I když v zámoří jeho statistika v posledních sezonách není úchvatná, v národním týmu opět ukazuje svoje kvality. A fanoušci mohou vidět, za jakou práci je ceněný. Útočník Martin Erat dobře zapadl do elitní formace s Voráčkem a Sobotkou. „Myslím si, že máme super tým,“ říká před šampionátem člen zámořského týmu Arizona Coyotes.
V Česku malinko upadl v zapomnění, kouč Vladimír Růžička na něj ale bez většího váhání ukázal. Martin Erat v reprezentaci nikdy nezklamal, vždycky vynikal bojovností a pohybem. S podobnou vervou se vrhne i do domácího šampionátu. „Tým zatím vypadá výborně,“ tvrdí v rozhovoru pro Nedělní Sport třiatřicetiletý účastník tří olympijských turnajů.
Zatím jste odehrál dva přípravné zápasy s Finy, oba vítězné. Co vám naznačily o síle mužstva?
„Myslím si, že máme super tým. Musíme ještě zapracovat na obraně, protože je vidět, že zápasy budou hodně vyrovnané. A fyzicky náročné. Fanoušci od nás očekávají velké věci, ale tým zatím vypadá opravdu výborně. Uvidíme, jak si to sedne na mistrovství.“
V reprezentaci jste odehrál šest velkých turnajů, takže zkušeností máte dost. Dá se hned v úvodu další akce vycítit, jestli má tým všechny správné ingredience?
„Podle mě máme všechno, co potřebujeme. Tři výborné gólmany, obranu, která pracuje na sto procent. A i v útoku máme sílu. Dáváme góly, můžeme spoléhat hlavně na Vorase (Jakuba Voráčka), který dává hodně gólů, rozhoduje zápasy. Má velkou důvěru a je vidět, že si přivezl z NHL velké sebevědomí. Myslím, že máme dost dobrých hráčů na to, abychom udělali dobrý výsledek.“
I vaše první lajna s Voráčkem a se Sobotkou působí slibně.
„Ale je vidět, že si ještě musíme zvyknout. Hřiště je široké, musíme lépe vyplňovat prostory a soustředit se na obranu. Ale do šampionátu zbývá ještě dost tréninků, takže to nám pomůže. Věřím, že si to ještě víc sedne.“
Doufáte, že v tomto složení vydrží první formace až do úvodního utkání?
„Uvidíme, jestli přijede ještě někdo z NHL, takže těžko teď něco k tomu říkat. Navíc je to práce pro Růžu (Vladimíra Růžičku), aby mužstvo sestavil co nejlíp.“
Věřil jste během sezony, v níž jste bodově neexceloval, že se trenér ozve?
„Nikdy se nesoustředím na to, co bude za půl roku. Ale jenom na to, co je bezprostředně přede mnou. Beru to tak, že když Bůh dá, pojedu. Když ne, tak ne. Je hodně okolností, které se mohou stát. Zranění, špatná forma, cokoliv. A pokud se člověk na něco soustředí moc dopředu, většinou to dopadne špatně. Ale určitě mě těší, že mi Růža dal důvěru. Jsem rád, že si vzpomněl a můžu být u toho. Zahrát si v Praze, to je něco extra.“
Třikrát jste si zahrál na olympiádě, ale domácí mistrovství je něco jiného, že?
„To jo. Ono se to nedá moc porovnávat, ale Praha je prostě něco úžasného.“
Vy jste se z českého pohledu v NHL v posledních dvou sezonách trošku vyklidil ty nejviditelnější pozice, ale v reprezentaci vám to vždycky šlo. I proto jste si, myslíte, zasloužil nominaci?
„Tohle vůbec nechci hodnotit, to je otázka pro trenéry. Ale pokud jde o NHL, tak poté, co jsem odešel před dvěma lety do Washingtonu, to nebylo ono. Měl jsem problémy s trenérem, nedostal jsem vůbec příležitost. Potom jsem se přesunul do Phoenixu, na to jsem se snažil co nejlépe připravit. Ale ani tam to nebylo nejlepší. Vyměnil se majitel, byli tam mladí nezkušení hráči. Takže to byla zvláštní sezona. Hokej mám jinak stále moc rád, bavím se jím. Sebedůvěru mám pořád. A když teď mám vedle sebe v nároďáku skvělé spoluhráče, je to paráda.“
Pokud vás někdo v NHL soudí pouze podle vstřelených gólů, může si říct, že je to bída. Štvou vás tyhle letmé soudy?
„Kdo hokej nesleduje, může si říkat, co chce. Kdo o tom má nějaký přehled, ví, co jsem za hokejistu a co mužstvu přináším. Bohužel, kdo se dívá jenom na body a víc za tím nevidí, s ním je pak těžké si o hokeji povídat.“
Poté, co jste se v týdnu k týmu připojil, jste říkal, že to může být možná váš poslední reprezentační turnaj. Opravdu?
„Teď to neřeším, uvidíme po mistrovství. Po něm se moc těším, že si odpočinu s rodinou. Sedneme si s agentem a rozhodneme se, co dál. Rodina je na prvním místě, protože život v NHL je v tomhle náročný. Dva dny jste doma, potom deset na cestách. Ale pořád je to moje práce, kterou mám rád. Bohudík ji pořád mám. A můžu mít čisté svědomí, že pro rodinu i hokej dělám všechno.“
Kdyby nebylo mistrovství v Praze, zvažoval byste svou účast? Vzhledem k rodině?
„To je hrozně těžká otázka. Ono je to nevyzpytatelné. Když je vám dvacet, říkáte si, ježišmarjá, jak to, že budu hrát ještě ve třiceti? Tak dlouho… No, ale ani se nenadějete, a je vám třiačtyřicet jako Jardovi Jágrovi. (usměje se) Takže ono to letí hrozně rychle, kariéra je krátká. Najednou uteče jako voda. Takže jsem vděčný za každou příležitost, kdy si můžu zahrát za nároďák. Tohle se neodmítá.“
Na co se v souvislosti s turnajem nejvíce těšíte?
„Na to, až přiletí můj tříletý syn z Ameriky a uvidí mě hrát za reprezentaci. Už před měsícem jsem mu říkal, že za mnou dorazí. Bude to speciální i pro malou, která bude v Česku vůbec poprvé. Ale syn je o něco větší, takže už z toho má větší rozum. Uvidí atmosféru v hale, jak se dá při hokeji fandit. A bude to něco úžasného.“
