V NHL zvládl celkem 1156 zápasů, ale poslední sezony pro něj byly naprostým peklem. Nacházel se doslova na hraně života a smrti. Bývalý kanadský útočník Shayne Corson byl třicetigólový střelec, někdejší kapitán Edmontonu a St. Louis a uznávaná kapacita. Když se ale v roce 2000 rozhodoval, jestli zůstat v Montrealu, nebo přestoupit do Toronta, zasáhly ho stavy akutní úzkosti. „Probudil jsem se uprostřed noci, srdce mi bušilo jako blázen a já si myslel, že umírám," vykládal mistr světa z roku 1994.
Potil se, klepal, klečel na čtyřech vedle postele a myslel si, že umírá. V hlavě se na dálku loučil s těmi, které miloval a tipoval, že tohle je konec. Že má infarkt a jeho cesta životem končí. Tehdy, v létě roku 2000, to bylo poprvé, kdy začal Corson trpět. Na vině bylo z velké části také podvědomí.
„Můj táta umřel v pouhých 45 letech a já na to hodně myslíval. Měl jsem strach, že zemřu mladý," vysvětloval Corson, kterému při prvním výskytu bylo 34 let. „Když mě tohle pak zasáhlo, nikomu jsem nic neřekl. Jak tohle chcete vysvětlit? Nechápal jsem, co se se mnou děje a proč," pokračoval.
Psychické potíže sportovců, mužů a žen, jejichž tváře jsou každý den k vidění ve sportovních zprávách a médiích, byly dlouhé roky tabu. Málokdo uměl s takovými potížemi zacházet, proto se profesionálové obávali vyjít s pravdou ven. Báli se o pověst i o práci. Stejně na tom byl Corson, který se nikdy nesvěřil žádnému ze spoluhráčů, generálních manažerů, ani svému agentovi.
„Měl jsem strach a přišlo mi trapné takhle ukázat svojí slabost," vysvětlil Corson v rozhovoru pro Toronto Sun klíčový problém. „Měl jsem se s tím pravděpodobně tehdy někomu svěřit, teď to vidím, tehdy jsem to poznat nedokázal," vzpomíná. „Ale když jste sám nevěděl, co s vámi je, jak jste mohl od ostatních očekávat, že to pochopí?" přblížil svůj tehdejší pohled.
Z temné jámy nebylo úniku
K tomu, že se teď svěřil, inspiroval Corsona talentovaný dvaadvacetiletý baseballista Roberto Osuna z torontského týmu Blue Jays. Ten přiznal obdobné potíže před pár dny a v tuto chvíli padesátiletý Kanaďan hned přesně věděl, jak se cítí. Navíc byl hrdý, jak podstatně mladší sportovec reagoval a nebál se o svých problémech otevřeně pohovořit. „Já se s tím chtěl pobít sám, ale dostal jsem se do temné jámy, ze které nebylo úniku," přiblížil.
Corson rázem nabídl na dálku pomoc, sám moc dobře ví, jak je potřeba. Protrpěl si hodně... „Hlavou vám prochází plno nešťastných věcí, ale vy je stále musíte zamítat a bojovat," řekl. Co je navíc u psychických chorob složité, je jejich neurčitost. Operované koleno, nebo vyhozené rameno má dobu léčení. Úzkostný stav nemá. Nikdo neví, kdy přijde a jestli vůbec odejde. A je svazující.
„Netušíte, jestli to někdy skončí. Byly dny, kdy jsem si chtěl servat kůži, chtěl jsem uniknout ze svého těla, ale nebylo jak! Srdce makalo jako blázen, ale další orgány jako kdyby odumíraly," vzpomínal Corson, který také mnohokrát v té době navštívil pohotovost.
„Jednou se mi během tréninkového kempu stalo, že jsem 12 nocí v řadě zůstal vzhůru. Nemohl jsem spát, ale zároveň jsem vyšiloval, když jsem byl vzhůru. Úplně mě to ovládlo. Pak jsem začal brát prášky, hodně jsem zhubnul a bylo to jen horší a horší," řekl.
Během vyřazovací části v roce 2003, ve své předposlední sezoně, pak musel odstoupit ze série jeho Toronta. Jinak to nešlo. V dalším roce za Dallas už pak odehrál jen 17 zápasů v základní části a 5 v play off a svou bohatou kariéru uzavřel. Bylo na čase začít se starat o psychickou stránku.
„Jakmile jsem okolí přiznal, co se děje, dost se mi ulevilo. Já vážně důležité o tom mluvit," připouští.
Cesta životem pro něj stále není snadná, občas špatně spí a má návaly paniky a přál by si být zdravý. Vzdát se? To není na pořadu dne. „Můj táta dělal všechno pro to, aby zůstal naživu. Já dělám to samé."
