Patří k ostrým kritikům poměrů ve slovenském hokeji. Naposledy ho překvapilo angažování kanadského trenéra Glena Hanlona  k národnímu týmu.

Co vám jako pozorovateli nejvíce vadí?
„Posledních deset let mají ve slovenském hokeji zelenou lidé, kteří v něm nikdy nic nedokázali. To je pro jeho budoucnost hodně špatné. Obávám se, že slovenský ale i český hokej budou mít problémy, jestli se rychle nevzpamatujeme a nevrátíme se na cestu, která nám přinášela úspěchy.“

Tímhle směrem míří vaše kritika, kvůli které jste si v hokejových kruzích nadělal spoustu nepřátel?
„Říkám, co si myslím. Pravda bolí, ale kritika by měla dopadnout na úrodnou půdu. Hecuji je, ať tomu Lukáčovi dokáží, že nemá pravdu. Chci je vyprovokovat k takovým výkonům, se kterými bychom byli všichni spokojeni. Zatím to ale vypadá opačně.“

Slovensko má pozvednout kouč Hanlon. Proč mu nevěříte?
„Je to bývalý brankář. Nic proti němu osobně, ale za svoji kariéru jsem nepoznal gólmana, který by byl dobrým trenérem. Brankáři jsou prostě specifičtí. Na Slovensku máme sto trenérů, jako je on, ale nedostanou šanci.“

Myslíte, že spojení zámořské zarputilosti a slovenské hravosti nebude fungovat?
„To nevím, uvidíme za rok, kde budeme. Určitě to myslí dobře a chce Slovensku pomoct, ale pořád tam bude jazyková bariéra. Velkou výhodou je, že letos nemůžeme jako pořadatelé příštího šampionátu sestoupit. Můžeme hrát klidně a zkoušet.“ (usměje se)

Ani český svaz po zahraničním odborníkovi u seniorské reprezentace zatím nesáhl.
„Proč také? Vždyť se podívejte, kolik tady máte osobností. Samozřejmě ne každý dobrý hráč musí být dobrý trenér. Ale zkušeností mají takoví borci jako nikdo jiný. Určité věci s nimi lze aspoň konzultovat, radit se o nich.“

Oživit hokej v obou zemích by možná mohlo obnovení federální ligy. Máte podobný názor?
„My na to nemáme potřebnou kvalitu. Konkurenceschopná jsou možná dvě tři mužstva. Nám by spojení určitě pomohlo, ale jestli i vám, o tom nejsem přesvědčený. Atraktivní by to ale bylo.“

Po úmrtí manželky prožíváte těžké období. Pomáhají vám ho překonat chvíle, jako je uvedení do Síně slávy?
„Hodně si toho vážím, že si na mě bratři Češi vzpomněli. Jsem rád, že patřím mezi takové legendy a jméno Lukáč už nikdo nevymaže. Jsem hrdý na to, že jsem mohl hrát za Československo. Nebylo jednoduché dostat se tehdy do národního mužstva. Pořád tvrdím, že moje srdce nikdo nerozdělil. V Česku mám spoustu kamarádů, přátel, nedám na ně dopustit. V poslední době se vídáme častěji, protože se na obou stranách začaly pořádat akce veteránů. Jsme ve spojení, víme o sobě.“

Už jste odchod milované osoby aspoň částečně vstřebal?
„Je to taková rána pod pás, se kterou se do své smrti nesmířím. Celá naše rodina nemůže uvěřit, že nemáme manželku, matku. Zdravá žena mi odešla ze světa. Mám v sobě velký žal, ale musím se s tím naučit žít. Naštěstí mi hodně pomáhá rodina, přátelé. Věřím, že se jednou vrátím k hokeji. To je moje parketa.“