Sbohem, Česko. Na vstup do NHL se bude Filip Zadina chystat v kanadském Halifaxu, kde v minulé sezoně nastupoval Nico Hischier, jednička draftu. „Budu bydlet u té samé rodiny jako on,“ říká sedmnáctiletý útočník z Pardubic v dvojrozhovoru pro Nedělní Sport. „Hlavně aby v baráku nechal taky něco ze své formy,“ s úsměvem dodává táta Marek, který čerstvě nastoupil jako asistent trenéra v Třinci.
Když se vedle sebe postavili kvůli focení na zahrádce za hokejovou branku, Filip Zadina na tátu opatrně zahláškoval: „A budeš za tím břevnem vůbec vidět?“ Marek ani nehnul brvou: „Nestarej se.“ Až pak se oba rozesmáli. Syn není žádný rebel, do seniora si když tak jen opatrně rýpne. Vidíte, jak tohle pouto je pevné, jak se respektují. Teď ale začíná nová kapitola. Na Filipa čeká sezona v Halifaxu, před draftem se stěhuje za moře.
Má tohle být další krok, který přiblíží vysněnou NHL?
Filip: „Beru to tak, ale vím, že je to i trochu krok do neznáma. Je hodně kluků, kterým se ta samá věc vyplatila, šli ven, sezona vyšla a pak je vzali vysoko na draftu. Pak je tady i druhá možnost, když se nedaří, klidně vás na draftu mohou přehlédnout. Já tam jdu s tím, že mi sezona vyjde a všechno dopadne dobře.“
Táty jste se ptal na názor?
Filip: „Ptal. Každý krok jsme spolu konzultovali, navíc i s agentem. Všichni věříme, že to bude dobré.“
Marek: „Zásadní rozhodnutí zatím probíráme pořád spolu. Filip měl možnost jít do Kanady už před rokem, ale chtěl být ještě v Pardubicích, vyrůstal tady, přál si vyzkoušet doma extraligu. Nikdo na světě neví, co je dobře a co špatně, než se daná věc stane. Teď jsme si řekli, že lepší bude zámoří, a snad jsme zvolili správně. Já mu věřím, že všechno zvládne. Rizika tam jsou, musíte být psychicky silný, makat a nepřestat věřit sám sobě. Start bude pro Filipa určitě složitější, ale musí se s tím porvat.“
Filip: „Na všechno se dá zvyknout. Pokud na to hráč opravdu má, ukáže se to. A když ne, tak vlastně taky, jen opačně, než si přejete. (usměje se) Je to hlavně o psychice.“
Jak s psychikou cvičí, že vás různé žebříčky vidí rok před draftem v TOP 10? Filip: „Nechci se tím vůbec zabývat. Občas na mě něco vyskočí na Facebooku nebo jinde na sociálních sítích. Jednou jsem se na prognózy kouknul, ale hned jsem si řekl, že je to sestavené strašně brzy dopředu. Jasně že se hezky dívá, když vás někdo chválí. Ale tím to hasne. Sezona je dlouhá, může se stát cokoliv. Chci se soustředit na sebe, na Halifax, na mistrovství světa dvacítek. Chci hrát tak, abychom v lize i v nároďáku vyhrávali. Tam se skauti dívají nejvíc, do týmů, které jsou úspěšné. A když pomůžu týmu vítězit, budu z toho těžit já i moji spoluhráči.“
Ani táta neslaví, že skauti vidí juniora jako hvězdu?
Marek: „Neslaví. Jsou to žebříčky, které se pak začnou různě měnit. Na draftu stejně budou rozhodovat generální manažeři a týmoví skauti, ne tihle lidé, kteří je sestavují. A kluby se rozhodnou, koho chtějí, kdo se jim líbil. Je to pěkný, ale žádná berná mince. Záleží na Filipovi, jak bude pracovat, jakou bude mít v sobě pokoru.“
Filip: „Není proč lítat někde nahoře, zatím se mi nic nepovedlo. Tohle jsou žebříčky na internetu. Až když budu napsaný na tabuli při draftu, budu chvíli spokojený. Dřív ale ne.“
O NHL sní asi každý, kdo někdy vezme do ruky hokejku, ale většině postupně dochází, že to asi neklapne. Kdy vám, Marku, docvaklo, že by se Filip o tuhle metu mohl reálně rvát?
Marek: „Nikdy jsem to neměl tak, že bych si říkal, jak můj kluk bude hrát NHL. Já vždycky chtěl, aby byl poctivej sám k sobě a měl z hokeje radost. Kam dojde, tam dojde. Ani ten draft o ničem tak úplně nerozhoduje. Máte hodně lidí z první desítky, kteří si NHL vůbec nezahráli, na druhou stranu Pavel Dacjuk nebo Jamie Benn a další superhvězdy šli na řadu až mnohem později a kam to dotáhli. Draft není vstupenka do NHL, musíte dál a tvrdě pracovat.“
Berete teď jako výhodu, že vás táta nikam netlačil?
Filip: „Je to, jak říká. Do ničeho mě nenutil, spíš mi pomáhal, aby mě hokej bavil. Odmalinka jsem viděl, že mě hokej baví a chtěl jsem něco dokázat.“
A překonat tátu?
Filip: „To se mi možná už povedlo.“ (usměje se)
Marek: (směje se) „Tak to teda určitě ne.“
Filip: „Já vím. Ale bylo by to hezký, kdybych taťku překonal. Uvidíme, když vydrží zdraví, budu makat a nějak to dopadne.“
Když válel za Třinec, byl jste pětiletý špunt. Vybavíte si vůbec něco z jeho slavné éry?
Filip: „Ale něco jo. Třeba jak jsme byli na starém zimáku ve skyboxu. S kamarádem Danem Jančaříkem jsme tam lítali okolo a hráli vždycky hokej. Víc jsem všechno začal vnímat, až když taťka končil.“
Marek: „Vyrůstal v tomhle prostředí odmalinka, formovalo ho to, inklinoval k hokeji. Když máte v rodině doktory, taky pak máte blíž k medicíně, tohle je normální. Děti vidí vzor a tudy podvědomě jdou.“
Pak s tím ale souvisí klasika. Táta byl takový, ty makový.
Marek: „Právě, někdy je to hodně drsné srovnání. Táta byl lepší, nebo je lepší kluk? Je logické, že táta pak mladého na hokej kolikrát dát nechce, ví, co přijde. Kluci jsou pod tlakem a někdy jim to ubližuje.“
Manželka nezkoušela, že by Filipa právě tohohle chtěla uchránit a lepší by bylo, kdyby hrál třeba tenis a dělal pořádně školu?
Marek: „Ani ne. My jsme se poznali, když nám bylo sedmnáct, takže v hokeji byla od mládí.“
Obrečela, že syn vyrazí do Kanady a uvidí ho doma zase až příští léto?
Filip: „To spíš přijde, až pojedeme na letiště. Mamka tam za mnou ale bude létat, zase tak smutná snad nebude.“
Svoji rodinu, která se vás v Halifaxu ujme, už máte?
Filip: „Jo jo, to je už rozdělené. Tam budu mít v hlavě jen hokej, jinak je všechno zařízené, čeká mě rodina, kde bydlel v minulé sezoně Nico Hischier, který se pak stal jedničkou draftu.“
To nevypadá na špatný úvod.
Filip: „Dostanu stejné podmínky, jaké měl v Halifaxu on. Doufám, že Halifaxu dokážu pomoci tak, jak to udělal v minulé sezoně tenhle super útočník.“
Marek: „Hlavně aby tam po něm v baráku zůstala ta forma.“ (směje se)
Filip: „Nezlobil bych se. (směje se) Ale hráli tam i další super hráči, třeba Jakub Voráček nebo Nathan MacKinnon.“
Jakubu Voráčkovi jste nezkoušel zavolat, co vás tam čeká?
Filip: „Ježiš, to vůbec, nic takového.“
Marek: „Vždyť by se s takovým uchem ani nebavil.“ (usměje se)
Filip: „Hodně ho uznávám, vypracoval se v jedno z nejlepších křídel v NHL.“
Mít za zadkem tatínka
Marku, syna jste trénoval v Pardubicích. Kolikrát jste si vyslechl, že s tatínkem za zadkem má cestu mnohem snadnější než ostatní hráči?
Marek: „Když byl malý a hrál ve své kategorii nebo s kluky o rok staršími, nikdo si toho nevšímal. Až později nastupoval v žácích s o dva roky staršími kluky, tak to bylo větší téma: Je to Zadina, je protežovaný. Do očí nám to nikdo neřekl, spíš tak nějak bokem a k vám se to doneslo. A vy to taky z těch lidí cítíte. Na tisíc procent vám ovšem řeknu, že Filip nedostal nikdy nic zadarmo. Lidi to nevidí, ale na vlastního kluka jste víc přísný, máte jiná měřítka. On si musel zkrátka nějak získat respekt, ukázat, že je dobrej a že nehraje kvůli tátovi.“
Filip: „Snažil jsem se tohle moc nepřipouštět, ale občas jsem to třeba i dřív z kluků cítil, že mám tátu, tak hraju. Nejvíc mě štvalo, když jsem věděl, že to tak není.“
Neměl jste chuť dát za to někomu do nosu?
Filip: „Maximálně jsem řekl, že to není pravda. Ale nerozhodilo mě to nikdy, věděl jsem, jak to bylo, proto jsem byl v pohodě. Hrál jsem vždycky hokej, dělal, co mám, taťku jsem bral jako trenéra, ne jako člena rodiny.“
Marek: „Dopředu jsme se o tom i trochu bavili, že některé věci přijdou. Podle mě na to byl Filip připravený. Sám musel nakonec dokázat, jak to je. Jestli jako člen mladšího dorostu hraje právem za starší i za juniory.“
Pánové, teď na rovinu. V čem je ve vašich očích české prostředí tak jiné, že mladý hokejista potřebuje jít před draftem za moře?
Filip: „Zažil jsem málo kluků, kteří měli touhu udělat pro hokej cokoliv. Když byla posilovna v mladším dorostu třeba jenom protažení, málokdo tam šel pak navíc, aby se zítra cítil líp. Jít na trénink, být tam a jít domů. Když pak sám chcete makat víc, ale většina lidí ne, je ta cesta těžší. V Americe máte v týmu dvaadvacet stejně nastavených kluků. Chtějí něco dokázat, dělají pro svůj cíl všechno. Vidíte to pak i na trénincích a zápasech.“
Marku, trenérovi, který několik let pracoval u mládeže v Pardubicích, tohle nerve uši?
Marek: „Bohužel to tak ale je. Máte tým, v něm třeba čtyři kluky, kteří to mají v sobě nějak nastavené, jdou si za svým snem, makají. U těch dalších tam kolikrát cítíte, jak zápal do hry není takový, že si jdou jenom zahrát po škole. Dáte dohromady jednu lajnu, pak je to horší. Nejsem typ, který by říkal, jak je všechno špatně, to vůbec. Ale zkrátka doba je taková.“
A není chyba i v trenérech? V Americe, když hráč neposlouchá, vyrazí ho. Tady spíš mladý talent omlouváme, aby se náhodou neurazil a příště zase přišel. Marek: „Máte pravdu. Ale v Kanadě máte klidně třicet lidí, říznete do týmu a příště máte na tréninku další čtyři borce, kteří se budou o to jedno místo prát. Tady ne. Dáte dohromady patnáct kluků, splácáte tým tak tak ze dvou ročníků. Taky by to šlo dělat, jak říkáte, ale zase budete mít za chvíli v týmu deset hráčů, což nejde. Mládež u nás tímhle trpí, jenže kluků není tolik. Začnou Vánoce a vám chodí na trénink třeba osm lidí. Pak si říkáte, co to má za smysl.“
V Česku chybí tlak prostředí. Za mořem se drtí led
Pravda je, že tady je kontrast prostředí ohromný.
Marek: „Je. V Americe máte mnohem větší konkurenci, hráče to nutí dělat ještě víc než tady. Potřebujete štípat led a makat na sobě, přetrhnout se, abyste měli místo. Aby si vás někdo všimnul tam, je hrozně těžký. Ale zase vás to tlačí, abyste se zlepšovali. Jenže když doma víte, že o místo vlastně stejně nepřijdete, chybí tlak prostředí. Pár kluků od nás tedy vzešlo taky, třeba Tomáš Hertl nebo Dmitrij Jaškin, jenže tihle kluci dostali doma super podmínky, jaké měli naposledy Martin Nečas v Brně nebo Filip Chytil ve Zlíně.“
A tedy?
Marek: „Byli skvěle zabudováni do kádru áčka. Když to máte nastavené takhle, je to ideál.“
Za to v Pardubicích to v minulé sezoně bylo jiné kafe. Klima v klubu, který hraje o přežití, není nastavené tak, aby dalo prostor chybovat a učit se mladým hráčům. Je to tak?
Filip: „Asi jo. Nevyšlo to. Měl jsem štěstí, že to aspoň nebyla sezona před draftem. Mně se sezona docela povedla na reprezentační úrovni, v Pardubicích jsem se snažil udělat na ledě co nejvíc, ale bohužel to bylo takové, jaké bylo. Tak jsem aspoň hrál za juniorku. Asi se to ale stát mělo, aspoň mi to ukázalo, že mám jít pryč. Koukám se spíš dopředu.“
Marek: „Určitě to bylo poučení. Někdy to jde samo a všechno šlape. Ale hokej přináší i věci, že se musíte sezonou prokousat. Je dobře, že Filip poznal, že hokej občas bolí a musíte zatnout zuby a sám se z toho dostat. V Pardubicích se až do konce rozhodovalo, jestli sestoupí, nebo ne. Hodně se bránilo, mužstvo bylo v krizi, chápu, že najednou se nebudou testovat mladí kluci.“
Nezáviděl jste Chytilovi s Nečasem, kteří byli ve svých klubech najednou úplně jinde?
Filip: „Jsme dobří kamarádi, hlavně jsem jim to přál. Mrzelo mě, že nemám takovou příležitost jako oni. Ale zase jsem fandil jim, ať oba dostanou prostoru co nejvíc, a je super, jak to dopadlo, že oba šli na draftu takhle vysoko.“
Vnímáte, jak se kolem vás formuje silná generace ještě s brankářem Škarkem, obránci Kvasničkou, Galvasem a dalšími?
Filip: „Asi jo. Jen nám občas chybí něco, abychom zápas dotáhli do vítězného konce. Ale myslím, že tohle se v téhle sezoně spraví a zmákneme to.“
Marek: „Vždycky jim chybí ten poslední krok. Když přijde rozhodující chvíle, najednou v koncovce nebo v defenzivě nevyřeší tu situaci nejlépe, jak dovedou. Třeba Kanaďan si nepřipouští, že by někde tady měl selhat. Nic takového v hlavě nemá. Je možné, že my jsme od přírody trochu bázlivější. Ale dá se na tom pracovat a všechno posunout.“
Teď mi sem ale absolutně nepasuje jedna věc. Proč pak vedení svazu hází čtvrtfinálové konce reprezentační dvacítky na to, že mladí hráči odcházejí do Kanady, kde hrají kvalitnější soutěž v drsném konkurenčním prostředí?
Filip: „Nevím, já tam jedu na sobě pracovat, abych pak pomohl i národnímu týmu k co nejlepšímu výsledku. Pro mě to je jeden z vrcholů sezony. Moc bych se na šampionát chtěl dostat a být ostatním k něčemu platný.“
Jste hokejoví fanatici, kteří se o hokeji baví pořád i doma?
Filip: „Bavíme se o něm dost. Taťka za mnou třeba přijde s nějakou novinkou, kterou viděl na youtube, ukazuje mi, jak trénují hvězdy. (usměje se) On si něco zažil, nakoukal, já z toho pak můžu čerpat. Je to velký plus.“
A o bruslení se taky bavíte? Marek má pořád skluz, jako kdyby slezl před týdnem z ledu, je to král power skatingu.
Filip: „Taky. Když jsme měli před sezonou kemp, byli někde sami, já měl nové brusle a hned jsme dělali power skating. Bolelo mě to jak pes, ale pak to bylo dobré. Taťka je přes bruslení specialista, to je fakt.“
Marek: „To nezapomeneš. Na kole taky nemusíš dva roky jezdit a zvládneš to příště zase. Já se power skating musel učit podle videí na internetu, abych to tobě a ostatním klukům uměl vysvětlit, popsat, po jaké potřebujete jet hraně. Ono na bruslení záleží poslední dobou víc a víc. Když chcete být v NHL, musíte být agresivní a dobrý bruslař, všechno zvládat na malém prostoru. Moderní hokej o tom je hodně.“
Když si vzpomenu na Marka, jaký byl hráč, přijde mi, že hokejově si moc podobní nejste. Sedí to?
Filip: „Myslíte? Já tedy nevím.“
Marek: „Ale je to pravda. Filip má třeba jiné bruslení. Já navíc neměl ani moc dobrou střelu, tak jsem se zaměřil na to, aby ji on odmalinka měl. Asi si nejsme moc podobní.“
Navíc má Filip v sobě instinkt zabijáka, který vy jste neměl?
Marek: „Má nálepku snajpra a střelce. Ale podle mě vyzrává. Má dobrou i hru jeden na jednoho, je silný na kotouči, dovede vypracovat šanci pro spoluhráče. Zaměřili jsme se na víc věcí, než aby to byl jenom střelec. Ale jo, každý po něm vždycky chtěl góly. Když byl nějaký průšvih v dorostu, šel tam Zadina, aby dal gól a průšvih se nekonal. Jeho to tlačilo dopředu, bral to víc na sebe, čímž ale utrpěla místy defenziva. Na tom pracujeme poslední dobou. Ale všechno je o vývoji. Co jsem četl reporty skautů, i tady se zlepšuje. Kéž by to takhle šlo dál, protože v moderním hokeji musíte umět všechno, ne jenom jednu věc skvěle a v ostatních stačí být podprůměrní.“
