Nasedl do letadla a odletěl do zámoří. Několikadenní výlet se však pořádně protáhl. Po rutinní lékařské prohlídce se útočník Patrik Eliáš dozvěděl překvapivý verdikt: Musíš na sál, chirurgický zákrok je nezbytný. Místo návratu jej čekala cesta do Vailu.
Všechny své plány tak musel Eliáš hodit do koše. Priorita léta zní jasně: je nutné si dát dohromady pochroumanou kyčel. „Nechal jsem si to udělat teď, budu mít aspoň dost času na přípravu a normálně stihnu začátek sezony,“ vysvětluje 33letá hvězda New Jersey. Aby bylo vše pojištěné, operaci podstoupil na vyhlášené klinice v americkém Vailu. „To prostředí, no úplná fantazie. Je to skvělé na hlavu,“ usmívá se.
Jak se vlastně zjistilo, že nejste v pořádku a bude lepší podstoupit operaci?
„Souviselo to s mými problémy s třísly. Ty mě provázely vlastně druhou část sezony. Sice jsem si dal volno, ale nepomáhalo to. Pořád jsem to cítil. Na šampionátu se to uklidnilo, byl jsem docela v pohodě. Jenomže pak se ten nepříjemný pocit ve vnitřním svalu a tříslu znovu ozval. Tak jsem se o tom zmínil svému agentovi Allanu Walshovi, když jsem jen na skok odletěl do Států. Vůbec jsem ale nepočítal s tím, že bych se tak dlouho zdržel. No a vidíte, vyklubaly se z toho tři týdny.“
A hned vás poslali na kliniku do Vailu?
„Ve Vailu jsou nejlepší na světě, co se týká léčby problémů kyčlí a kloubů. Takže jsem tam letěl, aby se mi na to podívali. Zjistilo se, že ty bolesti, nebo spíše nepříjemný pocit, mají souvislost s kyčlí. Ani v tu chvíli jsem neměl tušení, že se zdržím.“ (usměje se)
Nakonec jste skončil na sále. Vybavíte si, jestli jste byl vůbec někdy v tak intenzivní péči chirurgů?
(chvíli přemýšlí) „Nikdy jsem neměl nic tak vážného, aby mě museli operovat. Za ty roky jsem měl jen kýlu, což bylo v době, kdy jsem se vracel po žloutence. Jinak nic.“
Můžete prozradit, co jste vlastně s kyčlí měl?
„Už bych to nerozpitvával. Spravovali mi kyčelní pouzdro.“
Patrik Eliáš při on-line rozhovoru v hotelu Ambasador. • Foto Michal Beránek SPORT
Měl jste strach, jak vše dopadne?
„Ani ne. Byl jsem spíš nervózní z toho, že jsem to nečekal. Měl jsem na léto úplně jiné plány. Ale co, teď je nejdůležitější rekonvalescence a rehabilitace.“
Už jste si do svých nových plánů napsal termín, kdy vyrazíte poprvé na led?
„Zrovna jsem skončil první fázi. A ta byla klíčová, i proto jsem ve Vailu zůstal. Skvěle se o mě starali, na noc jsem třeba dostával speciální bačkůrky proti srážení krve. (směje se) A s tím ledem? Za dva týdny bych to mohl už zkusit. I když to nebude o bruslení, ale spíš o hokejových pohybech.“
Platí, že bez problémů stihnete úvod sezony?
„Co vím, po takovém zákroku to trvá dva až tři měsíce, než je člověk stoprocentně připravený. Mám štěstí, že můj hlavní terapeut pojede na deset dní do Prahy, takže ho můžu využít i doma. Jinak budu mít kolem sebe lidi, na které se můžu obrátit. Mně to tedy vychází, že do začátku nové sezony to akorát stihnu.“
Na klinice ve Vailu nerozdávají jen bačkory na spaní, ale používají i docela drsné metody. Prý jste musel hned po zákroku šlapat na kole. Je to pravda?
„Jo, jo. (směje se) Na operaci jsem šel v devět ráno, probudil jsem se v jednu odpoledne a hodinu na to jsem už seděl na kole. Sám jsem si říkal, že je to neuvěřitelný. Jen tak tak se hýbete a musíte jít šlapat. Jak mi ale vysvětlili, důležité je, aby se člověk co nejrychleji hýbal.“
A kolik jste za ty tři týdny najezdil kilometrů?
„Každý den jsem šlapal tak dvacet minut až půl hodiny. Ale pozor, nešlo o žádnou makačku, pěkně lehce. Žádná Tour de France.“
Patrik Eliáš • Foto Michal Beránek (Sport)
Do Vailu si létají spravovat klouby nejznámější celebrity a sportovci. Koho jste potkal?
„Pár jich bylo (usměje se). Třeba se mnou byl jeden v Evropě známý fotbalista. Jméno vám ale neprozradím, on nechce být jmenovaný. Můžu snad jen říci, že se narodil v Kanadě. Obě kolena měl v háji a jel sem, aby měl klid. A samozřejmě jsem potkal i pár hokejistů.“
A ti jsou také tajní?
„Snad ne. (usměje se) Gólman Minnesoty Backström a na konci přiletěl Honzík Hrdinů. V takové společnosti si člověk aspoň trochu prodloužil sezonu. (směje se) Ne, to byl vtip. Každopádně to s nimi byla paráda. Myslím, že jsem si tam našel spoustu nových přátel.“
A k tomu to nádherné prostředí. Pamatujete si, kdy jste byl naposledy na horách?
„Co hraju, tak snad jen jednou. Když byla výluka v NHL, jeli jsme na pár dní s Jardou Vlasákem (bývalý majitel Znojma) do Rakouska. Ale máte pravdu, že Vail je úchvatný. Spousta domorodců navíc tvrdí, že jsme chytili hezčí období než v zimě, kdy tam jezdí spousta lidí lyžovat. Teď je klid, můžete si užít kola nebo jít na túru.“
Tak povídejte, kam jste si s partičkou vyrazili.
„Byli jsme se s klukama podívat třeba v Beavers Creek. A ta příroda. Prostě nádhera! Zdravotní péče je ve Vailu skvělá, a když k tomu připočtete to prostředí... Na hlavu to působí fantasticky. (nadšeně a rychle pokračuje) A taky jsme byli na rodeu. To je též síla!“
Chápu dobře, že jako doplňkový sport byste rodeo nedoporučil?
„Ani náhodou. Tenhle adrenalin jsem okamžitě vyškrtl ze svého seznamu. (směje se) Víc mi vyhovovala návštěva klasického saloonu. Šli jsme tam v kovbojském na jídlo. Super zážitek!“
Chtělo se vám takovou pohodu vůbec opouštět?
„To stoprocentně! Už mi moc chyběla manželka. Jel jsem na tři dny a skončil jsem tam tři týdny.“
Tak můžete výlet do Vailu brát aspoň jako malou oslavu svých trenérských úspěchů. Před odletem do zámoří jste přece složil zkoušky.
„Ne, ne, ještě není co slavit. Zatím mám za sebou teprve první půlku. Ale je pravda, že jsem písemné testy udělal. Ovšem radši jsem nepátral za kolik...“
Chytlo vás studium?
„Týden jsem chodil na přednášky a musím říci, že to bylo opravdu moc zajímavé. Nikdo tam samozřejmě nechce sedět od osmi ráno do sedmi do večera. Ale stálo to za to, dostanete se ke spoustě zajímavých informací. Pro mě jako hokejistu je přínosné, když si uvědomím, co všechno trenérství obnáší, co všechno může ovlivňovat hráče, trenéry. A hlavně zjistíte, že být dobrým trenérem není sranda.“
První půlka je tedy za vámi. Kdy si budete moci říkat pan trenér?
„První týden v září budeme dělat praktickou část přímo na ledě, povedeme tréninky. A pak jsou na řadě ústní testy. Tím to skončí a já bych měl dostat licenci B. Takže žádný pan trenér!“ (směje se)
Troufl byste si říci, že vás trenérství bude bavit?
„Já nevím, jestli u toho skončím. Ale je to pro mě zajímavé, protože mě to posouvá dál. Víte, mě třeba překvapilo, kolik informací jsme dostali. Mluví se o tom, jak jde český hokej dolů. Že nemáme materiály, není se podle čeho učit. Já můžu říci, že těch informací je dost a jsou na stejné úrovni jako v jiných zemích. Podle mě tedy není problém s materiály, podklady, ale až s praxí. Třeba s přístupem dětí nebo spíš rodičů.“
