Před třemi lety pomohl Carolině vítězným gólem k zisku Stanley Cupu. Byl hrdinou. Teď by obránce František Kaberle klub z Raleighu, kde strávil poslední čtyři sezony, nejraději opustil.
„Potřebuju změnu,“ říká v rozhovoru pro Nedělní Sport. „Chci jít tam, kde budu mít šanci hrát. V Hurricanes takovou možnost necítím.“
V Carolině máte smlouvu ještě na příští sezonu. Věříte, že se vám z ní podaří vyvázat?
„Kdybych řekl, že chci jít pryč, a nechal tam ty peníze (2,2 milionu dolarů – pozn. red.), asi by to šlo hned. Musím ale myslet na rodinu. Na druhou stranu chci hrát, hokejem se zase bavit. Myslím, že výkonnostně na to pořád mám a fyzicky jsem na tom nejlíp za poslední čtyři roky. Po operaci ramene a zlomenině nohy jsem konečně naprosto v pořádku, cítím se super.“
Už vás ani netrápí uplynulá sezona, kdy jste na ledě nedostával moc prostoru?
„Nebyl jsem ukřivděnej, ale samozřejmě mě štvalo, že jsem nehrál. Během sezony přišla výměna trenéra, mužstvo začalo hrát dobře. Kouč začal sázet na šest obránců, kterým věřil, já mezi nimi bohužel nebyl.“
Když to řeknu cynicky, aspoň jste mohl sledovat tažení Caroliny v play off s patřičným nadhledem.
„Už po postupu přes New Jersey mužstvo cítilo, že má formu jako před třemi lety. Před sérií s Bostonem jsem byl přesvědčený, že je vyřadíme. Dařilo se nám, navíc jsme měli o něco lepšího gólmana. Hrát celou sezonu na vysoké úrovni je hrozně těžký, na Bruins asi přišel trošku útlum. Rozhodně jsme neměli celkově kvalitnější mužstvo, ale měli jsme větší hlad po vítězství, to rozhodlo.“
Proti Pittsburghu vám to ale dotřetice už nevyšlo. Co způsobilo zklamání?
„Po sedmi zápasech s New Jersey a Bostonem nám už trochu chyběla šťáva. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že v prvním utkání s Pittsburghem nás poškodil rozhodčí neuznáním regulérního gólu. Série se mohla vyvíjet úplně jinak.“
Vraťme se k vám osobně. Proč jste si s trenérem Mauricem nesedli?
„Tak bych to neřekl. Neměl jsem s ním žádný problém, myslím, že je to výborný trenér. Byl jsem prostě zraněný, přišel k týmu, začalo se dařit, neměl důvod měnit sestavu. Chápal jsem to, makal jsem na trénincích, byl jsem připravený na sto procent naskočit, ale víc jsem dělat nemohl. Nejsem takový, abych denně chodil za trenérem nebo manažerem a ptal se, proč nehraju.“
Nevyjasnili jste si to ani po sezoně?
„Je těžké, když jsou v mužstvu dva ofenzivní obránci. Všechno hrál Pitkanen, byl pořád na ledě, já tam byl evidentně navíc.“
Ale trenér i generální manažer Rutherford vás ujišťovali, že jsou s vámi spokojeni, že?
„Z pohovorů po sezoně jsem to tak vycítil. Myslím, že když jsem nastoupil, odvedl jsem stoprocentní práci. Možná mi to ale paradoxně uškodilo. Kdybych se na to vykašlal, tak by mě teď třeba vyplatili a mohl bych jít kamkoliv. Mám ale takovou povahu, že tohle prostě nedokážu.“
Co by vám tedy mohlo pomoci?
„Doufal jsem, že klub rychle podepíše Seidenberga s Babčukem a mě potom pošle jinam. To se zatím nestalo."
Jakou máte představu o svém dalším působišti?
„Přeju si jen, abych šel do týmu, kde dostanu víc příležitostí, kde při dopoledním rozbruslení budu mít jistotu, že večer nastoupím. Pokud dostanu šanci, tak se nebojím, že bych ji nevyužil. Snažím se udělat všechno pro to, abych se dostal do mužstva, kde budu hrát patnáct až dvacet minut na zápas. Za kratší dobu obránce nemůže podat optimální výkon, dostat se do zápasového rytmu. V tom naprosto nesouhlasím se zámořskými trenéry a za svým názorem si stojím."
To by se vám mohlo vyplnit v Jágrově Omsku, kam vás Rusové lákají, co říkáte?
„Hrozně rád bych za Jardou šel, minimálně na sezonu nebo dvě. Potom bych se chtěl vrátit do Kladna. Věřím, že tam ještě potkám Pavla Pateru s Martinem Procházkou. Nevidím důvod, proč by v té době neměli hrát. A kdyby se vrátil i Jarda, myslím, že bychom s troškou štěstí mohli vyhrát i titul.V pětatřiceti letech rozhodně nehodlám končit, doufám, že minimálně pět let před sebou ještě mám."
Vraťme se k nejbližší budoucnosti. Už jste u Jágra sondoval, co by vás na Sibiři čekalo?
„S Jardou jsem to ještě neprobíral, ale mám dost informací od Pavla Patery a Martina Procházky, jak to v Omsku chodí. Navíc vím, že se tam spousta věcí v poslední době zlepšila. Co jsem slyšel, je tam dokonce školka, kde se mluví anglicky. To by bylo pro dcerku velice dobré."
Plánujete, že byste s sebou do Ruska vzal celou rodinu?
„Ze začátku bych tam byl určitě sám, ostatně stejně jako při tréninkovém kempu v Americe. Během přípravy člověk potřebuje mít hlavně klid na odpočinek. Potom bychom se rozhodovali, jestli by rodina přijela za mnou. V sezoně potřebuju mít dobré podmínky na hokej a potom rodinné zázemí. Od Pepy Vašíčka dokonce vím, že v Rusku není problém sehnat kvalitní potraviny. Dost si totiž potrpím na zdravou výživu. Ostatně když jsem byl v Rusku s nároďákem, nikdy jsem v souvislosti s jídlem žádné potíže neměl, rychle jsem si na místní stravu zvykl."
Opravdu by se vám po Americe nestýskalo?
„Odnikud se mi neodcházelo lehce, ať už před lety z Kladna nebo potom ze Švédska. Člověk všude něco prožije, získá kamarády. Je pravda, že Raleigh je tak klidné místo, že jsme tam ani nezamykali. Ale momentálně určitě potřebuju změnu, to je nejdůležitější."
Ostatně zamykat byste musel i v Česku, že?
„Nebyl to dobrý pocit, když se k nám během výluky NHL někdo vloupal. Naštěstí se s nimi nikdo z rodiny nepotkal. Vzali si jen auto, takže to nakonec dopadlo ještě dobře. I tak nás to ale poznamenalo, raději jsem vzal rodinu a odešel do Švédska."
Jednou se nebudete obávat vrátit domů natrvalo?
„Od té doby pravidelně zapínám poplašné zařízení, máme bezpečnostní kamery. Na Kladně mám kamarády, širší rodinu. To mi v cizině chybí."
