Chvilku před rozhovorem pro deník Sport zjistil od dalších tří hráčů, že na MS nejedou. Přesto nedal znát, že je z toho příliš rozmrzelý. Otevřeně se vrátil ke kauze „Průcha s Vrbatou“ i k tomu, proč v nominaci chybí legendární Dominátor. A vrátil se také k Vancouveru.

Jak ten příval omluvenek vnímáte? Říkáte si, jestli je to vůbec normální?
„Nedá se nic dělat. Budeme hrát s těmi, které máme, já s tím nemám problém.“

Jste zklamaný?
„Je to těžké, zámořské kluby si hráče hodně chrání. Třeba někdo chce reprezentovat, ale týmový lékař mu to nedovolí, tak přes to vlak nejede... Klub nemůže jít proti svému doktorovi. To byl třeba případ obránce Honzy Hejdy z Columbusu, který moc chtěl startovat. Ale manažer řekl: ´Hele, doktor řekl ne a já proti němu nemůžu jít.´“

U Hejdy to chápu, on vždycky rád reprezentoval. Ale jste přesvědčený, že všichni ostatní na tom byli opravdu tak špatně, že ani při vší vůli nemohou na mistrovství startovat?
„To neřeším. Chápu, že v NHL je to čím dál tím těžší. Hráči tam hrají se zraněními, protože na ně kluby tlačí. Dávají jim hodně peněz, takže během sezony nastupují i pod prášky. S  uvolňováním je to obrovský problém. A hned tak se to nezmění. Hráči jsou i unavení, je olympijská sezona.“

Loni jste říkal, že vy osobně byste odmítl jen na vozíčku. To pořád platí?
„To ano, ale já jsem hrál v jiné době, nedá se to srovnávat. NHL je hrozně náročná, sám jsem tam byl tři roky a vím, čím si tam kluci procházejí, jsou stahaní, radši si odpočinou, čímž vlastně získají měsíc volna. Je to těžké soudit a rozebírat. Navíc v době, kdy jsem hrál za národní tým já, bylo to jinak nastavené, reprezentanti vydělávali na tu dobu poměrně velké peníze. Ale zase... Pořád je to přece národní mužstvo! A to by nemělo být o penězích.“



Nevymizel z hráčů pocit národní hrdosti?
„Něco na tom je. Vymizela generace hráčů, kteří opravdu byli srdcaři a jezdili pravidelně na mistrovství světa. David Výborný, Robert Reichel, Martin Ručinský, Martin Straka...(posmutněle) Buďme rádi, že aspoň máme ještě Tomáše Vokouna nebo Jardu Jágra. Dokazují, jací jsou to hráči a borci, nekoukají kolem a rádi pomůžou. Ale jinak? Je to škoda... (zamyslí se) Za nás to každopádně bylo jiné. Mrzí mě, že tam srdíčko u některých hráčů není. A proto musíme ocenit, že u některých pořád je. Mají srdce na správném místě. Naopak je škoda, že někteří mladší už to tak neberou.“

Narážíte i na útočníka Petra Průchu, který odmítl startovat na loňském šampionátu kvůli tomu, že neměl podepsanou smlouvu v NHL? Vy jste ho pak nenominoval na olympiádu, prohlásil jste, že o něj nemáte zájem, což on nepřekousnul a omluvil se přes agenta i tentokrát...
„Je to jeho postoj, nechci ho moc komentovat přes noviny, ale připadá mi to divné. Obecně mi přijde, že v tomto ohledu je podivná doba. Hráči si myslí, že si mohou určovat, jak to chtějí oni, že si mohou stanovovat podmínky, za jakých chtějí reprezentovat a tak. No, nevím. Jestli to takhle půjde dál a i kluci v tomhle věku si budou takhle diktovat... To asi není dobrá cesta.“



Někteří asi mají pocit, že by je měl trenér přemlouvat, dopředu jim něco slibovat.
„Ale tohle nikdy dělat nebudu! Ještě se vrátím k tomu Průchovi. Je jasné, že mužstvo mělo mít nějakou podobu, a kdyby tady byli hráči, o které jsem stál, on by tady nebyl. Ale tím, že se někteří omluvili nebo jsou zranění, tak samozřejmě v tom svém pomyslném seznamu sahám níž. To je přece normální, ne? Mám třeba 45 hráčů napsaných na papíře v nějakém pořadí. Takže někdo se nedostane mezi těch třiadvacet, ale je třeba na 35. místě. No a když nejedou ti před ním, oslovím i jeho. A jestli si ten hráč myslí, že by měl být mezi těmi dvaceti, tak holt si musí počkat, až to bude koučovat někdo jiný. Trenér si určuje, jak by mělo mužstvo vypadat a nebudu se přece někomu omlouvat za to, že se mi nevejde do té pětadvacítky. Hráči si musí uvědomit, že jsou to pořád hráči a nikdy si nebudou diktovat, jak to bude! Od toho tady nejsou.“

Omluvil se i Radim Vrbata, jenž rovněž loni nestartoval z osobních důvodů. Vy jste i o něm pak tvrdil, že už ho nechcete, takže teď asi tohle nepřekousnul...
„Je to možné, nechci to ani moc řešit.“

Vyčítáte si, co jste na jeho adresu pronesl před olympiádou, že o takového hráče nemáte zájem?
„Zklamal jsem se v něm před minulým šampionátem. Něco jsme si spolu řekli, hodně jsem stál o to, aby jel, snažil jsem se mu vyjít vstříc, věděl jsem, že čekají rodinu. Takže bych mu i upravil program. Měli jsme určitou dohodu, ale on se k tomu postavil jinak a pak to i jinak podával.“



Nečekal jste, že se nad to celkově povznese a bude mít zájem reprezentovat?
„Tohle je dobrá otázka pro něj, ne pro mě. On s tím má problém, já ne. I když jsem o nich něco řekl, tak jsem se jim stejně osobně ozval, abych se zeptal, jestli by jeli. U Radima si cením to, že mi odpověděl na textovku. Potom už jsem se mu sice nedovolal, ale aspoň reagoval na tu zprávu. Ale Průcha mi nebyl ani schopný odepsat. Jenom vzkázal přes agenta, že nejede. V roce 2005 sám ani nepočítal, že by se mohl dostat na mistrovství, já jsem ho do vzal. Nechci, aby mi za to děkoval, sám jsem si ho tehdy vybral, ale... (odmlčí se) A pak loni řekne, že nechce reprezentovat jenom kvůli tomu, že nemá smlouvu? Takových hráčů je! To mi přijde jako výmluva.“

Je tedy pro vás balzámem na duši, když slyšíte, že třeba Tomáš Vokoun veřejně prohlásil, že chce reprezentovat i kvůli tomu, aby pomohl vám osobně?
„Samozřejmě mě to těší, moc si toho vážím. Ale vím, že i když to řekl, hlavní motiv u něj je, že chce reprezentovat svou zemi! To se mi líbí. On chce pomoct našemu hokeji a není to o tom, kdo trénuje. A tohle by si měli uvědomit i ostatní. A taky to, kde se naučili hrát hokej, kdo je vychoval a pomohl jim dostat se nahoru. Připadá mi, že tohle někteří hrozně rychle zapomněli.“

A hlavně řeší, kdo tým vede.
„To je pravda. Ale vždyť to je hloupost. Tady nejde o trenéry, ale o národní mužstvo, ne? (rozohní se a rozhodí rukama) Jdete přece hrát za svoji zemi, ne za jednoho člověka, co stojí na střídačce. Ta dnešní doba je prostě nějaká divná... Já jsem také zažil trenéry, kteří mi sedli víc, někteří míň. Ale vždycky jsem reprezentoval! A ostatní v mé době taky.“



Čím to podle vás je?
„V tomhle ohledu rozhoduje hlavně srdce a to má podle mě plno hráčů jinde, než by mělo být. Není na správném místě. Právě tam ho měli kluci před nimi ze zlaté generace, kdežto ti mladí si to dnes vůbec neuvědomují. Jasný příklad je Jarda Jágr. Prostě řekne: ´Já jdu hrát.´ Nekouká nalevo, napravo. Cítí, že trenér ho chce, tak jde pomoct bít se za svou zemi. Je mu jedno, jestli jede dvacet hráčů z NHL, nebo jeden. Přitom to je borec, který toho dokázal víc než všichni ostatní dohromady. A trošku mě mrzí, že si z něj ti mladí kluci nevezmou větší příklad... Nebo Tomáš Vokoun – pošle mi zprávu, že by rád reprezentoval. A nečeká, jestli jede ten, nebo onen. Tohle se už vytrácí. A byl bych moc rád, kdyby ta budoucí generace byla trochu jiná než současní mladí hráči, kteří jsou v zámoří a jen čekají na nějaké přemlouvání. To musí být v hráči chuť reprezentovat! A kdo to trénuje? To je přece až na posledním místě.“

Nevrací se vám, že jste nebyl za hráči přímo v zámoří a více s nimi nekomunikoval?
„Ale vždyť s kluky jsem mluvil, byl jsem s nimi ve spojení. Na druhé straně trenér nemůže být jenom telefonista, i když jsem si tak poslední dobou připadal. Taky jsem hrál za národní tým pár let a nikdo mi nikdy nevolal. Objevil jsem se v nominaci a hotovo. Hráč tu chuť musí mít v sobě.“

Řešil jste i velmi ožehavou otázku gólmanů, několikrát jste jasně řekl, že Dominik Hašek místo mít nebude. Bylo to pro vás vnitřně těžké po tom všem, co jste spolu jako hráči prožili?
„Bylo. A hrozně. Chápu, že spousta lidí i fanoušků si myslela, že by tam měl být. Ale všichni si musí uvědomit, že nemůžu vést mužstvo podle toho, co chtějí lidi. Já mám hlavní zodpovědnost, takže si to musím udělat podle sebe. Musím se řídit podle hlavy, i když srdce říká něco jiného.“



A srdce vám říkalo, abyste ho vzal?
„Přesně tak. On by si to zasloužil za to všechno, co pro náš hokej udělal. A za to, jak chytal v play off. Ale… Prostě věk se nedá zastavit, navíc mezinárodní hokej je někde jinde než extraliga. K Dominikovi mám obrovskou úctu, je to legenda. To, co dokázal, je neuvěřitelné a třeba už se něco podobného nikomu nepodaří. Moc si ho vážím, v play off byl úžasný, on to vyčapal, to je nezpochybnitelné. Přál jsem mu to. Ale pořád si stojím za svým. Několikrát jsem řekl, že jedničkou je Vokoun, dvojkou Pavelec, trojkou Štěpánek. Musíme se už taky dívat do budoucna a dát šanci mladším, které náš hokej potřebuje. A to říkám při vší úctě k Hašanovi, je to pan Brankář, kterého budu vždycky uznávat. A přeju mu, ať klidně chytá ještě rok nebo dva.“

Měl jste přece jenom někdy dilema, jestli Haškovi nedat šanci?
„Věřte mi, bylo to pro mě strašně těžké. Bolí mě to. Ale i před olympiádou jsem byl pevně rozhodnutý, že i kdyby Hašan chytal v tu dobu stejně jako v play off, vezmu totožné brankáře.“

Pokud by Hašek jel za Vokounem jako dvojka, nemuselo by to dělat dobrotu?
„Řeknu to takhle – Vokoun byl jasná jednička. A když jsem sledoval NHL, tak Ondra Pavelec patřil vůbec k nejlepším brankářům v soutěži. I on dokazuje, že patří ke špičce a musí dostat šanci. Přece nebudeme čekat na to, až mu bude třicet let a zjistíme, že v tu dobu má jenom patnáct zápasů za národní tým. Navíc nikdy nevíte, co se může na mistrovství přihodit a i jako dvojka tam musí být někdo, kdo má výbornou formu. A je třeba si přiznat, že NHL je někde úplně jinde než extraliga, nemá cenu si namlouvat něco jiného. I Dominik tohle musí vědět.“



A když to vezmeme v obecné rovině, mohla by dvojice Vokoun–Hašek dobře fungovat?
„Jsem zastáncem toho, že každý musí vědět, na čem je. Ale chápu, že jiní trenéři mají odlišnou vizi. Já věřím tomu, že jednička musí cítit absolutní důvěru. A vím, že přesně takhle to u Vokyho funguje. Ukázalo se to před Vídní v roce 2005. Všichni mi říkali, že jsem blázen, proč ho beru. Nikdo mi nevěřil. A vidíte, vychytal zlato. Leckdo mi pak klepal po ramenou, ale kdybychom nezvládli čtvrtfinále s Amerikou, tak mě všichni natřeli jako po Vancouveru.“

Máte před sebou mistrovství světa, závěrečnou akci u reprezentace. Láká vás rozloučit se důstojně?
„Určitě důstojněji než jak dopadly dva poslední turnaje... Nepřešli jsme přes čtvrtfinále, beru to jako neúspěch. Jenže všichni vidí jenom to negativní. Hráči jsou špatní, střídačka je špatná, trenéři… A kdyby se to překlopilo ve čtvrtfinále na naši stranu, najednou by bylo všechno zase skvělé.“



Nemáte obavy, jak to na mistrovství v Německu dopadne?
„Strach nemám! Věřím mužstvu, které mám. Máme vynikající gólmany, ještě přijede Jarda Jágr. Kluci nechají na ledě všechno. Je to pro ně obrovská příležitost se ukázat.“

V týmu máte jenom čtyři hráče z NHL, to se naposledy stalo v roce 2000. Víc mají i Dánové…
„A jak to tehdy dopadlo?“

Tým získal zlato.
„Vidíte (usměje se). Bude to těžké, ale všichni uděláme maximum, abychom udělali dobrý výsledek. Hlavní cíl je dostat se přes čtvrtfinále. To je základ. Když jsem před minulými akcemi tvrdil, že chceme medaili a skončili jsme ve čtvrtfinále, lidi mě za to natřeli. Ale zase není možný jet na nějaký turnaj s poraženeckou náladou! Každý hráč i trenér si musí dávat nejvyšší mety.“

Láká vás po nějaké době se vrátit na střídačku reprezentace?
„Ne, mistrovství bude moje poslední akce. Definitivně, navždy. Nevrátím se, to vím stoprocentně.“

Počkejte, vždyť jste vždy říkal, že národní mužstvo je pro vás srdeční záležitost.
„Na tom se nic nemění. Trénovat nároďák je to největší, co se mi mohlo dostat.“



Proč tedy tak radikálně vylučujete, že byste ho mohl znovu v budoucnu vést? Mluví z vás naštvání?
„Ne, to není o naštvání, i když to tak možná zní. Ale důvod je jiný – budu podepisovat novou sedmiletou smlouvu na Slavii a dal jsem vedení klubu jasné slovo, že pokud budu trénovat tam, tak národní tým nepovedu. A druhá věc – za současné situace nikdo na svazu nechce, aby reprezentaci vedl trenér, který zároveň pracuje v klubu. V tom případě není možné, abych to dělal já. Abych dělal jenom čtyři nebo pět akcí za rok? Ne! Mě hokej baví natolik, že ho musím dělat každý den a naplno. Není možné zajít ráno do kanceláře a celý den být jenom tam. To bych se nudil a zbláznil. Takže i proto říkám, že za současně nastavených podmínek bych se k reprezentaci nevrátil.“

A se Slavií tedy chcete spojit celou trenérskou kariéru?
„Klidně jo. Podepíšu teď dlouholetou smlouvu, pak další a další... (usměje se) Budu si trénovat áčko i mladší dorost, ještě nejsem tak starý, abych dělal jenom něco, pořád mě to baví. Před chvílí jsem tady dole v hotelu potkal pana Bardina (šéfa ruského Omsku) a zase se mě ptal, jestli už nebudu volný. Tak jsem mu říkal, že budu ještě dlouho, moc dlouho na Slavii. Aspoň to všichni vědí.“

Uděláte pro úspěch na šampionátu ještě víc než na olympiádě?
(rozmrzele) „Musím říct, že já jsem pro nároďák vždycky dělal maximum, v tom mám čisté svědomí. Dělal jsem stejně před Vídní v roce 2005, kdy jsme vyhráli. I před olympiádou, která nevyšla. Ale vždycky záleží na výsledku. Když to dopadne dobře, všichni vás plácají po ramenou a říkají, že jste udělal maximum. A když je výsledek špatný, natřou vás, že jste neudělal nic.“



Možná vám ublížilo, když jste tvrdil, že na olympiádu začnete myslet až cestou v letadle.
„Ale bylo by směšné, kdybych říkal, že na konkrétní herní situace na ledě myslím už od srpna... Ale i tak jsem přece měl turnaj v hlavě, když jsme museli s asistenty dávat dohromady sestavu. Pořád jsme se o tom bavili. Takže jsem na olympiádu myslel. Ale ať si lidé říkají, co chtějí, mají na to právo. Když není úspěch, hodí se to na trenéra, s tím počítám. Ovšem je to pořád jenom sport.“

Jak se vám bezprostředně po Vancouveru spalo?
„Dobře. Ale nebudu lhát, pořád je to ve mně. A ještě dlouho bude. Nic naplat, smutek ve mně pořád je. Nejvíc mě štve to, že jsme nedokázali využít nejlepšího brankáře ze všech. To budu vstřebávat ještě hodně dlouho.“