Bylo chvíli po nádherné výhře nad Švédskem, když mi v novinářské mixzóně pípla textovka. Kamarád psal: „Není nic hloupějšího, než uprostřed Afriky zjistit, že naši hoši budou hrát finále.“ Směrem k etiopsko-súdanské hranici bych ale rád něco odpověděl. Vítku, něco hloupějšího přece jen existuje. Nevěřit na zázraky. Jeden takový se přede mnou v Německu stal.
Nebyl důvod, proč si myslet, že Češi mohou s takovým týmem dojít až do finále mistrovství světa. Brankář Vokoun byl před šampionátem na Švédských hrách nejistý, obrana se opírala o neozkoušená jména, v soupisu útočníků jste si všimli 38letého Jágra a pak… už nikoho.
Jágr bude hlavní postavou i ve finále. • Foto Pavel Mazáč (Sport)
|
Po fackách od Norska a Švýcarska si plno fanoušků přálo, ať už tohle trápení hlavně skončí.
Jenže šampionát připravil pro výběr trenéra Růžičky úplně jiný příběh. V neděli večer budou Češi hrát o titul mistra světa. Jde to nazvat jinak než jako zázrak?
Přitom nikdo nemůže pochybovat o tom, že tým se takhle daleko dostal zaslouženě. Kanada, Finsko, Švédsko – pěkně v řadě si poradil se soupeři, které neporážel od Rigy 2006. „Nedostali jsme nic zadarmo,“ ubezpečuje kapitán Tomáš Rolinek.
Právě od něho je možné se odpíchnout, když hledáte důvody nečekaného tažení. Pokora, bojovnost, k tomu samozřejmě hokejový um. To jsou atributy jak Rolinka, tak týmu. A sympatie, ach ano taky sympatie.
Lukáš Hron • Foto Jaroslav Legner (Sport)
|
„Během finále bude sice hala plná Rusů, ale všichni ostatní budou fandit vám. I kvůli tomu, jak mladý a sympatický tým máte,“ řekl mi slovinský kolega Siniša. Věřím.
Vážně si nepamatuji, kdy naposledy novinářská tribuna tak prožívala zápas jak při semifinále Česko – Švédsko. Vlastně nemáte na výběr – můžete být morous, sportovci vám obvykle mohou být protivní, můžete mít něco proti kouči Růžičkovi, můžete zkrátka cokoliv.
Ale co musíte – prostě musíte téhle partičce fandit. Udělovat se na turnaji cena největších sympaťáků, měla by ji česká družina zaručenou.
Všimněte si maličkostí. Jak se hokejisté drží kolem ramenou při hymně. Jak bezprostředně až klukovsky slaví své góly (Mojžíš v sobotu v ohromení nad svou trefou klesnul do kolen, Rachůnek v bezbřehé extázi pádil ke střídačce, kde z ledu objímal s kamarády). Jak dobře je mezi nimi veteránovi Jágrovi.
Inna Puhajková měla také velkou radost. • Foto Pavel Mazáč (Sport)
Z opomíjených hráčů se stávají hvězdy celostránkových rozhovorů, úspěch v času české hokejové krize zase po čase plní náměstí nadšenými lidmi. Přitom novým hrdinům národa to hlavu nemotá. Nemění se v primadony. Zatím.
Když jsme po výhře nad Švédy domluvili v mixzóně s Rolinkem, český kapitán se loučil slovy: „Díky, borci.“ Poděkovat jsme ale měli my. Poděkovat a potřást mu rukou. „Díky. Za to, co jste tady dokázali. Za to, jak lehké je vám fandit. Za ten zázrak.“
