Farma. Kdo z hráčů NHL to slovo uslyší, když je namířeno zrovna k němu, je mu hnedle šoufl . A co má říkat borec, který přijede do klubu ze Světového poháru a tam mu to oznámí? Po osmi stovkách startů v prestižní lize. „Nesouhlasím s tím, ale nebudu kolem sebe kopat. To, co jsem v NHL dokázal, mi nikdo nevezme. Jsem hrdý, kam až jsem to dotáhl,“ netají Zbyněk Michálek v upřímných odpovědích rozhovoru pro Sport.
Necelé dvě stovky kilometrů od domova na hotelu v Tucsonu má Zbyněk Michálek o čem přemýšlet. A nejen proto, že po otřesu mozku si dává herní pauzu, s farmářskými Roadrunners pouze trénuje. „Jsem tu bez rodiny, času mám dost,“ vykládá.
Docela drsné seznámení s AHL. Je to tam divoké?
„Ani ne. Nikdo mě nesestřelil, spíš si za to můžu sám. A s otřesem mozku nemá cenu něco uspěchávat, dám se nejdřív pořádně do kupy a pak se vrátím k hokeji.“
Na farmě si připadáte jako profesionální hokejista?
„Není to lehká situace, přiznávám. Byl jsem roky zvyklý na něco jiného. Ale sport tyhle věci přináší, musím to vzít jako realitu. Ať se mi to líbí nebo ne, musím to vzít. Bude to těžký, jsem však rozhodnutý udělat maximum pro návrat do NHL.“
Jaké šance si dáváte? Jakmile se Arizona rozhodla k tak radikálnímu kroku, asi vás nepozve zpět za týden, za dva.
„Říkáte to přesně. V Arizoně se rozhodli dávat prostor mladým klukům, tam moc velká šance nebude. Sázím víc na to, že se místo najde v jiném týmu během sezony. Někdo se zraní nebo bude za očekáváním a manažeři se budou dívat po náhradě. Minusem je však moje vysoká smlouva. Málokdo má takový prostor pod platovým stropem, aby se mu tam vešel můj kontrakt. Jsem si jistý, že s menší smlouvou v NHL bych dál hrál. Výkonnostně na ni mám, ale peníze jsou problém.“
Berete to i tak, že jste se stal jistou obětí trendu, kdy se NHL zabouchla do dvacetiletých zajíců?
„Určitě. Už po návratu ze Světového poháru mi bylo jasný, že se mnou přestávají počítat, neodehrál jsem jediný přípravný zápas. Pak si mě zavolal trenér a oznámil, že přicházím o místo, protože ho dostanou mladí kluci. Takhle se tady hokej odvíjí, vlastníci požadují po manažerech, aby obehrávali talenty a ti nabírali zkušenosti. Postavili mě před hotovou věc. Ze dne na den jsem přišel o práci.“
Aspoň, že vám zůstaly stejné peníze.
„To je pravda. Byl bych hloupej, kdybych je tam nechal, takže jsem přijal farmu.“
Ne všichni by v záložním týmu a mimo dosah refl ektorů zvládli dál makat na sto procent. Je těžké neurazit se a hokej nešolichat?
„Jak jsem řekl, může přijít šance někde jinde než v Arizoně, a z toho důvodu si nemůžu dovolit povolit. Pojedu pořád na sto procent. I když nevím, co se bude dít dál.“
Stejně, nepřijde vám to ulítlé s osmi stovkami startů a bez varování spadnout na farmu?
„Samozřejmě mě to mrzelo. Zvlášť po takové době... Za Phoenix, potažmo Arizonu jsem odehrál devět sezon, vybudoval si pevnou pozici i dobré vztahy s vedením a všemi lidmi okolo. Ale tady nějaké vazby, zásluhy nebo starty v NHL moc neřeší, dívají se jen dopředu, je tu jasně daný trend upřednostnění mladých, rychlostně dobře vybavených hráčů. Vyloženě defenzivní hráči, jako jsem já, ztrácejí prostor, všechny týmy chtějí beky, co vytrvale podporují útok a jezdí tam a zpět. Takoví jsou dnes ale všichni mladí. Na druhou stranu, pořád si myslím, že mužstva potřebují zkušené matadory, co těm bažantům ukážou směr.“
To platilo desítky let, dnes už zdá se ne.
„Přesně. Dřív se osmnáctiletí, dvacetiletí kluci hodně těžko dostávali na tým. Dnes prakticky všechny volby z prvního kola draftu jdou automaticky hrát NHL. Za mých časů byl mladý věk překážkou, nevěřilo se nám, prim hráli třicátníci. Teď máte v mužstvu maximálně dva, zbytek jsou mladší. Strašně se to změnilo.“
Nemáte zároveň dojem, že jste se stal obětí nástupu nového GM Arizony Chayky, bývalého analytika Coyotes? Že vaše data hodil do počítače a vyjel mu Tucson?
„Kdo ví, každopádně mi to nepomohlo. Klíčové je to, že dnešní hokej směřuje jinam než k poptávce defenzivních beků, co vynikají blokováním střel. Beru, že v moderních pokročilých statistikách, kde se klade důraz na držení puku a práci s ním, nevynikám. Tak to je. Já jsem prostě jiný hráč, mám svůj styl a těžko se budu ve 34 letech měnit. V Arizoně po sezoně spočítali, že jsme hráli málo s pukem, soupeři ho mívali častěji v moci, takže se v klubu rozhodli něco s tím udělat.“
Díky vaší specializaci blokování střel soupeře jste podepisoval tučné kontrakty, mohl si vybírat z nabídek, protože kluby vaši doménu potřebovaly. A naráz je všechno jinak.
„Souhlasím. Pohled na hokej v NHL se rychle mění a vždycky v tom hraje zásadní roli vítěz Stanley Cupu. Každý pak chce jeho styl kopírovat. Když vyhrálo Los Angeles, všichni chtěli stavět týmy s vysokými urostlými hráči, aby mohli soupeřům zbourat hru, otrávit hokej. Pak zvítězilo Chicago a bylo to zase jinak. Vůbec největší obrat v myšlení přinesl triumf Pittsburghu. Penguins aktivně napadali po celém hřišti, nedali soupeřům žádný čas na rozehrávku, podpora útoku byla maximální. A právě takhle si přejí hrát i ostatní. Dnešní hráč musí být co nejrychlejší v pohybu i v rozhodování. Na nic není čas, skočíte na led, proletíte se tam, zpět a jdete střídat.“
Nakolik přemýšlíte o angažmá v Evropě?
„Rok dva bych si v Evropě docela rád zahrál. Ale záleží na okolnostech, mám rodinu, dvě děti, kluk už chodí do školy. Není jednoduchý najednou se sbalit a jít někam na neznámé místo v Evropě. Budu to řešit, až to přijde. Ale končit s hokejem nechci.“
A kolik procent dáváte NHL?
„Pro mě je pořád na prvním místě. Teď je větší šance než po sezoně. Zároveň vím, že musím být soudnej, a nemůžu čekat, že automaticky něco přijde. Každopádně budu na sobě dál makat, takhle jsem to měl vždycky daný. Všechno naplno, čistý svědomí. Proto nemám problém motivovat se na farmě. Nějaké jméno jsem si vybudoval, lidi mě tu respektují a nechci si ten dojem zkazit. Otrávenost nedávám najevo, to není správný přístup. V Tucsonu jsem nejstarší, a abych tady chodil zpruzelej, to ne. Takže i když se mi to nelíbí a nesouhlasím s tím, jakým stylem to se mnou v Arizoně vyřešili, nebudu házet všechna léta za hlavu a dávat najevo, jak mě naštvali. Takovej nejsem. Místním klukům chci jít příkladem, pomoct jim do další kariéry.“
A co Záhřeb a KHL, je to pro vás téma? Vzhledem k tomu, že vaše paní je Chorvatka.
(usmívá se) „Zatím žádnou nabídku nemám, s nikým jsem se nebavil. Nejdřív by se museli ozvat oni, pak by se vidělo.“
Manželka vám to domluví, ne?
„Jasně, má tam nějaké kontakty, pochází nedaleko od Záhřebu, je to pěkný město. Ale to cestování po Rusku by asi nebylo pro mě. Být v luftu celý rok a na ruských hotelech, nejsem si jistý, že bych si takhle představoval konec kariéry. Radši bych bral místo, kde bych hodně času strávil s rodinou a nemusel tolik cestovat.“
Neodpustím si, že jsme z Bratislavy nepřivezli zlato
Bavíme se víceméně o nepříjemnostech, ale kdyby vám někdo řekl ve dvaceti, že v NHL odehrajete osm stovek zápasů, asi byste mu nevěřil a bral to okamžitě. Nebo se pletu?
„Máte naprostou pravdu. Kariéru jsem měl parádní, báječnou, to je jednoznačný. Tohle je sice hořkej konec, ale nejsem první ani poslední hráč, kterého to potkalo. Na farmu museli i mnohem lepší hráči, než jsem já. Jsem na svoji kariéru patřičně hrdej, všechno jsem si vybojoval sám, bez draftu, nikdo mi nevěřil, nikdo mě neznal. A vidíte, vylezlo z toho dvanáct sezon v NHL, zahrál jsem si za nároďák, vydělal hodně peněz. Ať už to dopadne jakkoli, ničeho nelituju, jsem na sebe pyšnej. Ty roky strávené v NHL mi nikdo nevezme. Asi tak...“
Najdete nejlepší moment?
„Pro mě byla neuvěřitelná chvíle, když jsem podepsal nováčkovský kontrakt. Myslel jsem si, že se mi to zdá. V patnácti, v osmnácti letech jsem na NHL ani nepomyslel, jak říkám, nikdo mi nedával nejmenší naději. Postupem času ale přijdete na to, že na NHL máte, že ji můžete hrát. Že má smysl podřídit tomu všechno, tvrdě na sobě dřít. Začal jsem dostávat víc a víc prostoru, trenéři mi důvěřovali a to pro mě byla obrovská odměna. Neumím vybrat speciální moment, spíš tu moji cestu od začátku, cestu z ničeho až do role hráče v první lajně s dvaceti minutami na ledě. A takhle to šlapalo deset let. Neuvěřitelně si toho vážím. Mnohem víc než peníze mě hřeje pocit, že jsem se vyhrabal z ničeho až nahoru.“
Při nedůvěře okolí mnozí odpadnou. Pro vás bylo opovrhování druhými hnacím motorem?
„Určitě. Takhle se to se mnou táhlo od patnácti, kdy jsem málem skončil s hokejem. Ale vydržel jsem to, zatnul zuby, odešel do kanadské juniorky a tam si prošlapával cestičku. Pořád platilo, co jsem si sám nevydřel, to jsem neměl. Nedůvěra lidí okolo mě spíš motivovala. Chtěl jsem dokázat jim, ale hlavně sobě, že to dokážu a do NHL se dostanu.“
O co jste se opíral, když mnozí odrazovali?
„Sám nevím. Asi to bylo láskou k hokeji. Nedokázal jsem si představit, že bych trávil život bez něj. Zařekl jsem se, že mu obětuju všechno, abych později nelitoval, že jsem do toho, blbec, nedal všechno. Kdybych do cíle nedošel, aspoň bych si řekl, že víc udělat nešlo, a měl bych sám před sebou čisté svědomí.“
Pamatuji si šampionát v Rize 2006, kam jste přiletěl jako neznámá tvář. Ale hned jste se zabydlel, získával sympatie skromností. Jak na tyhle časy vzpomínáte?
„Pro mě osobně byl nároďák sen. Jako malej kluk jsem v televizi nikdy nevynechal mistrovství světa. Mít na sobě český dres a ještě na mistrovství světa, to bylo úžasný. Nikdy na to nezapomenu. Do Rigy jsem přijel jako zobák, skoro nikdo mě neznal, přesto mi pan Hadamczik dal šanci. Za to mu patří moje díky. Byl z toho parádní turnaj, vyřadili jsme silný Rusko a nakonec nebyli daleko od zlata. Bezvadná zkušenost.“
Bratislava 2011, byť bronzová, vám přinesla nejlepší potěšení z hokeje, je to tak?
"Jak říkáte, pro mě nejlepší turnaj. Hlavně kvůli atmosféře, týmu a kolem té akce. Byla tam s námi rodina, fanoušků plno a hlavně jsme hráli parádní hokej. Škoda, že to nevyšlo až do konce. Dokud budu živej, bude mě mrzet, že jsme nepřivezli zlatou medaili. Nevyšla nám jedna třetina na turnaji. Ale jinak to byl parádní zážitek.“
