu zmenšil prostor, na jaký byl léta zvyklý, vzal to skvěle a patří k tahounům. Cítí, že máme šanci něco dokázat a strašně po tom prahne.“

Věříte, že to dopadne?
„Věřím. Někdo může říct, že letošní druhé kolo bylo málo, ale ono má všechno svůj vývoj. Už jen dostat se do Stanley Cupu je velká dřina, přejít první kolo není žádná sranda. A pak už je to o detailech, přitom dojít na vrchol je neskutečná dřina.“

A vaše vzpomínky na první finále jsou už deset let staré. Na prohrané finále po sedmi partiích s Carolinou…
„Strašně to letí. Tehdy jsem se uklidňoval, že co nevyšlo teď, vyjde za rok, za dva, jednou určitě. A vidíte, je to deset let a Stanley Cup nikde…“ (usmívá se)

Kolik vám zbývá času?
„V prvé řadě záleží na zdraví. Pak na spokojenosti s mými výkony. Jak říkám, v současné NHL nikdy nevíte, jestli dostanete práci.“

Ty mladý snad něco musí brát

Donedávna kluby zahrnovaly tučnými multikontrakty pětatřicetileté hráče, dnes jsou v módě pomalu dorostenci…
„Strašně se to změnilo. Kdo má nad třicet, shání práci mnohem hůř než dřív. NHL zaplavuje vlna mladých kluků, každý na ně dnes sází. Faktem je, že ti kluci jsou na tom fyzicky neskutečně. Na úplně jiné úrovni než my, když jsme do NHL přicházeli. Tenkrát jsme o kondiční přípravě nevěděli zhola nic, specialisti neexistovali. Teď? Každý teenager má svého kondičáka, který se mu věnuje odmala. Klukům je osmnáct a jsou rostlí jako pětadvacetiletí borci. Neskutečný… My na ně jen zíráme a říkáme si pro sebe, že něco musí brát… (směje se) Ale ne, je to jen o tom tréninku a i mentální přípravě.“

Štáb lidí dělá své, dnes je výchova hráče pro NHL zároveň podnikatelským záměrem.
„Jo, uteklo to úplně někam jinam, než to bylo.“

Může se to ještě změnit?
„Možná jo. Tihle terminátoři zase odrostou a kdo ví, jaký trend vyleze na povrch za pět, za deset let. I když já osobně nevím, kam jinam by se dnešní hokej mohl vyvinout, v čem by se mohl změnit. Rychlejší už to snad být nemůže. Ale třeba mě zase něco překvapí.“

Vaši kariéru rozcuchávala řada zranění ramen nebo kyčlí, přišel jste o pár set utkání. Máte výhled, jak byste na tom mohl být v budoucnu?
„No, bylo toho dost, obě ramena, kyčel… A vždycky pauza tak na půl roku, nikdy nic malého. To vás kolikrát dost otráví, když se přes léto nemůžete připravit podle potřeby a víte, že se do toho budete dostávat pomaleji než druzí. Na druhou stranu, poslední rok a půl se cítím dobře, seznámil jsem se s pár lidmi, kteří mi hodně pomohli i s prevencí a momentálně se cítím výborně.“

Na kolik let se v NHL vidíte?
„Strašně těžko říct. Nejlepší je tohle vůbec neřešit. Jít sezonu po sezoně. Odvést maximum, abyste si po odehraném roce vždy s čistým svědomím mohl říci, že jste tomu dal všechno a neměl zbytečný výčitky. Osobně věřím, že s Dallasem předvedeme výborný ročník, já si vysloužím další kontrakt a společně pojedeme dál. Hrozně se mi tam líbí, naše organizace nemá chybu. Vynikající práci odvádí generální manažer Jim Nill, kam posunul mančaft za tři roky, to je až ohromující. A navíc je to skvělý člověk. Zkrátka, je radost pro Dallas hrát. S odstupem času si říkám, že jsem měl z Edmontonu odejít dřív. Třebaže si na tamní lidi nemůžu vůbec stěžovat, z osobního hlediska by mi pomohlo, kdybych změnu adresy podnikl dříve. “

K progresivnímu Dallasu mi nepasuje kouč Lindy Ruff , zástupce staré školy. Pletu se?
„Je to starší škola, jak říkáte. Náš trenér je svůj, ale výsledky a respekt má. A že k nám hráčům má odtažitější přístup, to myslím není od věci. Nezastávám názor, že by trenér měl být s hráči kamarád. To moc nefunguje.“

Zůstanete v Americe natrvalo?
„Taky těžká otázka… Zatím se k tomu modelu, co platí doteď. Přes rok v Americe a na léto domů, jako to má spousta jiných českých hokejistů, co ukončili kariéru.“

Co vás láká na tom zůstat ve Státech?
„Za mořem jsem od svých šestnácti, což je půlka mého života… To už si navyknete na tamní způsob života. Máte více možností, je to jiné. Ale zase, doma je doma. Mám tu rodinu, spoustu kamarádů, kdybych to tady neměl rád, nevracím se. Taky záleží, jestli budu mít svoje děti, kam by chodily do školy. Najde se spousta faktorů, které moje uvažování budou ovlivňovat. Záleží samozřejmě na práci, jakou byste měl. Nejde jen tak někde sedět a nudit se.“

Jak vám běží manželství s půvabnou Kanaďankou Julií?
„Manželství? Manželství jde dobře, asi jako všude… (směje se) Rozhodně si nestěžuju.“

Děti až po kariéře jako Jágr?
„Děti bych jednou určitě chtěl. Uvidíme, co se stane. Tohle je těžké rozebírat.“

Bleskne vám občas hlavou, že byste se jednou vrátil hrát za Pardubice?
„Jasně že mi to sem tam projde hlavou, ta možnost tam je. Pardubice sleduju, na tom se nic nemění. Poslední sezona se jim nepovedla, ale tu příští už zase budou lepší. V Pardubicích to mám rád, hokej taky. Jen nevím, jaká bude moje budoucnost, proto nemá cenu říkat, co by kdyby.“

Že byste jednou koupil klub, to nehrozí?
„Na to snad ani nemám… (usmívá se) Vím, že to v posledních letech není podle představ, ale pardubický hokej tady bude napořád. Nemyslím si, že se to tam dělá špatně. Není to tak hrozný, jak se někomu zdá. Klíčové je, že zachránili extraligu, letos s novým mančaftem povalí výš.“ 

 

Témata:  sporthokejnhldallashemský