Epidemie mládí zasáhla i českou dvacítku. Tolik dravců z nižších ročníků jako na víkendovém Turnaji čtyř ve Švédsku se v ní dlouho nesešlo. „Chci se o to poprat a dostat se na mistrovství světa,“ měl jasno 18letý litvínovský útočník Kristian Reichel. Je to vlastně poslední prověrka před prosincovým šampionátem. Jeden z nejvytíženějších juniorů extraligy cítí další šanci.
Když začátkem roku debutoval v nejvyšší soutěži dospělých, byl z toho docela poprask. Syn olympijského vítěze, kapitána mistrů světa. Téměř rok po debutu však už Kristian Reichel není jen atrakcí extraligy. Zabydlel se v sestavě Litvínova, dostává hodně prostoru. Ale s jeho příjmením se vedle velkých očekávání musí pořád potýkat i s nepřízní okolí. Víc než kdokoli jiný.
Už se cítíte líp, jste víc sám sebou? Máte větší klid, než když jste debutoval?
„Trošku to utichlo, ovšem tlak je pořád. Stejně jako negativní reakce. Vlastně nevím, jak k tomu přistupovat. Většinou se zasměju, už mě to nerozhodí. Narážek bylo už tolik, že jsem si zvykl. Musím se s tím prostě prát a nějak se s tím vypořádat, předvádět co nejlepší výkony. Hodně lidí mi přálo od začátku, ale hodně jich taky bylo kritických. Snad jsem ukázal, že na to mám.“
Na dospělý hokej jste si už zvykl?
„Asi jo. Ze začátku to bylo těžké, ale vyrovnal jsem se s tím a poznal, jak to chodí. Nejtěžší bylo zvyknout si na jiné tempo a hru. Hráči jsou silnější, hraje se chytřejší hokej než v juniorech. Trošku jsem od té doby zesílil, teď už nemám problém. Za hodně vděčím Radku Dudovi, který v Litvínově minulou sezonu působil. Pomáhal mi od prvního tréninku až do svého posledního zápasu. Byli jsme dobří kamarádi, dost se spolu bavili, na tripech spolu spali na pokoji.“
A co váš otec? Taky vám ještě radí?
„Pár rad tam bylo. Něco ve smyslu, hlavně makat, aby mě to bavilo, nic nevypustit. Taťka je docela kritický, snaží se mě držet v mezích. Nechce, abych lítal v oblacích. A myslím, že si snad na nic nehraju a jsem normální. Na nic jiného nemám čas, snažím se vedle hokeje zvládat školu, chodím na zkoušky, píšu testy. Dá se zvládat, i když to není sranda. Dřív jsem chodil napřed do školy a pak na trénink, teď v áčku je situace jiná, dostanu se tam až odpoledne. Ale musím se s tím vypořádat.“
Sezonu jste začínal na křídle, pomohlo vám přeřazení do centru?
„Ve středu útoku se cítím líp. Hraju tam celý život. Uvolnil jsem se, jen jsem se musel zase učit hrát bule. Předtím jsem na vhazování moc nechodil a ze začátku je všechna ztrácel, než jsem se do toho zase dostal. Teď už mi to na centru zase víc vyhovuje.“
Když jste v lednu poprvé naskočil v Karlových Varech, vypadalo to, že chcete být všude. Dá se říct, že jste se taky víc uklidnil?
„Ze začátku to bylo tak, že jsem nevěděl, kam dřív skočit. Byl jsem vylítaný z juniorů, kde se hodně bruslí. Dělal jsem chyby a musel začít hrát víc chytře. Srovnal jsem se s tím a pak už to bylo lepší.“
Pomáhá vám, že po mizerné sezoně se Litvínovu zase daří?
„Dobře chytá gólman Jaro Janus, ten nás hodně drží nad vodou. Všichni makáme, posloucháme trenéry, co máme hrát, a padá nám to tam. Snad to bude pokračovat a lidem, co nám minulý rok nadávali, ukážeme, že hokej umíme.“
Je to za takové situace i pro vás jednodušší?
„Určitě jo. I když... Nevím, jak to mám říct, ale mně se hrálo líp minulou sezonu. Cítil jsem se líp než teď. Nevím proč, možná, že jsem si ze začátku musel zase zvykat na nové hráče. Ale hlavně, že se daří týmu, uvidíme, kam nás to posune.“
Čekalo se, jestli vás bude draftovat některý klub NHL. Mrzí vás, že to zatím nevyšlo?
„Život jde dál, můžou mě vybrat příště. Pokusím se o šanci znovu poprat, a když ne na draftu, tak jako volný hráč. Teď hraju za Litvínov, chci se tam udržet. Dostal jsem šanci s dvacítkou, tak chci ukázat, co ve mně je. Jsem tu poprvé, ale chci se o to poprat a dostat se na mistrovství světa.“
Nezvažoval jste jiné možnosti? Třeba jít za moře?
„Ne. Chci hlavně dodělat školu, když jsem teď ve čtvrťáku. Taky jsem byl po operaci, měl jsem zlomenou čelist a rovnali mi zuby. Dva měsíce jsem vůbec nesměl trénovat, jedl kašovitou stravu. Takže na draft jsem ani nemyslel, chtěl jsem se dostat do prvního týmu a poprat se o šanci znovu.“
