Vyhrál Stanley Cup, v NHL odkroutil téměř 700 zápasů, zahrál si na olympiádě, Světovém poháru, má dva bronzy z mistrovství světa. Na devětadvacet let slušná porce. Hokejový útočník Michael Frolík se vypracoval ve stálici v nejslavnější lize, třetí sezonu působí v Calgary, kde na něj nedají dopustit. „Kariéru mi nejspíš prodloužilo to, že mě v Chicagu dali jinou roli,“ vzpomíná na to, jak se z něj stal pes obranář.
Baby Jagr. Označení, které k němu zámořští novináři přilepili hned po draftu v roce 2006. Teď se vedle hokejového velikána pohybuje v kabině Flames každý den. „Jsme sice oba z Kladna, ale až teď jsem ho poznal blíž. A mile mě to překvapilo, je v pohodě, je s ním velká sranda,“ říká univerzál Michael Frolík, který je velebený především pro svoje defenzivní schopnosti.
Nesvazovalo vás někdy to označení Baby Jagr? Hlavně na začátku kariéry?
„Ani ne, moc jsem nad tím nepřemýšlel. Bylo příjemné, že mě s ním srovnávají, ale brzo jsem věděl, že není reálné, abych byl stejný. Jarda je jenom jeden. Byl a bude. Dlouho se k němu nikdo nepřiblíží, takže jsem to moc neprožíval.“
Takže vám to nebylo nepříjemné?
„Je pravda, že v mládí jsem možná měl potenciál v sobě větší. Hrál jsem o pár tříd se staršími kluky, čtyřikrát za sebou jsem hrál na šampionátu dvacítek… (přemýšlí) Takže možná někdo mohl čekat víc. Ale já jsem šťastný a spokojený za to, jak se kariéra vyvíjí. Navíc jsem nebyl sám.“
Koho přirovnávali ke kladenské legendě?
„Ano, podívejte na Hertlíka (Tomáše Hertla), to byl taky nový Jágr. (usměje se) A další kluci. U mě to bylo specifické kvůli tomu, že pocházíme ze stejného města. Jarda je velká ikona, všichni bychom si přáli, aby se k němu jednou někdo mladý přiblížil. Ale nemyslím si, že je to reálný. Jinak si moc vážím toho, že s ním teď můžu hrát.“
Je jiný, než jste si myslel?
„Znali jsme se už předtím, ale nikdy to nebylo tak, že bychom si psali nebo spolu chodili na večeře. Teď jo, hlavně když jsme na tripech. Je fakt v pohodě, jsem příjemně překvapený. Vtipkuje, baví se úplně normálně, rozebíráme spolu sporty. Je jeden z nás. Pochopitelně k němu máme všichni v kabině obrovský respekt, ale je s ním sranda, na nic si nehraje. Znal jsem ho už dřív z nároďáku, ale tam jsem měl svoje Kladeňáky, takže jsme až tolik spolu nebyli.“
Neštvalo vás někdy, že se v novinách píše hlavně o něm?
„Je pravda, že je o něm článek každý den, ale to není jeho vina. On se nikam necpe. Prostě je nejslavnější český sportovec, takže je sledovaný. Já to nikdy neřešil. Někdy si to přečtu, někdy už ne, protože to je pořád stejný, ale nikoho nemůže překvapit, že se o něm píše. I tady v Calgary je kolem něj pořád humbuk.“
Označení Baby Jagr už k vám stejně moc nesedí, v únoru vám bude třicet…
„Letí to hrozně moc. Přijde mi, že nedávno byl draft, teď už mě berou za veterána. Ale doufám, že ještě něco předvedu. Sil mám pořád dost.“
V Calgary jste si vybudoval výbornou pozici, ne? Všichni o vás mluví s uznáním.
„Jestli to tak je, těší mě to. Prostě se snažím pořád makat naplno. Na ledě odevzdávám maximum, pracuju na sobě. Vždycky jsem byl takový, nikdy nejsem uspokojený. To mě provází celou kariéru. Takhle jsem byl vychovaný – mít pokoru a makat. V Calgary jsem podepsal na delší dobu (smlouvu má ještě na další dva roky), takže se to snažím klubu vrátit.“
Jaký je 46letý kouč Glen Gulutzan?
„Je férový. Když vidí, že se snažíte a hrajete slušně, dává vám prostor. Je to dobrý chlap, není namistrovaný, na nic si nehraje. Snaží se s námi komunikovat. A systém, který po nás chce, nám vyhovuje. Je vidět, že to funguje.“
Působíte nenápadně, ale v NHL už jste zanechal výraznou stopu. Máte Stanley Cup, téměř 700 zápasů. Jak se vám to poslouchá?
„To mě moc těší. Přitom v mládí jsem měl jiný cíl. Dostat se do kladenského áčka, to byl pro mě motor. O zámoří jsem neuvažoval. A vidíte, teď tady hraju desátou sezonu, ale jsem pořád pokorný. Vážím si toho, že jsem tady. Doufám, že mám před sebou ještě pár úspěšných let.“
Teď jste ceněný jako univerzál, obranář. Neměl jste v mládí touhu být kanonýrem?
„Byl jsem vychovaný skromně, takže nějaké ohromné cíle jsem si nedával. Je pravda, že na začátku to vypadalo, že bych mohl střílet víc gólů. Na Floridě v první sezoně jsem jich dal jednadvacet, potom tu další taky. Jenže NHL není soutěž, kdy si člověk může říct, že je sranda si držet takový průměr. Navíc nikdy nevíte, kam vás osud zavane. Byl jsem vyměněný do Chicaga, kde přišla jiná role. U Panthers jsem hrával přesilovky, první dvě lajny, ale s tím byl konec.“
V nadupaném klubu Blackhawks se z vás stal spíše hráč s defenzivními úkoly. Čím to, že to padlo zrovna na vás?
„Nebylo vlastně zbytí. Sestava byla nabitá, hrával jsem pravé křídlo, jenže přede mnou byli Kane, Sharp, Hossa. Párkrát mě zkusili v elitních formacích, ale vždycky na jednu, dvě třetiny. Kdyby mi dali třeba s Toewsem pět nebo šest zápasů, mohlo to být jiné. Jenže to nepřišlo. Rozhodli se, že mi přidělí jinou roli.“
Neremcal jste ze začátku?
„Neměl jsem moc na výběr. Buď jsem se s tím musel smířit, nebo taky mohl přijít můj konec v NHL.“
Dobře jste udělal.
„Vidím, že mi tenhle krok do budoucna pomohl. Umím i bránit, spolu se Švédem Krügerem jsme vytvořili speciální dvojici a při Stanley Cupu jsme udělali nějaký rekord, kdy jsme snad nějakých pětadvacet oslabení v řadě nedostali gól. Byl to dobrý tah. Jasně, každý chce dávat góly, ale když máte kanonýra, který jenom střílí a najednou přestane, potom jde jeho kariéra rychleji dolů. Doufejme, že v mém případě to bude naopak.“
VIDEO: Frolíkův gól v oslabení z 5. listopadu
Jak vůbec vzpomínáte na to, když jste v roce 2013 vyhrál Stanley Cup?
„To bylo něco neuvěřitelného. Ještě teď, když se o tom bavíme, mám husí kůži po těle. Když mi není dobře a přijde nějaká krize, vybavím si to. Bylo to něco úžasného. Na poslední zápas přiletěli rodiče, byl tam i brácha. V Bostonu jsme ještě dvě minuty před koncem prohrávali, blízko byl sedmý zápas, ale nakonec jsme to otočili. To bylo něco.“
A vy jste přihrával na vítězný gól.
„No právě, o to byl zážitek silnější. Ten pocit, kdy všechny porazíte, je nádherný. Dodneška si pamatuju i ticho, které pak v hale bylo. Jak byli fanoušci Bruins opaření. My jsme naopak byli v euforii.“
A zase jsme u Jágra, který zažíval smutek v dresu Bostonu.
„Byl tam i Krejča (David Krejčí). Podávali jsme si ruce, tehdy jsme toho moc neprohodili. Což chápu. Kdybych byl v jejich situaci, taky bych hrozně naštvanej.“
Hrával jste na Floridě, v Chicagu, tedy teplých místech. Pak Winnipeg, teď Calgary. Trochu jiné podnebí, že?
(usměje se) „O dost. Copak tady to ještě jde, mrazy na chvíli přejdou. Stane se, že i v zimě přijde týden, kdy je plus deset i patnáct. Člověk má šanci se trošku oklepat. Kdežto ve Winnipegu bylo minus čtyřicet každý den.“
Co se dalo venku vůbec dělat?
„Nic. Můj den byl jednoduchý – v garáži jsem doma nasedl do auta, vysedl v hale. A potom zase zpátky. Nic jiného. Maximálně jsme mohli jít do kina, na večeři, i když restaurací tam zrovna moc není. Když člověk nemá děti, dá se to ještě zvládnout. Ale s rodinou je to horší. Tady už je to dobrý, akorát tu máme dost suchý vzduch. Na ledě se hůř dýchá, je to i nadmořskou výškou. Ale když v Calgary člověk žije déle, dá se na to zvyknout.“
Na lyže nejezdíte? Kousek je vyhlášené středisko Lake Louise.
„Máme to zakázané, takže radši ne. Lákalo by mě to, ale kdybych se zranil a přišlo by se na to, byl by průser. Takže radši moc neriskuju. Ale Diana (Kobzanová – jeho přítelkyně) jezdí, malou chceme dát do lyžařské školy. Tohle je super, je tady krásná příroda. Nemám si na co stěžovat.“
S týmem Flames občas trénujete v hale v olympijském areálu. Jak na vás působí?
„Sportovci tady mají super zázemí. Hlavně když člověk vidí bobisty, tak my jsme proti nim skoro sušinky! (směje se) Co ti kluci předvádějí v posilovně, co zvedají... Moc bobům nerozumím, ale je to hlavně o startu, proto musejí být tak nařachaní. Kvůli dvaceti metrům běhu jsou pořád v posilovně. A když člověk vidí ty jejich namakané nohy…“
