Postavíte vedle sebe dva hráče. Jednoho z Česka a druhého z Ameriky. Nemusí promluvit ani slovo a stejně rychle poznáte, kde hokejově vyrostl. „Ten první nebude mít ty správné návyky pro hokej nahoru dolů. Nedohrává souboje, nechodí do branky, je pro něj problém dělat věci v maximální rychlosti,“ vypočítává Petr Jonák, který působil i jako asistent trenéra v kanadské OHL.
Vlastně to zní docela jednoduše. Dáte dohromady kluky, co jsou plus minus na stejné úrovni, a necháte je, ať si to rozdají mezi sebou. Ne jednou, ale třeba šedesátkrát za rok. Každý zápas ze sebe musí dostat to nejlepší. Buď se posunou na vyšší úroveň, nebo ne. Tak se odmala pracuje s mladými hokejisty v Severní Americe. „Hokej je hlavně kolektivní hra. V tom je potřeba kluky pořád držet a vychovávat,“ říká trenér Petr Jonák, který se po šesti letech vrátil do Evropy.
Je to oproti Česku jiný svět, jak se dětem věnují v Americe?
„Diametrálně odlišný. Když porovnáte, jak se hraje a trénuje za mořem a jak to chodí tady, je to obrovský rozdíl. Lidem, kteří tam vyrazí třeba na týden, na dva, se to hodnotí asi těžko. Já měl možnost pracovat v jejich systému šest let, vidět ho zevnitř. Liší se dost, hokej je tam jiný sport.“
Dá se v kostce definovat čím?
„Amerika se diametrálně liší systémem výchovy a systémem soutěží. Když vám Američan odehraje 60-70 těžkých zápasů, každé utkání, do kterého jde, je vyrovnané, hrozně moc mu to dá. Hraje proti výkonnostně stejným soupeřům, dře o každý puk a to se pak načítá. Proto jsou pak někde úplně jinde, hráči jsou vychováváni k vítězství. Líbí se mi, jak se v Česku rozjela VTM (Výchovná centra mládeže), kde se centralizuje talentovaná mládež a jednou měsíčně si spolu zahraje. Je moc dobře, že taková věc tady je. Jenže celkové soutěže? Výkonnostní rozdělení chybí, pořád vidíte výsledky, kde někdo vyhraje o 10, 15 gólů. My tady v mládeži mícháme hrušky s jablkama a čekáme, že z toho vypadne golden apple.“
V zámoří hrají hráči za logo, ne za jméno na zádech, říká Jonák
Narážíte na to, že šikovný hráč málokdy hraje ve své kategorii, ale musí jít mezi starší, aby hrál těžký zápas?
„Ano. A tím pak hráč zase ztrácí týmovost, nehraje za svoje mužstvo. Tady vidím zásadní rozdíl, v systému soutěží a vychovávání talentů u nás a v USA. Kluci v Americe hrají za svůj tým a za svého trenéra. Nestane se, že by létali mezi kategoriemi, na to jsou jasná pravidla. Jsou vychovávaní k tomu, aby hráli za logo, co mají na prsou, a ne za jméno na zádech. To si pak přenášejí do starších kategorií a národních týmů. V Evropě je to hodně jiné.“
Poznáte pak, když vedle sebe máte juniora, který si prošel systémem v Česku a stejně starým hokejistou z Ameriky, odkud kdo pochází jen podle projevu na ledě?
„Samozřejmě se to dá poznat, rozdíl je v dovednostech a návycích. Evropan bude mít asi o něco lepší hokejové myšlení, ale nemá správné návyky pro hokej nahoru dolů a je pro něj problém dělat všechno v maximální rychlosti a celoplošně. Nedohrává osobní souboje, nechodí do branky, chybí mu bekčeking, blokování střel.... Hokej není jen o bodech. Tyhle návyky vychází z kvalitních zápasů, které malí kluci v USA od páté třídy hrají. Nevím, ale podle mě, když někoho přejedete 15:2, nezískáte ten správný návyk.“
Pracuje se za mořem s mladými hokejisty i víc na dovednostech?
„To je trochu jiná věc. Technika bruslení, střelba... Na to oni si tam hodně najímají svoje trenéry, specialisty. Jsou jinak vychovaní, v klubech tohle nedostanou, rodiče hráčům takové lidi najímají externě. Věci navíc, co zdokonalují hráče individuálně, si oni dělají doma. Na tréninku se spíš hodně pracuje na správných návycích. Pořád se k tomu budu vracet, ale když oni mají desítky zápasů, které jsou nadupané, v nich se tvoří správné herní návyky a trenér je vyžaduje.“
Je to o tom, že chtít pak tohle formovat někdy v patnácti šestnácti, je už pozdě?
„No jasně! Do čtvrté třídy se za mořem nějaké dělení na kategorie vůbec neřeší. Od páté třídy ale rozvrství hráče do několika výkonnostních skupin. Hráči mají volnost, ale je daná tím, že se chcete dostat do dobrého týmu a hrát tam. Kluci jsou nuceni na sobě pracovat.“
Spojené státy jsou ve výchově malých hokejistů aktuálně úplně top země?
„Myslím si to. Tři kanadské juniorky (CHL) jsou bomba soutěže, asi nejlepší mládežnické ligy na světě. Ale systém výchovy je dnes nejlepší v Americe, oni do toho hodně jdou. Výsledky na mezinárodním fóru se pak dostavují, pracují s dětmi skvěle. Třeba Tyler Pearson, jenž chytal za Spojené státy na posledním mistrovství světa juniorů, je kluk, kterého jsme měli tři roky u nás v mládeži. Je to kluk přesně vychovaný jejich systémem, měl individuálního trenéra, který se o něj staral, do toho talent a chuť.“
Kluci z Evropy musí být lepší, pokud chtějí hrát v Kanadě, tvrdí
Je cítit jak v Severní Americe pak ve výsledku cílí vyloženě na vlastní kvalitu? Ve třech kanadských top juniorkách povolí místo jen třem cizincům, nepustí do nich žádné cizí brankáře...
„Je to kanadská soutěž. Nejdřív bude hrát Kanaďan, pak zase Kanaďan a Evropan až pak. Tak to je, myslí si, že tenhle sport vymysleli, berou ho za svůj národní sport a preferují svoje hráče. Když tam přijde kluk z Evropy, musí být lepší a musí týmu pomoci.“
Proč oni by vychovávali hráče pro nějaké Finsko nebo Česko...
„Musí cítit, že ten hráč odjinud je výjimečný. Jinak nemá šanci.“
Jak pak vedle toho vypadá věta trenéra národního týmu Jakuba Petra, že je otázka, na kolik skládat příště tým z hráčů ze zámoří?
„K tomu bych se nerad vyjadřoval. To je věc hlavního trenéra a jeho pohledu na tým, ne moje kompetence. Jasné je, že na šampionát byste měli sestavit nejlepší možný tým, a je jedno, odkud hráče budete brát. Ale netuším, co tím bylo myšleno.“
Argumentoval tím, že třeba v QMJHL se špatně brání. Když ale třeba vidíte nejlepšího beka juniorského MS Thomase Chabota, nějak vás nenapadne, že by neuměl bránit.
„Každý trenér si skládá tým podle sebe. Proto možná trenér Petr říkal, že příště zkusí vzít kluky z našich soutěží, aby zabetonovali střední pásmo... (usměje se) Ne, vážně netuším.“
A je to tak, že se u nás pořád říká, že z těch tří kanadských juniorek je WHL tou, kde se to děsně řeže, QMJHL zase ligou, kde se prakticky nebrání?
„Všeobecně se tvrdí, že WHL je tvrdá, QMJHL šikovná a OHL nejblíž NHL. Ale každý hráč a tým je jiný, vždycky záleží, jak si daný trenér všechno poskládá dohromady. Takže asi bych to nebral jako nějaké dogma.“
Dá se ten zámořský náskok, kde oni se v mládeži koncentrují na kvalitu, zatímco naší špičkou je rozplizlá juniorská extraliga o osmnácti týmech, někdy dohnat?
„Řeknu vám to takhle: ve Spojených státech je 310 tisíc registrovaných mládežnických hokejistů, u nás 26,5 tisíce a celoamerická juniorská soutěž USHL má sedmnáct týmů, včetně národního programu. A v Česku jich máme ještě víc? Tam v životě nemůžeme dostat kvalitu. Vždyť i když jsme byli ještě Československo, bylo týmů méně.“
Je to velký problém?
„Je. Pokud se tenhle systém nepřekope, nic nám nepřinese. Neříkám, že by se měli eliminovat kluci, o kterých si myslíme, že nejsou tak šikovní. Jen je potřeba udělat dvouvýkonnostní soutěž, elitní a pod ní nějakou další, dál pak snížit počet účastníků v dorosteneckých soutěžích a jít do kvality. To by byla jedna z cest, jak české hráče zlepšit.“
